ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3406.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3406/2022-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně OPTAGLIO a.s. , se sídlem Obora 20, 267 23 Lochovice, IČO 48950076, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem Márova 2806/10, 155 00 Praha 5, proti žalované VacuumTech s.r.o. , se sídlem Za Karlínským přístavem 683/6, Karlín, 186 00 Praha 8, IČO 25977831, zastoupené JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, 186 00 Praha 8, o zaplacení částky 14 080 077 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 283/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. 54 Co 177/2021-466, 54 Co 48/2022, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též „soud prvního stupně“) poté, co jeho předešlý rozsudek byl zrušen Městským soudem v Praze (dále též „odvolací soud“), rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 23 C 283/2015-394, v němž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 14 080 077 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a žalobkyni uložil povinnost umožnit žalované vyzvednutí stroje vakuového pokovovacího zařízení dodaného na základě smlouvy o dílo ze dne 27. 6. 2014, kdy žalobkyně je povinna umožnit vystěhování a vyklizení stroje do tří dnů poté, co bude uhrazena částka 14 080 077 Kč ve prospěch žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 8 doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 23 C 283/2015-446, výrokem I. doplnil rozsudek ze dne 16. 12. 2020, č. j. 23 C 283/2015-394, tak, že výrok se označuje číslicí I a výrokem II. doplnil uvedený rozsudek o výrok II ve znění: Ohledně částky 619 704,82 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí; výrokem III. zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 080 077 Kč od 1. 11. 2015 do zaplacení.
Soud prvního stupně ze smluvních dokumentů, především ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 27. 6. 2014, zadávací dokumentace, nabídky a dalších provedených důkazů výpověďmi svědků učinil závěr, že žalovaná se zavázala dodat žalobkyni do 24. 10. 2014 stroj – vakuové pokovovací zařízení (dále jen „stroj“), který však neměl při první fázi předávání díla dne 9. 10. 2014 a následně ani při konečném předávání díla podle předávacího protokolu ze dne 27. 4. 2015 vlastnosti, jenž měl podle smlouvy mít, neboť vykazoval vadu spočívající v nedosahování rychlosti nanášení 3m/min. Tuto vadu žalovaná neodstranila ani v dohodnuté dostatečně dlouhé lhůtě poskytnuté k nápravě (do 31. 8. 2015), čímž došlo žalovanou ve smyslu §2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) k podstatnému porušení smlouvy, kdy sama žalovaná si byla vědoma důležitosti této hodnoty rychlosti, kterou uváděla v nabídce a muselo jí být zřejmé, že stroj, takové rychlosti nedosahující, je pro žalobkyni nepoužitelný. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně oprávněně podle §2001 o. z. od smlouvy včas odstoupila a strany sporu si jsou povinny vrátit vzájemná plnění. Vzhledem k tomu, že část ceny díla nebyla uhrazena, neboť byla platně na tuto část ve výši 1 064 785,50 Kč žalobkyní uplatněna ve smlouvě dohodnutá smluvní pokuta za opožděné plnění, rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalované uhradit žalobkyni částku 14 080 077 Kč oproti vydání stroje žalované. Ohledně úroku z prodlení soud prvního stupně řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že po podání ze dne 28. 11. 2020 žalobkyně již úrok z prodlení nepožaduje.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 54 Co 177/2021-466, 54 Co 48/2022, rozhodl o odvolání obou účastnic výrokem I tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku I. ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 080 077 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a žalobkyně je povinna umožnit žalované převzetí stroje – vakuového pokovovacího zařízení dodaného na základě smlouvy o dílo ze dne 27. 6. 2014 do tří dnů poté, co bude uhrazena částka 14 080 077 Kč ve prospěch žalobkyně, a že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.; výrokem II rozsudek soudu prvního stupně změnil výroku III. tak, že řízení se co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 080 077 Kč od 1. 11. 2015 do zaplacení nezastavuje.
Odvolací soud po zopakování rozhodujících důkazů dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají obsahu spisu, a pokud žalovaná v odvolání namítala, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy a s některými se v rozhodnutí nevypořádal, odvolací soud učinil závěr, že tato skutečnost sama o sobě nečiní rozsudek nepřezkoumatelným. Navrhovaný důkaz znaleckým posudkem nepovažoval odvolací soud za důkaz, který by mohl sloužit k objasnění jinak prokázaného skutkového stavu a byl podstatný pro právní posouzení věci; vypořádal se i s námitkami žalované k dalším důkazům.
Odvolací soud dospěl při přezkoumání právního posouzení věci soudem prvního stupně k závěru, že nárok na vrácení ceny díla podle předmětné smlouvy o dílo, uzavřené podle §2586 a násl. o. z., oproti vydání stroje je důvodný, když žalobkyně platně odstoupila od smlouvy. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze závěru, že vzhledem ke sjednané dvoufázovosti zhotovení díla došlo k jeho konečnému předání dne 27. 4. 2015 a že v rámci tohoto předání žalobkyně vytkla žalované vadu dodaného stroje spočívající v nedostatečné rychlosti naprašování, zvolila tak možnost nápravy vadného plnění za použití právní úpravy práv kupujícího z kupní smlouvy v souladu s §2106 odst. 1 písm. b) o. z. Uplynutím lhůty poskytnuté k opravě stroje žalobkyni pak vzniklo podle §2106 odst. 2, věty třetí o. z. právo od smlouvy odstoupit, což dne 21. 3. 2016 učinila; časový odstup mezi vznikem práva od smlouvy odstoupit a samotným odstoupením od smlouvy na platnosti tohoto odstoupení ve smyslu uvedeného ustanovení nic nemění. Následkem odstoupení od smlouvy má tedy každá ze stran smlouvy o dílo právo na vrácení tohoto, co plnila (§2993 o. z.). Namítala-li žalovaná, že zápočet je neplatný, jestliže odstoupením od smlouvy došlo k zániku závazků z této smlouvy od počátku, odvolací soud s odkazem na ustanovení §2005 odst. 2, větu první o. z. konstatoval, že odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty. Zároveň s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že pokud se v dané věci nejednalo o jednostranný zápočet pohledávky z titulu smluvní pokuty, ale o zápočet na základě dohody účastnic, není prostor pro moderaci smluvní pokuty. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně s ohledem na platný zápočet pohledávky z titulu uplatněné smluvní pokuty žalobkyní vůči žalované rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 14 080 077 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku oproti vrácení stroje v zásadě správně, pouze upravil znění tohoto vyhovujícího výroku soudu prvního stupně. Za nedůvodné současně považoval námitky žalované stran projevu vůle ve vztahu k duplicitě smluv s odkazem na skutečnost, že účastnice nejprve uzavřely kupní smlouvu o dodání stroje s odlišným požadavkem na rychlost naprašování, neboť tato smlouva byla dne 3. 10. 2014 dohodou mezi účastnicemi zrušena; účastnice tím projevily, že nadále se budou řídit ujednáními uvedenými ve smlouvě o dílo. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku žalované, že soud prvního stupně se nevypořádal s jejím tvrzením o předání žalobkyni jejího know how, spočívající v unikátní technologii naprašování, neboť ze strany žalované nebyl v tomto směru učiněn žádný odpovídající procesní návrh. Argumentovala-li žalovaná tím, že mělo být v částce, kterou je žalovaná povinna žalobkyni vrátit, zohledněna skutečnost, že žalovaná nemá již možnost opravit a nárokovat již odvedenou daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), je-li povinna žalobkyni vrátit zaplacenou cenu díla včetně DPH, odvolací soud zdůvodnil, že k uvedené námitce ohledně DPH nelze v tomto sporu přihlížet, neboť se jedná o vztahy mezi účastnicemi řízení a státem, svou povahou veřejnoprávní, které není soud oprávněn v tomto sporu řešit.
Odvolací soud se dále zabýval přezkoumáním výroku rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení co do úroku z prodlení a dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud řízení o tomto nároku zastavil, neboť žalobkyně od počátku již v žalobě požadovala i zákonný úrok z prodlení z žalované částky, což trvalo i po upřesnění žaloby a připuštění změny žaloby ze dne 30. 8. 2018, a pokud v návrhu na další změnu žaloby ze dne 28. 11. 2020 již úrok z prodlení nezmínila, ale v dalších podáních výslovně uvedla, že se nároku na úrok z prodlení nevzdává, což odpovídalo i jejímu závěrečnému návrhu, bylo namístě o tomto nároku rozhodnout. Odvolací soud proto změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení co do úroku z prodlení tak, že řízení se co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 080 077 Kč od 1. 11. 2015 do zaplacení nezastavuje.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen“o. s. ř.“), jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí a rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a vznesla následující právní otázky:
- otázku výkladu právních jednání s ohledem na projevenou vůli smluvních stran,
- otázku podstatnosti porušení povinnosti žalované v souvislosti s právem smluvní strany na odstoupení,
- otázku nevypořádání se s dalšími tvrzeními a důkazy žalované, porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Dovolatelka poukázala na kupní smlouvu, uzavřenou před uzavřením smlouvy o dílo, kdy podle jejího názoru bylo pro právní posouzení věci rozhodující, že strany již v kupní smlouvě jasně projevily vůli, aby rychlost nanášení stroje byla do 3m/min. Namítá, že soudy na projev vůle v kupní smlouvě však zcela rezignovaly a jen konstatovaly, že kupní smlouva byla dohodou účastnic zrušena. S odkazem na nálezy Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud projevil právní závěr, že je třeba dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v nichž byl vysloven právní názor, že soud má právní jednání vyložit podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám, dovolatelka namítá (i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017), že soudy v řízení zcela rezignovaly na nalezení skutečné vůle účastníků ohledně podstatné okolnosti plnění, kterým byla rychlost nanášení stroje a nesprávně projevenou vůli účastníků smlouvy posoudily. Dovolatelka má za to, že rychlost nanášení nebyla pro žalobkyní podstatná, což dovozuje ze skutečnosti, že stroj byl pořízen žalobkyní jako experimentální. Pokud rychlost nanášení měla být zásadním požadavkem, žalobkyně by jinak formulovala rychlost nanášení již v zadávací dokumentaci, uvedla by označenou rychlost jako úroveň minimální.
Druhou položenou otázku v dovolání staví Dovolatelka na námitce, že odvolací soud na základě nesprávného posouzení otázky podstatnosti porušení smlouvy žalovanou, nesprávně posoudil (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020) i platnost odstoupení od smlouvy.
Třetí formulovanou dovolací otázkou dovolatelka namítá, že soud prvního stupně se nevypořádal dostatečně se všemi tvrzeními a důkazy žalované, a odvolací soud nápravu neučinil, což je v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015 nebo ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016). Výslovně poukázala na opomenutí vypořádat se s tvrzeními o předání know how a odstoupení od smlouvy a návrhem na zadání znaleckého posudku k prokázání, jakou rychlost nanášení je stroj schopen vyvinout. Namítá, že soudy se nevypořádaly řádně ani s rozpory ve svědeckých výpovědích ohledně sjednané rychlosti nanášení stroje a odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru považuje za zkreslující; v této souvislosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady hodnocení důkazů a požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí je přitom v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013 nebo ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010).
Dovolatelka závěrem namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal též s její námitkou ohledně započtení DPH, když uvedl, že se jedná o námitku, kterou není možné v tomto řízení zohlednit. Poukazuje na to, že podle zákona o dani z přidané hodnoty žalovaná nemůže provést opravu základu daně po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního uskutečněného zdanitelného plnění, což je v daném případě doplatek ceny díla s datem zdanitelného plnění 1. 5. 2015. Zákon v uvedené době (až do 1. 4. 2019) přitom neupravoval institut přerušení lhůty k opravě základu daně. Jelikož žalovaná nemá tak možnost opravit a nárokovat již odvedené DPH od státu zpět a žalobkyně nemá zákonnou povinnost, s ohledem na uplynutí lhůty, povinnost uplatněnou částku DPH v roce 2015 ve výši 2 443 770 Kč vracet, žalobkyně tak získá majetkový prospěch ve výši 2 443 770 Kč. Podle dovolatelky by k případné majetkové reparaci žalobkyně měla přitom spravedlivě dostačovat částka plnění snížená o uvedenou částku odpovídající odvedené DPH, má tudíž za to, že žalobkyni by měla být uložena povinnost k zaplacení jen částky 11 637 000 Kč. Domnívá se, že otázka vrácení plnění bez DPH nebyla dosud dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi řešena.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka zároveň podala návrh na odklad vykonatelnosti částečného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I., ve znění doplňujícího rozsudku, a návrh na odklad právní moci výroku I. tohoto rozsudku. Současně podala návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a návrh na odklad právní moci tohoto rozsudku, neboť výkonem uvedeného rozhodnutí ji hrozí závažná újma; vymáhání žalobkyni přiznané částky by pro ni mělo likvidační důsledky.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Podle žalobkyně se dovolatelka snaží popřít právní závěry odvolacího soudu pouze na základě zpochybnění skutkových zjištění a skutkových závěrů obou soudů a vytváří jen iluzi nesprávně vedeného řízení. Žalobkyně je přesvědčena, že se soudy nedopustily žádného porušení zákona a jejich rozhodnutí nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. K zavádějícím tvrzením dovolatelky ohledně rychlosti nanášení předmětného stroje uvedla, že určitě neměla v úmyslu se smluvně zavázat k „libovolné“ rychlosti nanášení na předmětném stroji, naopak rychlost nanášení byla podstatným hodnotícím kritériem výběrového řízení. Jestliže žalovaná nebyla schopna dodat řádné plnění nejen ve sjednané době, ale ani v dostatečně dlouhé další náhradní době, žalobkyně je přesvědčena, že se jedná o nesplnění podstatné smluvní povinnosti odůvodňující odstoupení od smlouvy. K námitce týkající se DPH žalobkyně uvedla, že ji považuje za účelovou a zdůraznila, že pokud by ze strany žalované nedocházelo k obstrukcím při řešení věci, byla by situace ohledně DPH bývala řešitelná.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejprve je nutno konstatovat, že dovolatelka vymezila v dovolání přípustnost dovolání ve vztahu následně formulovaným otázkám (mimo otázky k vrácení plnění bez DPH) uvedením všech předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou zakotveny v ustanovení §237 o. s. ř., respektive pouhým citováním uvedeného ustanovení zákona. Z obsahu dovolání pak lze pouze dovodit, že dovolatelka svými námitkami spojenými s odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení uvedených právních otázek, při jejichž právním posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou formulované otázky týkající se výkladu právních jednání ve vztahu k projevené vůli smluvních stran, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázky výkladu právních jednání, neboť odvolací soud a ani soud prvního stupně výklad projevu vůle účastníků týkající se uzavřené smlouvy o dodání stroje a jeho parametrech neprováděl, jelikož s ohledem na skutková zjištění v dané věci shledal smluvní ujednání ve smlouvě o dílo za jednoznačná. K námitce žalované, že bylo třeba provádět výklad smlouvy o dílo ve vztahu k předešlé, mezi účastnicemi uzavřené kupní smlouvě, výslovně odvolací soud uvedl, že neměl důvod provádět výklad ujednání ve smlouvě o dílo s ohledem na dříve uzavřenou kupní smlouvu, neboť tato byla účastnicemi dohodou zrušena, a ze skutkových zjištění je zřejmé, že účastnice se nadále řídily ujednáními uvedenými ve smlouvě o dílo. Odvolací soud tedy neučinil právní závěr o obsahu smluvního ujednání v dané věci na základě výkladu právního jednání, ale na základě hodnocení provedených důkazů. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálená v závěru, že pokud je smluvní ujednání určité a srozumitelné, není důvod pro aplikaci výkladového pravidla, v daném případě podle §556 o. z. Navíc výkladem projevu vůle není dovoleno měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4432/2018, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3437/2020, dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolání není tedy pro řešení dovolatelkou nastíněné první právní otázky, týkající se výkladu právních jednání s ohledem na projevenou vůli smluvních stran, podle §237 o. s. ř. přípustné.
Vyplývá-li dále z obsahu dovolání, že dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky týkající se platnosti odstoupení od smlouvy s ohledem na podstatné porušení smluvní povinnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je třeba konstatovat, že odvolací soud právní posouzení uplatněného nároku na vrácení ceny díla podle předmětné smlouvy o dílo oproti vydání stroje založil na skutkovém zjištění, že žalobkyně při předání předmětu díla vytkla žalované vady stroje spočívající v nedostatečné rychlosti naprašování a že vada stroje nebyla v další dodatčné sjednané lhůtě žalovanou odstraněna. Na základě tohoto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně v souladu s ustanovením §2106 odst. 2, věta třetí o. z. platně od smlouvy odstoupila. Odvolací soud nezaložil právní posouzení oprávněnosti uplatněného nároku na řešení otázky týkající se podstatného porušení smluvní povinnosti, jako důvodu pro odstoupení od smlouvy, jak učinil soud prvního stupně, nýbrž při právním posouzení uplatněného nároku vyšel z jiného právního názoru, a to že žalobkyně v souladu s ustanovením zakotveným v §2106 odst. 2, věta třetí o. z. od smlouvy právoplatně odstoupila, bylo-li z provedeného dokazování zjištěno, že žalovaná poté, co žalobkyně ji vady díla při jeho předání vytkla, tyto vady v dohodnutém termínu neodstranila. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že již opakovaně se vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Dovolatelkou poukazovaná judikatura týkající se odstoupení od smlouvy v případě podstatného porušení smlouvy tedy na řešení otázky platnosti odstoupení od smlouvy, jak ji vyřešil odvolací soud v souladu s ustanovením §2106 odst. 2, věta třetí o. z., nedopadá. Dovolání tedy není ani pro řešení této druhé dovolatelkou předestřené otázky podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže odvolací soud právní posouzení věci na řešení dovolatelkou položené právní otázky nezaložil.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky vrácení plnění bez DPH, kterou dovolatelka považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud již v celé řadě svých rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodování o plnění, které je spojeno s námitkami o nadměrném odpočtu DPH, nápravy v souvislosti s odvedenou DPH nelze v soukromoprávním sporu zohlednit, nepatří do pravomoci soudu, jak je vymezena v §7 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2002, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 653/2005 a ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1339/2006, dostupné na www.nsoud ). Odvolací soud tedy správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k závěru, že v tomto civilním řízení nemůže řešit vztahy mezi účastnicemi řízení a státem týkající se nemožnosti na straně žalované opravit a nárokovat již odvedenou daň z přidané hodnoty, neboť se jedná o vztah svou povahou veřejnoprávní. Dovolání není tedy pro řešení uvedené otázky, týkající se vrácení plnění bez DPH podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud nedoplnil dokazování označenými důkazy, které s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu označuje za opomenuté důkazy, a z tohoto důvodu namítá vadnost řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky, týkající se případných vad řízení, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3437/2020, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy,
je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu. Uvedený závěr dopadá i na námitky dovolatelky k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pro které považuje dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, jelikož se jedná rovněž o námitky směřujícími do vad řízení a tyto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 3349/2017, nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, dostupná na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a odklad právní moci napadeneného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu