ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3533.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3533/2020-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ROTICO, s. r. o. , se sídlem v Brně, Haškova 146/9, identifikační číslo osoby 03907503, zastoupené Mgr. Petrem Olivou, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované TECNOTRADE OBRÁBĚCÍ STROJE, s. r. o. , se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1965/12, identifikační číslo osoby 26964937, zastoupené Mgr. Martinem Bayerem, advokátem se sídlem v Brně, Vachova 43/5, o zaplacení 268 194,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 5/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2020, č. j. 47 Co 18/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 24 C 5/2018-120, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 268 194,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení včetně nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 93 080,60 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 221 445 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku II (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 28 979,50 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, v němž navrhla jeho změnu tak, že bude zamítnuta žaloba v rozsahu částky 221 445 Kč s úrokem z prodlení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně je zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka žalované o rozporu závěrů odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2006 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), podle které nemá věřitel právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka způsobené prodlením věřitele s poskytnutím jeho součinnosti, jež je podle žalované aplikovatelná i na vztahy řešené podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Byť lze žalované dát za pravdu, že judikaturní závěry přijaté ve vztahu k §365 a 370 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, se mohou uplatnit i při aplikaci §1968 a 1975 o. z., neboť právní úprava prodlení v zákoně č. 89/2012 Sb. vychází z pojetí v obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, ze dne 25. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019, či ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020), odvolací soud se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud k závěru o právu žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty dospěl na základě zjištění, že prodlení žalované nebylo způsobeno prodlením žalobkyně s poskytnutím součinnosti nezbytné ke splnění smluvní povinnosti žalované.
Žalovaná zpochybnila i závěr odvolacího soudu, podle kterého součinnost žalobkyně spočívající v opatření vlastní licence počítačového programu GibbsCAM (dále jen „program“) nebyla nutná pro splnění závazku žalované dodat spolu s CNC soustruhem DOOSAN PUMA TT1800SY s řídícím systémem Fanuc 31i (dále jen „stroj“) též postprocesor umožňující v případě potřeby komunikaci mezi programem a strojem, a vytýkala odvolacímu soudu, že se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazovala na rozsudek ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, vycházející ze závěrů rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008), nezabýval její námitkou, zda potřeba spolupůsobení věřitele vyplývala z právních předpisů (autorského zákona, resp. z trestněprávního zákazu dodávat prostředky k páchání trestných činů, včetně trestného činu porušení autorského práva). Tyto námitky také nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od citované judikatury (použitelné i v poměrech nové právní úpravy, jak bylo uvedeno již výše). Odvolací soud se námitkou žalované o právní (ne)možnosti dodat postprocesor bez opatření licence programu žalobkyní zabýval a zjevně nevycházel ze zjištění, že by došlo k neoprávněnému užívání programu žalobkyní či k neoprávněným zásahům do zákonem chráněných práv k autorskému dílu. Z výpovědi zástupce společnosti, která je jediným autorizovaným distributorem programu v České republice, vzal současně za prokázané, že postprocesor mohl být dodán bez toho, aby zákazník měl oficiální verzi programu, pouze mu jej (podle svých interních pravidel) nemohla dodat právě tato společnost. Vyšel též ze zjištění, že žalovaná v rámci předchozího obchodu sama dodala žalobkyni prostprocesor k jinému stroji bez nutnosti licence k programu, že v době sjednávání smlouvy nevěděla, jakým způsobem postprocesor pro žalobkyni opatří (zda u společnosti, která je distributorem programu, či u jiného dodavatele), a že po žalobkyni v průběhu plnění smlouvy součinnost spočívající v opatření licence k programu nepožadovala.
Pro úplnost lze dodat, že se nelze ztotožnit s názorem žalované prezentovaným v dovolání, že bylo v rozporu se zákonem samotné dodání postprocesoru (že by šlo o poskytování prostředku k páchání trestného činu porušování autorských práv) v situaci, kdy žalobkyně v průběhu dodávky nedisponovala vlastní licencí k programu, jenž mohl být následně používán pro práci s dodaným strojem prostřednictvím postprocesoru. Jinak řečeno skutečnost, že licence k programu byla nutná pro následné faktické využití postprocesoru dodaného spolu se strojem, sama o sobě neznamená, že by takovou licencí musela žalobkyně disponovat již v době smluvního plnění žalované (pro tento způsob použití stroje si ji mohla opatřit kdykoliv po jeho dodání, pokud by se rozhodla pro práci s ním používat program prostřednictvím postprocesoru) a že by pouze z toho, že takovou licencí žalobkyně nedisponovala již v době, kdy žalovaná plnila svůj smluvní závazek (dodávala postprocesor spolu se strojem), bylo možno bez dalšího dovozovat spáchání trestného činu žalovanou v jedné z forem trestní součinnosti. K porušení autorských práv nemohlo dojít samotným dodáním postprocesoru (v řízení nebylo zjištěno, že by postprocesor, který nebyl součástí programu, podléhal ochraně autorského práva autora programu, ostatně to ani žalovaná netvrdila), porušením autorského práva mohlo být podle tvrzení žalované pouze pořízení programu žalobkyní a jeho následné používání bez příslušné licence (resp. v rozporu s licenčními podmínkami) při práci s dodaným strojem prostřednictvím postprocesoru. Takový zásah žalobkyně do autorských práv, předpokládaný žalovanou v dovolání, nevyplývá ze skutkových zjištění, jak je učinily soudy obou stupňů. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Z týchž důvodů nemohou vést k přípustnosti dovolání ani tvrzení žalované, že licence k programu vlastněná žalobkyní byla nezbytná k provedení zkoušek před uvedením stroje do provozu, tj. že zkoušky postprocesoru bylo nutné provést výlučně prostřednictvím programu vlastněného žalobkyní, neboť ani takové zjištění odvolací soud neučinil. Tuto skutečnost žalovaná v předchozím průběhu řízení netvrdila a uvádí ji nově až v dovolání (v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (představovanou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 227/2018) sám neposuzoval otázku protiprávního jednání či stavu, neboť nebyl vázán tím, jak o věci rozhodl správní orgán nebo trestní soud (nešlo-li o odsuzující rozsudek či správní rozhodnutí o tom, že byl spáchán přestupek). Odvolací soud se v nyní posuzované věci nezabýval (neměl důvod zabývat) otázkou rozsahu své vázanosti rozhodnutím správního orgánu či trestního soudu, jež byla řešena v žalovanou citovaném usnesení Nejvyššího soudu, neboť vydání takového rozhodnutí správního orgánu či trestního soudu tvrzeno nebylo (nebylo ani zjištěno) a odvolací soud ani nezjistil jednání žalobkyně, které by mohlo být kvalifikováno jako zásah do autorského práva (potažmo jako trestný čin). Na posouzení otázky rozsahu vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu či trestního soudu proto napadené rozhodnutí nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Žalovaná dále vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky „procesního břemene“. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009), podle které se negativní tvrzení neprokazují, a že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že má licenci k programu. Ani pro řešení této otázky neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou ohledně tvrzené neexistence licence žalobkyně k programu (v době plnění závazku žalovanou). Odvolací soud naopak vyšel ze závěru, že vlastnictví licence žalobkyně k programu nebylo nezbytné pro splnění smluvní povinnosti žalované. Ani na řešení této otázky proto napadené rozhodnutí nezáviselo.
Přípustnost dovolání nemůže založit žalovanou tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2770/2014, protože oproti přesvědčení žalované odvolací soud neučinil závěr, že součinnost žalobkyně spočívající v opatření vlastní licence programu nebyla nezbytná pro splnění závazku žalované výlučně z důvodu absence sjednání takové povinnosti spolupůsobení žalobkyně v kupní smlouvě, nýbrž uzavřel, že uvedená součinnost žalobkyně nebyla nezbytná ani objektivně (podle odvolacího soudu bylo objektivně možné dodat postprocesor bez toho, aniž by žalobkyně musela mít licenci k programu, pouze jej nebylo možné dodat jedním ze způsobů žalovanou uvažovaných). Od citovaného rozhodnutí se proto neodchýlil. Z uvedeného důvodu je nepřípadná též námitka žalované o neúplnosti právního posouzení odvolacím soudem, pokud se nezabýval smluvním ustanovením, podle nějž se termín dodání stroje posouval o dobu, po kterou žalobkyně neposkytla žalované nezbytnou součinnost pro uvedení stroje do provozu.
Také otázka „smyslu a procesního významu svědecké výpovědi“ přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se nezabýval otázkou posuzovanou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3188/2015, od nějž se měl podle názoru žalované odchýlit, tj. zda je přípustný důkaz, který by měl být proveden k objasnění otázek právních. Výslech zástupce společnosti, která je jediným autorizovaným distributorem softwaru v České republice, nebyl v nyní projednávané věci prováděn k objasnění otázek právních, neboť tento svědek se vyjadřoval ke skutečnostem týkajícím se možnosti dodání postprocesoru touto společností či jinými dodavateli (k tomu, že uvedená společnost vyžadující pro dodávku postprocesoru podmínku, aby příjemce současně vlastnil licenci programu, který také distribuovala, nebyla jediným možným dodavatelem postprocesoru).
Spatřovala-li žalovaná přípustnost dovolání pro řešení otázky výkladu §6 odst. 2 o. z., „zda má věřitel právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka, které vyvolal věřitel protiprávním stavem, nad kterým má kontrolu“, již považuje za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, patrně přehlédla, že na řešení takové otázky napadené rozhodnutí také nezáviselo. Při její formulaci žalovaná předpokládala, že „dodání postprocesoru mělo žalobkyni napomoci k podstatnému rozšíření její trestné činnosti“ a že „je to žalobkyně, kdo používá nelegální hlavní software“ (program). Takové skutkové závěry, však odvolací soud neučinil.
Ve vztahu k námitce rozpornosti napadeného rozsudku uplatněné v závěru dovolání, pak žalovaná nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (takové vymezení je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání). Touto argumentací ve skutečnosti namítá vady řízení, které však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 2. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu