ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3469.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3469/2021-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. H., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Poupětova 16, PSČ 170 00, proti žalované Airstream a.s. , sídlem v Praze 6, Ruzyně, K letišti 549, Hangár C, PSČ 161 00, IČO 27950468, zastoupené Mgr. Barborou Moravcovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Pobřežní 6/58, PSČ 186 00, o zaplacení částky 63 162 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 36/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 36 Co 56/2021-140, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2021, č. j. 36 Co 56/2021-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 066 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 22 C 36/2019-104, zamítl žalobu na zaplacení částky 63 162 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 48 642 Kč od 14. 11. 2016 do zaplacení a z částky 14 520 Kč od 3. 11. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 36 Co 56/2021-140, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2021, č. j. 36 Co 56/2021-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 14 520 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 48 642 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 48 642 Kč s úrokem ve výši 8,05 % ročně od 14. 11. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém uvedla, že jej napadá v celém rozsahu. V úvodu dovolání předeslala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Žalovaná pak konkrétně namítala, že závěr odvolacího soudu je založen na přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovanou za situace, kdy žalovaná nebyla ze strany odvolacího soudu ani poučena o tom, že by měla nějaké skutečnosti dotvrdit či prokázat. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda je přípustné, aby v případě, že žalobce, který se domáhá svého nároku vůči žalované, a který neunese břemeno důkazní k prokázání svého nároku, mohlo břemeno důkazní a břemeno tvrzení přejít na žalovanou, aby tvrdila a prokazovala, že se nějaká negativní skutečnost nestala.“ Žalovaná odkázala na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003. Dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, poukázala na fakt, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují. Ze strany odvolacího soudu navíc došlo k porušení poučovací povinnosti soudu podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017.
Podle žalované příliš benevolentní výklad §2438 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.“), má za následek absolutní popření smyslu a účelu §2443 o. z. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že vznik nároku na odměnu příkazníka dovozuje pouze z formálního trvání příkazu bez ohledu na fakt, zda příkazník v daném období nějakou námahu vynaložil, a dále aniž by v řízení bylo prokázáno, zda odměna příkazníka pro případ jeho nečinnosti byla mezi žalobcem a žalovanou sjednána. Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku, jaký je vztah ustanovení §2443 o. z. a §2438 o. z., tedy nevyvinutí žádné námahy ze strany příkazníka a nároku na odměnu před vypovězením příkazu. Tato otázka by měla být ze strany dovolacího soudu posouzena jinak.
Rozporný s „kogentními hmotněprávními předpisy“ je rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že bylo údajně na žalované, aby způsobilost létat bez instruktora zajistila jinak. Navrhovaný postup je v rozporu zejména s Nařízením Komise č. 956/2012 a souvisejícími předpisy.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve znění opravného usnesení změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrzuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že žalovaná ve svém dovolání pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu. Žalobce proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, výrokem o nákladech řízení se proto Nejvyšší soud nezabýval. Žalovaná navíc zpochybňovala pouze část výroku pod bodem I, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 48 642 Kč s příslušenstvím tak, že tuto částku spolu s vyčísleným úrokem z prodlení uložil žalované zaplatit žalobci. Nejvyšší soud se tedy částí výroku pod bodem I, v němž odvolací soud potvrdil zamítavý závěr soudu prvního stupně co do částky 14 520 Kč, nezabýval, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že tuto část dovolatelka nenapadá.
Co se týče dovolání podaného do části výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 48 642 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 11. 2016 do zaplacení, není ani v tomto rozsahu dovolání přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněný pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy).
V projednávané věci žalobce uplatnil žalobou dva nároky se samostatným skutkovým základem – nárok na zaplacení pevné části odměny za poskytované služby externího pilota ve výši 48 642 Kč a nárok na zaplacení ceny uniformy pilota v částce 14 520 Kč, u nějž žalobce neprokázal, že by se žalovaná k uhrazení ceny uniformy zavázala. Žádná z částek pak nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V řízení nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok.
Nejde tudíž o přípustné dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu