ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3432.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3432/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně BLESS INVEST a. s. , se sídlem v Praze 4, Jihlavská 823/78, identifikační číslo osoby 27948862, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze, Platnéřská 88/9, proti žalované Apollon development s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Žerotínovo nám. 218/5, identifikační číslo osoby 26956896, zastoupené Mgr. Gabrielou Hulínovou Pitrovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze, Plynární 1617/10, o zaplacení částky 1.815.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 55/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2021, č. j. 75 Co 265/2021-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.214,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Olomouci rozsudkem pro uznání ze dne 18. 5. 2021, č. j. 18 C 55/2021-74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.815.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda skutečně nastala zákonná fikce, se kterou zákon spojuje vydání rozsudku pro uznání, a zda podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, přičemž obdobná otázka byla „již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud však posoudil výše uvedenou otázku jinak, a to v rozporu s konstantní judikaturou“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. a §153a odst. 3 o. s. ř., kdy soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání poté, co shledal, že se žalovaná nedostatečně vyjádřila ke kvalifikované výzvě. Namítá, že právní zástupkyně dovolatelky zaslala soudu prvního stupně datovou schránkou zprávu nazvanou „odůvodnění odporu“, která obsahovala plnou moc a 2 fotografie, administrativní chybou však přiložila jako přílohu pouze prostý odpor, nikoliv jeho odůvodnění. Dovolatelka má za to, že svým postupem jasně vyjádřila svou vůli se ve sporu aktivně bránit. K vydání rozsudku pro uznání nevedla úmyslná pasivita dovolatelky, ale administrativní chyba právní zástupkyně.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní, musí uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2325/2021).
Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním předvídatelné právní následky, o jejichž závažnosti byl účastník náležitě poučen, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme s těmito právními následky korespondující opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl rozsudkem pro uznání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2936/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 967/2018, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2735/2019).
Lze též poukázat na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, vydaného v řízení o přezkumu ústavnosti ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. V bodech 35 a 40 citovaného judikátu se uvádí, že fingované uznání žalobou uplatněného nároku je institutem ústavně konformním, neboť žalovaný obdrží do vlastních rukou žalobu s výzvou a řádným poučením, přičemž záleží pouze na něm, zda se bude bránit a splní zákonem stanovené a jemu známé požadavky, nebo zdali zůstane pasivní. Vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svou obranu, a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, pak není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných důvodů bránících žalovanému ve vyjádření postačí k (alespoň dočasnému) odvrácení vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit. Svobodná vůle žalovaného konat, nebo nekonat tak zůstává neomezena. Navíc nelze přehlédnout, že procesní strany si mají být rovny nejen v právech, ale též v povinnostech. Žalobce musí pod hrozbou odmítnutí žaloby mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a z jeho návrhu musí být patrno, čeho se domáhá. Dále je povinen, pod hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní poplatek, a to společně s podáním žaloby či na výzvu soudu. Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že se žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2137/2020).
V nyní projednávané věci Okresní soud v Olomouci dne 22. 3. 2021 vydal platební rozkaz, který obsahoval současně výzvu ke kvalifikovanému vyjádření dle §114b odst. 1 o. s. ř. Žalovaná podala dne 24. 3. 2021 odpor, který nebyl odůvodněn. Následně byl dne 1. 4. 2021 opakovaně soudu doručen odpor, který rovněž nebyl odůvodněn. Dne 16. 4. 2021 žalovaná zaslala soudu prostřednictvím své právní zástupkyně datovou schránkou podání s předmětem „odůvodnění odporu“, jehož součástí byly přílohy (plná moc a důkaz fotografií), avšak podání samotné obsahovalo opět pouze blanketní odpor bez jakéhokoliv vyjádření ve věci. Následně se žalovaná již nevyjádřila. Třicetidenní lhůta k vyjádření žalované uplynula dne 7. 5. 2021.
Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu se nepodává, že by se žalovaná od doby podání odporu do doby vydání odvoláním napadeného rozhodnutí jakkoliv relevantně vyjádřila. Žalovaná rovněž nesdělila soudu prvního stupně žádný důvod, který by jí ve vyjádření bránil, ani netvrdila, že by u ní byly dány takové skutečnosti, které by jí bránily sdělit, že se k žalobě vyjádřit nemůže. Dle odvolacího soudu tedy byly naplněny zákonné podmínky umožňující vydání rozsudku pro uznání, přičemž nebylo povinností soudu upozorňovat žalovanou, že připojila ke svému podání nesprávnou přílohu, neboť uvedené soudu žádné zákonné ustanovení neukládá a mohlo by to ve svém důsledku vést i k porušení zásady rovnosti stran v řízení před soudem.
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe, jestliže dospěl k závěru, že v dané věci byly naplněny zákonné podmínky vydání rozsudku pro uznání.
Případnými pak Nejvyšší soud neshledal odkazy dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byly posuzovány skutkově odlišné situace (nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, nález ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, nález ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, a nález ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 544/05). V nálezu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04, se pak Ústavní soud zabýval uznávacím prohlášením dle §153a odst. 1 o. s. ř. Pokud dovolatelka odkazuje na pasáž z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, dle níž případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání lze napravit i v odvolacím řízení, pak Nejvyšší soud neshledal, že by se od tohoto závěru odvolací soud odchýlil.
Jestliže dovolatelka též namítá, že žaloba nesplňovala zákonné požadavky pro vydání platebního rozkazu, když soudy nezhodnotily skutečnost, že advokátní úschova žalované částky byla vrácena zpět dovolatelce, jelikož pro její výplatu nebyly splněny podmínky, když žalobkyně dosud v rozporu se smlouvou nezbudovala na komunikaci veřejné osvětlení a nezkolaudovala příjezdovou komunikaci, nikterak v této souvislosti nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu