ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.43.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 43/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. J. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Michaelem Rosenfeldem, advokátem, se sídlem Na Kozačce 923/9, 120 00 Praha 2, proti žalovanému E. J. C. W. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Pokorným, advokátem se sídlem Katarská 11/6, 120 00 Praha 2, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 102/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 19 Co 178/2021-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 14 762 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 19 Co 178/2021-150, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 8. 12. 2020, č. j. 28 C 102/2019-109, ve výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta, a v nákladovém výroku II. o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení; zároveň výrokem I. změnil nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož je žalobkyně povinna zaplatit Českému státu náhradu nákladů řízení, jen tak, že výše těchto nákladů činí 1 457 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při přezkoumání závěrů soudu prvního stupně nejprve konstatoval, že soud prvního stupně správně při právním posouzení věci vyšel ze skutkových tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě, podle nichž žalobkyně opřela svůj uplatněný nárok o tvrzení, že poskytnuté finanční prostředky, které požaduje po žalovaném zaplatit, považovala za způsob podpory své dcery ve snaze pořídit si majetek, který ji bude sloužit v jejím budoucím rodinném životě. Tato skutková tvrzení žalovaný nerozporoval. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně tak jednala na základě právního jednání s dcerou, poskytnuté finanční prostředky žalobkyní považoval za dar dceři žalobkyně, a odvolací soud doplnil uvedený závěr o právní závěr, že je bezpředmětné dále zkoumat, zda žalobkyně uzavřela s dcerou smlouvu darovací, o zápůjčce či jinou smlouvu, neboť pro posouzení dané věci je především rozhodující zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k uzavření právního jednání, na jehož základě by došlo k plnění. Vyplývá-li ze skutkových zjištění, že žalobkyně na základě právního jednání se svou dcerou poskytla této dne 30. 8. 2017 částku 300 000 Kč na účet dcery a dne 2. 9. 2017 na účet žalovaného částku 600 000 Kč (2 x 300 000 Kč), jednalo se podle odvolacího soudu jen o platební místo sjednané s dcerou pro dohodnuté plnění. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně není vůči žalovanému v dané věci aktivně věcně legitimována, nedošlo-li mezi ní a žalovaným k uzavření právního jednání, na jehož základě by došlo k plnění, a doplnil, že zamítnutí žaloby soudem prvního stupně je v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2677/2015, bylo-li prokázáno, že mezi ní a žalovaným nedošlo k uzavření právního jednání, na jehož základě došlo k plnění, a bylo-li naopak prokázáno, že žalobkyně plnila na základě jednání uzavřeného se svou dcerou, na s dcerou sjednaná platební místa (účet dcery žalobkyně 300 000 Kč a účet žalovaného 600 000 Kč). Odvolací soud považoval za správný i závěr soudu prvního stupně o nevěrohodnosti svědecké výpovědi dcery žalobkyně ohledně poskytnutých finančních prostředků jako půjčky, kterou si žalovaný vyprosil u jejích rodičů; její výpověď byla v rozporu s tvrzením žalobkyně, která popřela, že jednala s žalovaným za účelem uzavření smlouvy o zápůjčce. Pokud žalobkyně k platbě 600 000 Kč v podání ze dne 4. 5. 2020 uvedla, že s ohledem na vztah její dcery s žalovaným, jakožto partnerů, jí přišlo logické jim půjčit finanční prostředky, a namítá, že nelze akceptovat, že si dané finanční prostředky ponechal žalovaný, jedná se podle odvolacího soudu o nová skutková tvrzení. Změna skutkových tvrzení přitom nebyla ve smyslu §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) žalobkyní navržena a ani nebylo o této změně rozhodnuto. Odvolací soud přihlédl též ke skutečnosti, že žalobkyně v podání ze dne 5. 6. 2020 tvrdí (opět jako v žalobě), že „dceři nabídla, že ze svého poskytne předmětných 900 000 Kč ….“. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalobkyně (dále též „dovolatelka“), neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně při posuzování otázek bezdůvodného obohacení a aktivní a pasivní věcné legitimace. Důvodem přípustnosti je podle žalobkyně taktéž skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve směru povinnosti provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017). V této souvislosti připomíná, že odvolací soud pouze uvedl, že je pro věc irelevantní, zda žalobkyně uzavřela se svou dcerou smlouvu darovací, o zápůjčce, či jinou smlouvu. Má rovněž za to, že odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky břemene tvrzení a důkazního břemene, je-li uplatňován nárok na vrácení určité částky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 246/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012. sp. zn. 28 Cdo 248/2012, a ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013). Dovolatelka se též domnívá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a že rozhodnutí odvolacího soudu nese znaky libovůle, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Současně namítá, že odvolací soud se v rozhodnutí dostatečně nezabýval jejími odvolacími námitkami, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné a též za nepřesvědčivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016). Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem obou soudů a poukazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. Přestože odvolací soud sám odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2677/2015, řešící aktivní a pasivní věcnou legitimaci subjektů při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, rozhodl podle dovolatelky v rozporu se závěry tohoto rozsudku, neboť podle jejího názoru ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně ze svých vlastních prostředků převedla žalovanému 900 000 Kč, a to zčásti na jeho účet a zčásti zprostředkovaně přes účet své dcery. Žalovaný tyto finanční prostředky přijal a použil ve svůj prospěch, a to bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně obohatil a je povinen tyto prostředky žalobkyni vydat.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 900 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 20. 3. 2019 do zaplacení, zaplatit náhradu nákladů řízení vzniklé českému státu a přiznat žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť jej považuje za nepřípustné. Podle žalovaného pro posouzení, zda je žalovaný pasivně věcně legitimován, je postačující zjištění soudu, že neexistoval právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným. Tímto závěrem je totiž dáno najisto, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován a je pak nadbytečné se zabývat hodnocením, o jaký konkrétní právní vztah mezi žalobcem a žalovaným se jedná. Nebylo tedy namístě ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, prokazovat existenci právního důvodu poskytnutí finančních prostředků mezi žalobkyní a žalovaným, který není osobou, která získala majetkový prospěch od žalobkyně. Žalovaný má zároveň za to, že závěrem odvolacího soudu v dané věci nebyla porušena zásada rovnosti a spravedlnosti, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, a že by rozhodnutí soudů bylo překvapivé. V této souvislosti poukazuje na předešlé rozhodnutí odvolacího v dané věci, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, z něhož již tehdy muselo být žalobkyni známo, jakým směrem se úvahy soudu ubírají, jestliže odvolací soud tehdy konstatoval, že skutková tvrzení žalobkyně jsou rozporná a spíše svědčí pro závazkový vztah mezi žalobkyní a její dcerou a uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků. Během dalších jednání soudu pak měla žalobkyně dostatečný prostor svá tvrzení doplnit a navrhnout k nim náležité důkazy. Rozsudek odvolacího soud není podle žalobkyně ani nepřezkoumatelný, jak namítá dovolatelka, neboť odvolací soud rozhodnutí zcela jasně, srozumitelně a výstižně odůvodnil svůj právní závěr.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolaní žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky bezdůvodného obohacení a pasivní věcné legitimace.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 28 Cdo 1346/2021, všech dostupných na www.nsoud.cz ). V dané věci oba soudy ze skutkových zjištění dovodily, že žalobkyně neprokázala, že by se na její úkor žalovaný obohatil, neboť finanční prostředky, jejichž vrácení se po žalovaném domáhá, poskytla žalobkyně na základě právního vztahu (darování) své dceři, když sama žalobkyně opřela svůj uplatněný nárok o tvrzení, že poskytnutí finančních prostředků ve prospěch dcery považovala za způsob podpory své dcery ve snaze umožnit ji pořídit majetek do budoucího rodinného života s jejím partnerem (žalovaným). Tato skutková tvrzení žalobkyně v dovolání zpochybňuje, má za to, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a právní otázky zakládá na vlastním skutkovém závěru, že finanční prostředky, které požaduje vrátit, žalovaný přijal a použil ve svůj prospěch, a to bez právního důvodu, čímž se na její úkor obohatil. Pokud část poskytnutých finančních prostředků poskytla na účet své dcery, jednalo se podle žalobkyně pouze o zprostředkování platby přes účet dcery. K takovému skutkovému závěru však odvolací soud nedospěl. Naopak ze skutkových tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že finanční prostředky žalobkyně poskytla ve prospěch své dcery na základě právního jednání s dcerou a pokud část finančních prostředků byla poskytnuta na účet žalovaného, jednalo se o platební místo dohodnuté s dcerou. Dovolatelka tak zjevně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. V této souvislosti je namístě připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, které odvolací soud neučinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ). Rovněž skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 23 Cdo 1232/2019 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Závěry odvolacího soudu se neprotiví ani ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016 nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020 a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2677/2015, v posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, je nutno konstatovat, že dovolatelka domnělý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu staví na vlastních skutkových závěrech, k nichž však odvolací soud nevycházel. Rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje ustálený závěr dovolacího soudu, který je prezentován i v poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, že předmět bezdůvodného obohacení musí být vydán tomu, na jehož úkor byl získán. Jestliže ze skutkových zjištění obou soudů v dané věci vyplynulo, že žalovaný se na úkor žalobkyně neobohatil o žalovanou finanční částku, není pasivně věcně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení.
Neopodstatněná je i námitka žalobkyně, pro níž též považuje dovolání za přípustné, že odvolací soud se odchýlil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, podle něhož je povinností soudu provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě. Konstatoval-li odvolací soud, že pro posouzení v dané věci je irelevantní, zda žalobkyně uzavřela se svou dcerou smlouvu darovací, o zápůjčce či jinou smlouvu, nerozhodl v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť pro rozhodnutí o zamítnutí žaloby bylo podstatné a rozhodující, že bylo najisto postaveno, že žalovaný není v dané věci pasivně věcně legitimován.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není pro řešení otázky pasivní věcné legitimace podle §237 o. s. ř. přípustné, neodchýlil-li se odvolací soud při posouzení této otázky od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Míní-li pak dovolatelka prostřednictvím kritiky, že nebyla náležitě zkoumána otázka pasivní věcné legitimace a nebyly vzaty v úvahu všechny relevantní skutečnosti, vytýkat nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tím případ vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K těmto vadám řízení, stejně jako k dovolatelkou namítané vadě - nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2865/2020 či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 828/2021 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tzn. i ve výroku o nákladech řízení, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému závěru, že podané dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu