ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.659.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 659/2021-1156
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VOLNÝ, a.s. , se sídlem v Praze 8, Karlín, Pobřežní 249/46, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63080150, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované O2 Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, o zaplacení 4 047 378 287 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 13/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 114/2019-1073, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 114/2019-1073, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 41 Cm 13/2011-895, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 41 Cm 13/2011-895, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 4 047 378 287 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III).
2. K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 78 507 389 Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení náhrady škody spočívající v zisku ušlém žalobkyni v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2010 způsobené žalovanou stlačováním marží na trhu poskytování širokopásmového přístupu k síti Internet prostřednictvím účastnických kovových vedení, čímž žalovaná zneužila své dominantní postavení na trhu poskytování přístupu k účastnickým vedením veřejné pevné telefonní sítě.
4. Žalobkyně uvedla, že účastníci jsou od roku 1995 soutěžiteli poskytujícími na území České republiky službu přístupu k síti Internet. Od počátku 90. let byl přístup k síti Internet většině uživatelů poskytován prostřednictvím veřejné pevné kovové telefonní sítě žalované. Od roku 2002 se začala zvyšovat poptávka uživatelů po tzv. širokopásmovém přístupu k síti Internet. Od roku 2003 začala být na českém trhu poskytována služba (maloobchodní služba širokopásmového přístupu k síti Internet) na základě technologie xDSL (Digital Subscriber Line) jak žalovanou, tak alternativními poskytovateli včetně žalobkyně. Z důvodu zachování hospodářské soutěže byla zákonodárcem společně s Českým telekomunikačním úřadem (dále též jen „ČTÚ“) žalované uložena povinnost poskytovat ostatním poskytovatelům připojení k síti Internet přístup k účastnickým vedením její veřejné telefonní sítě a možnost instalovat na těchto vedeních zařízení nutná pro poskytování širokopásmového přístupu. Žalovaná však nastavila své maloobchodní ceny za uvedenou službu na velmi nízkou úroveň v porovnání s cenami, které účtovala svým soutěžitelům za přístup k účastnickým vedením či za velkoobchodní širokopásmový přístup.
5. Vzhledem k tomuto nastavení cen a neexistenci alternativních celoplošných přístupových sítí nemohla žalobkyně dle svých tvrzení poskytovat službu širokopásmového přístupu k síti Internet za cenu, která by nabídce žalované mohla efektivně konkurovat, aniž by žalobkyni vznikla ztráta. Proto musela své působení na tomto trhu omezit a ztratila převážnou část svých zákazníků, čímž jí ušel zisk. Upozornila, že žalovaná je jediným vlastníkem celoplošné pevné telefonní sítě v České republice v dominantním postavení na trhu poskytování přístupu k účastnickým kovovým vedením a má proto určité povinnosti. Jednou z nich je zajištění takového nastavení cen, které umožní soutěžitelům žalované, kteří jsou jejími zákazníky na trhu vstupu (přístupu k účastnickým kovovým vedením veřejné telefonní sítě), aby jí mohli konkurovat na trhu výstupu (na trhu maloobchodního širokopásmového přístupu k síti Internet přes kovové vedení). Porušení této povinnosti představuje dle žalobkyně zneužití dominantního postavení žalované formou stlačování marží.
6. Dále žalobkyně v žalobě podrobně popsala postavení účastníků a stav dané oblasti v rozhodném období. Uvedla k tomu, že místní přístup k účastnickým kovovým vedením veřejné pevné telefonní sítě provozované žalovanou tvoří základní fyzickou vrstvu nezbytnou pro poskytování dalších služeb, včetně širokopásmového přístupu k síti Internet. Pro významné poskytovatele přístupu k síti Internet na území České republiky (mezi které patří i žalobkyně) nebylo alternativou ani vybudování vlastní celoplošné telefonní sítě, ani využití jiné technologie či přeprodej služeb žalované. Služba místního přístupu poskytovaná žalovanou byla tedy v rozhodném období nezbytným vstupem pro poskytování maloobchodního širokopásmového přístupu k síti Internet.
7. Popsané jednání žalované spočívající ve stlačování marží považuje žalobkyně za zneužití dominantního postavení žalované na relevantním trhu, které vede k narušování soutěže a brání alternativním poskytovatelům ve vstupu na trh maloobchodního širokopásmového přístupu k síti Internet. K rozhodnému období žalobkyně uvedla, že žalovaná naříkanou cenovou politiku uplatňuje od 19. 9. 2003 dosud, což je dostatečná doba k tomu, aby jednání žalované vylučovalo soutěž na relevantních trzích.
8. Žalovaná na svoji obranu vyjádřila nesouhlas s vymezením relevantního trhu žalobkyní a popřela existenci svého dominantního postavení na relevantním trhu, stejně jako tvrzení žalobkyně, že její cenová politika směřovala k nedovolenému stlačování marží. Tvrzení žalobkyně o ušlém zisku jsou dle žalované založena pouze na zmařeném podnikatelském plánu a tvrzená škoda je proto pouze hypotetická a nepodložená. Žalovaná rovněž namítla promlčení uplatněného práva, neboť žaloba byla podána více jak čtyři roky po vzniku škody.
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých jsou účastníci od poloviny 90. let soutěžiteli na území České republiky v oblasti poskytování služby přístupu k síti Internet. Žalovaná je právní nástupkyní státního podniku SPT TELECOM, který provozoval na českém území veřejnou pevnou kovovou telefonní síť. Žalobkyně od února roku 2002 opakovaně vyzývala žalovanou ke zpřístupnění služby ADSL [technologie ADSL (Asymmetric Digital Subscriber Line) byla v předmětném období nejvíce užívanou variantu xDSL přístupu] cestou velkoprodeje. V posuzovaném období bylo podnikatelským záměrem žalované poskytovat na území České republiky službu ADSL, když k tomu disponovala příslušnými formálními předpoklady i finančním zázemím. Dále odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně o relevantním velkoobchodním a maloobchodním trhu a o regulaci cen na těchto trzích, která soud prvního stupně zjistil z revizního znaleckého posudku (ze dne 3. 11. 2017, vypracovaného znaleckým ústavem – Masarykovou univerzitou, Ekonomicko-správní fakultou, se sídlem v Brně).
10. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně. Při posouzení, zda se žalovaná v rozhodném období dopustila zneužití dominantního postavení ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), vyšel odvolací soud ze zjištění, že relevantní maloobchodní trh představuje v projednávané věci trh širokopásmového přístupu k síti Internet v pevném místě, včetně kabelového připojení a wi-fi sítí (nebylo do něj zahrnuto mobilní připojení). Velkoobchodní trh byl odvolacím soudem vymezen jako trh přístupu k účastnickému vedení (LLU, Local loop unbundling).
11. Zkoumané období je třeba dle odvolacího soudu rozdělit na dva úseky: od 1. 1. 2004 do 24. 4. 2005, kdy nebyl relevantní velkoobchodní trh (cena přístupu k účastnickému vedení) regulován, a období od 25. 4. 2005 do 31. 12. 2010, kdy byl tento trh regulován ze strany ČTÚ na úrovni nákladového standardu dlouhodobých průměrných přírůstkových nákladů. V regulovaném období pak žalovaná čelila na relevantním maloobchodním trhu konkurenčním omezením, když dle skutkových zjištění měla žalovaná v období od roku 2006 tržní podíl na tomto trhu pod 40 %. Jednání žalované proto nemělo dle odvolacího soudu nejdříve od 25. 4. 2005 a nejpozději od 1. 1. 2006 potenciál způsobit protisoutěžní efekty na trhu širokopásmového připojení, a nemohlo tudíž docházet ke stlačování marží. V této souvislosti odvolací soud odkázal na ustanovení §10 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná měla v období od 1. 1. 2006 dominantní postavení na relevantním maloobchodním trhu. Tudíž se ani nemohla dopustit naříkaného protiprávního jednání zneužití dominantního postavení stlačováním marží.
12. Stlačování marží se dle odvolacího soudu mohlo vztahovat k jednání žalované pouze v letech 2004 a 2005, kdy měla žalovaná na relevantním trhu dominantní postavení. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněného práva vznesená žalovanou je za toto období důvodná. Poukázal na znění ustanovení §389 obch. zák. s tím, že žalobkyně věděla a vědět mohla o tvrzeném stlačování marží (škodném jednání) a o tom, kdo za škodu žalobkyni odpovídá, již od počátku roku 2004. Z hlediska vědomosti ohledně orientačního rozsahu ušlého zisku pak dle názoru odvolacího soudu mohla žalobkyně jako odborná firma tento vědět za každý rok sledovaného období vždy k 1. lednu následujícího roku. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě tedy začala běžet promlčecí doba za roky 2004 a 2005 nejpozději od 1. 1. 2006. Žaloba byla podána až dne 28. 3. 2011, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby vztahující se k danému období.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla, výslovně v celém jeho rozsahu, dovoláním žalobkyně (které následně obsáhle doplnila včasným podáním ze dne 25. 1. 2021). Své dovolání považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro vyřešení otázek hmotného práva, zda je podmínkou aplikace zákazu zneužití dominantního postavení ve formě stlačování marží, aby žalovaná měla dominantní postavení i na navazujícím maloobchodním trhu, a zda vylučuje regulace (části) maximální ceny ze strany správních orgánů aplikaci zákazu zneužití dominantního postavení ve formě stlačování marží. Dovolatelka má za to, že formulované otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
14. Dále dovolatelka předkládá k řešení otázku hmotného práva, zda se vyloží zásada efektivity a rovnocennosti ve vztahu k čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb.m.s., dále též jen „SFEU“) tak, že stanoví nutnost zastavení nebo přerušení běhu promlčení během doby, kdy probíhá řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, nebo že stanoví nutnost jiné úpravy začátku a běhu promlčecí doby týkající se nároků z porušení zákazu zneužití dominantního postavení. I tuto otázku považuje dovolatelka za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
15. Ve vztahu k nákladům řízení žalobkyně namítá, že žalované byla na nákladech právního zastoupení přiznána částka, která významně převyšuje náklady skutečně vynaložené žalovanou. Konečně žalobkyně poukazuje na vady odvolacího řízení, které dle jejího názoru měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a sice zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve vztahu k posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, opomenutý důkaz, nevypořádání se s odvolacími důvody a nelogičnost a vnitřní rozpornost napadeného rozsudku.
16. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání žalobkyně obsáhle vyjádřila s tím, že považuje dovolání za nepřípustné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
22. Dovolací soud předně uzavírá, že pokud dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. i proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a proti té části prvního výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III a změněn ve výroku II (ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně), pak podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti označeným výrokům (resp. jejich částem) není přípustné.
23. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou formulovaná otázka týkající se aplikace unijních zásad efektivity a rovnocennosti ve vztahu k čl. 102 SFEU na běh promlčecí lhůty.
24. Ohledně této otázky vymezené dovolatelkou, jež je otázkou hmotného práva, je nutno předeslat, že dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
25. Na řešení konkrétně specifikované otázky, „zda se vyloží zásada efektivity a rovnocennosti ve vztahu k čl. 102 SFEU tak, že stanoví nutnost zastavení nebo přerušení běhu promlčení během doby, kdy probíhá řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, nebo že stanoví nutnost jiné úpravy začátku a běhu promlčecí doby týkající se nároků z porušení zákazu zneužití dominantního postavení“, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Ostatně sama dovolatelka ve svém dovolání upozorňuje na skutečnost, že tuto formulovanou otázku hmotného práva odvolací soud nijak neřešil.
26. Zásada efektivity ve vztahu k čl. 102 SFEU [dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství, vyhlášené pod číslem 44/2004 Sb.m.s., ve znění účinném dle Amsterodamské smlouvy)] znamená, že pravidla, která se uplatní na žaloby určené k zajištění ochrany práv, jež jednotlivci vyvozují z přímého účinku čl. 102 SFEU, nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných tímto článkem. Zásada rovnocennosti ve vztahu k čl. 102 SFEU znamená, že pravidla, která se uplatní na žaloby určené k zajištění ochrany práv, jež jednotlivci vyvozují z přímého účinku čl. 102 SFEU, nesmějí být méně příznivá než ta, která se týkají obdobných žalob vnitrostátní povahy (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 6. 2014 ve věci Kone a další proti ÖBB-Infrastruktur AG, C-557/12).
27. Ustanovení čl. 102 SFEU předpokládá účinek na obchod mezi členskými státy soutěžitelem zneužívajícím své dominantní postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části. Aby tedy mohl být v určité konkrétní věci aplikován čl. 102 SFEU a případně zjištěno a konstatováno jeho porušení, musí (dle znění tohoto ustanovení) dojít ke zneužití dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části s účinky na obchod mezi členskými státy (resp. musí být toto jednání způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy, srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 1. 2. 1978, ve věci Miller International Schallplatten GmbH proti Komisi, 19/77, a ze dne 9. 11. 1983, ve věci NV Nederlandsche Banden Industrie Michelin proti Komisi, 322/81).
28. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že v projednávané věci nebylo posuzováno, zda může být naříkanou praktikou (tvrzeným zneužívajícím jednáním) žalované ovlivněn obchod mezi členskými státy ve smyslu tohoto článku a zda žalovaná má dominantní postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části. Závěr o existenci unijního prvku v jednání žalované, a tudíž i závěr o aplikaci a o možném porušení čl. 102 SFEU v dané věci odvolací soud neučinil, stejně jako neshledal porušení unijního soutěžního práva ze strany žalované, včetně zneužití zakázaného čl. 102 SFEU.
29. Tudíž odvolací soud neposuzoval (posuzovat nemohl) otázku, zda vnitrostátní úprava výkonu práva na náhradu škody způsobené jednáním zakázaným článkem 102 SFEU je v souladu se zásadou rovnocennosti a efektivity ve vztahu k použití tohoto ustanovení. Dovolacímu přezkumu pak nelze podrobit správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou vymezených dvou právních otázek, jež jsou otázkami hmotného práva, a to (i) zda je podmínkou aplikace zákazu zneužití dominantního postavení ve formě stlačování marží, aby soutěžitel měl dominantní postavení i na navazujícím maloobchodním trhu, a (ii) zda vylučuje regulace (části) maximální ceny ze strany správních orgánů aplikaci zákazu zneužití dominantního postavení ve formě stlačování marží, neboť tyto otázky nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
31. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení shora uvedených otázek vymezených žalobkyní, jež zakládají přípustnost jejího dovolání, na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
32. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Aplikovaná právní úprava ochrany hospodářské soutěže
33. Podle §10 zákona o ochraně hospodářské soutěže dominantní postavení na trhu má soutěžitel nebo společně více soutěžitelů (společná dominance), kterým jejich tržní síla umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích (odst. 1). Tržní sílu podle odstavce 1 Úřad posuzuje podle hodnotového vyjádření zjištěného objemu dodávek nebo nákupu na trhu daného zboží (tržní podíl) dosaženého soutěžitelem nebo soutěžiteli se společnou dominancí v období, které je zkoumáno podle tohoto zákona a podle dalších ukazatelů, zejména podle hospodářské a finanční síly soutěžitelů, právních nebo jiných překážek vstupu na trh pro další soutěžitele, stupně vertikální integrace soutěžitelů, struktury trhu a velikosti tržních podílů nejbližších konkurentů (odst. 2). Nebude-li pomocí ukazatelů podle odstavce 2 prokázán opak, má se za to, že dominantní postavení nezaujímá soutěžitel nebo soutěžitelé se společnou dominancí, kteří ve zkoumaném období dosáhli na trhu menší než 40% tržní podíl (odst. 3).
34. Podle §11 odst. 1 věta první zákona o ochraně hospodářské soutěže zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno.
35. Vedle tzv. generální klauzule stanovené v §11 odst. 1 věty první zákona o ochraně hospodářské soutěže obsahuje toto ustanovení rovněž výčet skutkových podstat zneužití dominantního postavení. Seznam zneužívajících jednání uvedený v tomto ustanovení není taxativní, tudíž tento výčet nevyčerpává zakázané způsoby zneužití dominantního postavení.
36. Dominantní postavení soutěžitele na trhu není samo o sobě protiprávní a postižitelné. Je zakázáno pouze zneužití tohoto dominantního postavení. Dominantní soutěžitel je oprávněn soutěžit na základě svých výkonů, má však zvláštní odpovědnost zajistit, aby jeho chování nenarušilo skutečnou hospodářskou soutěž na relevantním trhu na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015, popř. dle unijního práva srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 9. 11. 1983 ve věci NV Nederlandsche Banden Industrie Michelin proti Komisi, C-322/81, nebo ze dne 2. 4. 2009 ve věci France Télécom SA proti Komisi , C-202/07 P).
37. Citované ustanovení §11 odst. 1 zákona ochraně hospodářské soutěže zakazuje jakékoli zneužití dominantního postavení na trhu k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů bez ohledu na to, v jaké konkrétní formě se uskutečňuje. Pojmovými znaky generální klauzule obsažené v tomto ustanovení je existence dominantního postavení soutěžitele, zneužití tohoto dominantního postavení a vznik újmy u jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů v příčinné souvislosti s tímto jednáním dominantního soutěžitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05).
K položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie
38. Vzhledem k dovolatelkou namítaným souvislostem věci s právní úpravou unijního práva je nutno posoudit, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru o výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 SFEU.
39. V případě výkladu tzv. zakládacích smluv či unijních předpisů vzniká právo vnitrostátního soudu, a jde-li o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, též povinnost, předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vyvstane-li v řízení před ním otázka takového výkladu, ledaže vyvstalá otázka není relevantní, tj. odpověď na tuto otázku, ať již může být jakákoli, není v žádném směru způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci, nebo že k dotčenému ustanovení unijního práva byl již výklad Soudním dvorem podán, resp. posuzovaná výkladová otázka je věcně shodná s otázkou již dříve Soudním dvorem zodpovězenou (tzv. výjimka acte éclairé ), nebo že řádné používání unijního práva je tak zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti (tzv. výjimka acte clair ) [srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 135/19].
40. Pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, nicméně samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 SFEU, pokud soud současně nedospěje k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1324/08).
41. Návrh dovolatelky na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijních zásad efektivity a rovnocennosti (ve smyslu dovolatelkou odkazovaného rozsudku Soudního dvora ze dne 28. 3. 2019 ve věci Cogeco Communications Inc. proti Sport TV Portugal SA a dalším, C-637/17) ve vztahu k české právní úpravě promlčení práva na náhradu škody z porušení čl. 102 SFEU není opodstatněný, neboť pro řešení této otázky, jak zdůvodněno shora, není dovolání přípustné (na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Proto zde v tomto směru není ani žádná otázka unijního práva, jež by byla významná (relevantní) pro řešení projednávané věci.
42. Byť řešení otázek, pro něž je dovolání přípustné, není přímo založeno na aplikaci tzv. zakládacích smluv či unijního práva, přesto má výklad unijní právní úpravy ochrany hospodářské soutěže v projednávané věci význam. V tomto rozsahu však byl již výklad dotčené právní úpravy Soudním dvorem v minulosti v dostatečném rozsahu podán (tzv. výjimka acte éclairé ), jak zdůvodněno níže.
Ke zneužití dominantního postavení stlačováním marží
43. Praktika stlačování marží ( margin squeeze ) není přímo explicitně uvedena ve výčtu ustanovení §11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Stlačování marží je nicméně právní teorií i praxí zpravidla posuzováno jakožto samostatná forma zneužití dominantního postavení, resp. jako zvláštní skutková podstata postihovaná na základě generální klauzule §11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže [v právní teorii srov. např. PETR, M., DOSTAL, O.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 125. RAUS, D., ORŠULOVÁ, A.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 229. BEJČEK, J. Soutěžní právo. In ELIÁŠ, K. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 737. ŠILHÁN, J. „Stlačování marží“ (margin squeeze) jako protisoutěžní jednání ve smyslu čl. 82 ES. Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 2007, č. 4, str. 302. KINDL, J. a kol.: Soutěžní právo. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 402. O´DONOGHUE, R., PADILLA, J.: Law and Economics of Article 102 TFEU. Oxford: Hart Publishing, 2020, str. 437. CROCIONI, P., VELJANOVSKI, C.: Price Squeezes, Foreclosure and Competition Law. Principles and Guidelines. Journal of Network Industries. Competition and Regulation in Network Industries, 2003, č. 1, str. 30.].
44. Jako protiprávní bylo toto jednání pro účely práva hospodářské soutěže Evropského společenství klasifikováno již ve Sdělení Komise o použití pravidel hospodářské soutěže na dohody o přístupu v odvětví telekomunikací č. 98/C 265/02 ze dne 22. 7. 1998. Postup proti této praktice řadí Komise mezi své priority v oblasti postihu zneužívání dominantního postavení v Pokynech k prioritám Komise v oblasti prosazování práva při používání článku 82 Smlouvy o ES na zneužívající chování dominantních podniků vylučujících ostatní soutěžitele č. 2009/C 45/02 ze dne 24. 2. 2009.
45. V tomto smyslu je stlačování marží považováno za formu zneužití dominantního postavení, pokud má toto jednání protisoutěžní účinek. Obecně vzato se jedná o chování (protisoutěžní taktiku) dominantního (tzv. vertikálně integrovaného) soutěžitele vylučující ostatní dostatečně (resp. přinejmenším stejně) výkonné soutěžitele z trhu na základě ceny. Jde tedy o způsob zneužití soutěžního postavení vylučovací povahy. Primárním cílem je eliminace či výrazné omezení možnosti ostatních konkurentů dominantního soutěžitele efektivně soutěžit. Specifický rys této vylučovací cenové strategie spočívá v tom, že není nutné, aby velkoobchodní ceny za vstupní plnění nebo maloobchodní ceny za výrobky či služby poskytované koncovým zákazníkům byly samy o sobě zneužívající z důvodu, že jsou buď nadměrné nebo predátorské (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 2. 2011, ve věci Konkurrensverket proti TeliaSonera Sverige AB, C-52/09).
46. V souhrnu tak při tomto zneužívajícím jednání dochází k situaci, kdy marže mezi cenou za (potřebný) vstup uplatňovanou dominantním soutěžitelem vůči konkurentům na (velkoobchodním) trhu a cenou, kterou dominantní soutěžitel uplatňuje na navazujícím (maloobchodním) trhu, nestačí k tomu, aby umožnila dostatečně (resp. přinejmenším stejně) výkonnému konkurentovi na navazujícím (maloobchodním) trhu dosáhnout normálního zisku (srov. např. rozhodnutí Komise ze dne 18. července 1988, ve věci Napier Brown/British Sugar, 88/518/EHS).
47. Nespravedlivé (nepřiměřené) stlačování marží mezi těmito (velkoobchodními a maloobchodními) cenami dominantního soutěžitele tak nežádoucím způsobem eliminuje (omezuje) rozvoj hospodářské soutěže na navazujících trzích (srov. např. Sdělení Komise o použití pravidel hospodářské soutěže na dohody o přístupu v odvětví telekomunikací č. 98/C 265/02 ze dne 22. 7. 1998).
48. Podstata protisoutěžní praktiky stlačování marží spočívá ve snaze oslabit, případně přímo vyloučit, soutěžitele z trhu cíleným snížením jejich marží na takovou úroveň, při které nejsou schopni dlouhodobě konkurovat. Dominantní soutěžitel „stlačuje“ konkurenta mezi vysokou (velkoobchodní) cenou za vstup a vlastní nízkou cenou na (maloobchodním) trhu, a tím ho nutí k odchodu z tohoto trhu (případně mu zabraňuje na tento trh vstoupit). Protisoutěžní účinky stlačování marží tak spočívají v uzavření trhu soutěžitelům, kteří by mohli poskytovat své výrobky či služby na (maloobchodním) trhu stejně efektivně jako soutěžitel v dominantním postavení. Jinak řečeno, protisoutěžní praktika stlačování marží představuje určitou formu chování dominantního soutěžitele vylučující ostatní (stejně výkonné) soutěžitele z (maloobchodního) trhu na základě tzv. nůžkového efektu mezi velkoobchodními a maloobchodními cenami dominantního soutěžitele (srov. např. BIGGAR, D: Background Note. In Margin Squeeze, DAF/COMP(2009)39. OECD, 2010, str. 21).
49. Praktika stlačování marží přichází v úvahu u tzv. vertikálně integrovaného soutěžitele, tj. dominantního subjektu působícího ať již samostatně, nebo prostřednictvím soutěžně spolupracujících osob, na vertikálně propojených trzích. Aktivity tohoto soutěžitele se tak odehrávají na více než jedné úrovni navazujícího soutěžního (výrobního apod.) řetězce a soutěžitel v důsledku toho zpravidla působí jak na velkoobchodním, tak i maloobchodním trhu. Takový soutěžitel disponuje vstupem, který sám využívá na podřazeném (maloobchodní) trhu, a zároveň tento vstup dodává nezávislým třetím stranám (soutěžitelům), jež působí na podřazeném trhu a soutěží zde s jeho vlastním podnikáním. Zákazníci takového soutěžitele na trhu předřazeném (velkoobchodním) jsou tak současně jeho konkurenty na trhu podřazeném (maloobchodním). Tzv. vertikálně integrovaný soutěžitel je proto schopen působit na výši marže ostatních soutěžitelů, neboť může přímo ovlivňovat vstupní náklady konkurentů a nepřímo i ceny finálního produktu. V případě stlačování marží se tak jedná o vytlačování konkurentů z trhu po vertikále (srov. např. ŠAMÁNEK, J., BROUČEK, M.: Aplikace doktríny stlačování marží Soudním dvorem EU: případ Deutsche Telekom. Antitrust, 2001, č. 2, str. 50).
50. Zneužívající povaha takového chování se odvozuje z nespravedlivé (nepřiměřené) povahy cenového rozpětí a ze skutečnosti, že výkony dominantního soutěžitele na předřazeném (velkoobchodním) trhu jsou potřebné (nikoli však nutně nezbytné ve smyslu závěrů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora ze dne 25. 3. 2021, ve věci Slovak Telekom, a.s. proti Evropské komisi, C-165/19 P) k tomu, aby umožnily jeho soutěžitelům vstoupit s ním do hospodářské soutěže na navazujícím podřazeném (maloobchodním) trhu výrobků či služeb. Při této strategii dominantní soutěžitel využívá své tzv. vertikální integrace, resp. využívá skutečnosti, že ovládá (kontroluje) cenu potřebného vstupu, a nastavením své zákaznické ceny na podřazeném (maloobchodním) trhu je schopen „stlačovat“ marži svých konkurentů, kterým na předřazeném (velkoobchodním) trhu poskytuje potřebný vstup [srov. v tomto smyslu např. ŠILHÁN, J. „Stlačování marží“ (margin squeeze) jako protisoutěžní jednání ve smyslu čl. 82 ES. Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 2007, č. 4, str. 303].
51. O zneužívající stlačování marží se tudíž jedná, jestliže rozpětí (marže) mezi cenami, které dominantní (tzv. vertikálně integrovaný) soutěžitel uplatňuje na předřazeném (velkoobchodním) trhu vůči svým soutěžitelům (v pozici jeho zákazníků) za potřebný vstup pro jejich podnikání na podřazeném (maloobchodním) trhu a cenami tohoto soutěžitele uplatňovanými vůči jeho zákazníkům na tomto podřazeném (maloobchodním) trhu, je buď negativní (záporné) nebo nedostatečně velké k tomu, aby mohli dostatečně (resp. přinejmenším stejně) výkonní konkurenti na podřazeném (maloobchodním) trhu efektivně soutěžit. Dostatečně výkonný konkurent je pak ekonomicky znevýhodněn, neboť nemůže v důsledku této cenové taktiky účinně s dominantním soutěžitelem (resp. s jeho cenovým chováním) soutěžit na podřazeném (maloobchodním) trhu, resp. není schopen ovlivnit jeho podmínky, a je tak z tohoto trhu prakticky vyloučen, když není schopen dosáhnout hospodářsky přijatelnou marži (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 7. 2014, ve věci Telefónica SA a Telefónica de España SAU proti Komisi, C-295/12 P).
52. V konečném důsledku tak jde o posouzení, zda by samotný dominantní (tzv. vertikálně integrovaný) soutěžitel byl za daných okolností dostatečně výkonný, aby mohl nabízet svá plnění na podřazeném (maloobchodním) trhu svým zákazníkům jinak než se ztrátou nebo s uměle sníženou mírou rentability, pokud by byl předtím povinen uhradit své ceny na předřazeném (velkoobchodním) trhu za poskytování vstupních plnění (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2021 ve věci Slovak Telekom, a.s. proti Evropské komisi, C-165/19 P).
53. Nejčastěji dochází k případům nedovoleného stlačování marží na nově liberalizovaných trzích (sektorech), na kterých působí bývalý státní monopol, jako je tomu často v oblasti elektronických komunikací, energetiky, dopravy apod. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 5 Afs 15/2012).
54. Byť v projednávané věci nebylo soudy nižších stupňů uplatněno unijní soutěžní právo, přesto lze při výkladu tuzemského soutěžního práva podpůrně vyjít ze závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora, neboť podstata a účel obou úprav jsou z hlediska řešení dovolatelkou vymezených otázek v projednávané věci shodné.
55. Na unijní úrovni se praktikou stlačování marží v sektoru telekomunikací zabýval Soudní dvůr zejména v rozsudku ze dne 14. 10. 2010 ve věci Deutsche Telekom AG proti Evropské komisi, C-280/08 P, a v rozsudku ze dne 17. 2. 2011, ve věci Konkurrensverket proti TeliaSonera Sverige AB, C-52/09.
56. Soudní dvůr konkrétně posuzoval i situaci protisoutěžního stlačování marží praktikovaného v sektoru poskytování služeb širokopásmového přístupu k síti Internet prostřednictvím technologie xDSL. Uvedl, že o stlačování marží se jedná zejména tehdy, pokud rozdíl mezi velkoobchodními cenami vstupních produktů xDSL a maloobchodními cenami za služby širokopásmového přístupu k síti Internet poskytované koncovým uživatelům je buď negativní, nebo nedostatečný k tomu, aby pokryl konkrétní náklady uvedených vstupních produktů xDSL, které vznikají soutěžiteli v dominantním postavení v souvislosti s dodávkou jeho vlastních maloobchodních služeb koncovým uživatelům, takže tento rozdíl neumožňuje dostatečně (resp. přinejmenším stejně) výkonnému soutěžiteli, jako je tento soutěžitel, vstoupit s ním do soutěže o poskytování uvedených služeb koncovým uživatelům. V takovém případě by se soutěžitelé, přestože jsou stejně výkonní jako soutěžitel v dominantním postavení, vystavili nebezpečí, že by mohli působit na maloobchodním trhu širokopásmového přístupu k síti Internet pouze se ztrátou nebo s uměle sníženou mírou rentability (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 2. 2011, ve věci Konkurrensverket proti TeliaSonera Sverige AB, C-52/09).
K podmínce dominantního postavení na podřazeném trhu
57. Pokud jde o otázku existence dominantního postavení žalované na podřazeném (maloobchodním) trhu ve vztahu k možnosti praktikovat protisoutěžní stlačování marží, pak odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná neměla (v období od roku 2006) dominantní postavení (resp. měla podíl nižší než 40 %) na podřazeném (maloobchodním) trhu služeb širokopásmového přístupu k síti Internet. Dospěl pak k závěru, že jednou z podmínek, aby se mohl (tzv. vertikálně integrovaný soutěžitel) dopustit protisoutěžní praktiky stačování marží, je jeho dominantní postavení na tomto trhu.
58. Jak však vyplývá ze shora uvedeného vymezení zakázané praktiky zneužití dominantního postavení soutěžitele formou stlačování marží, není existence dominantního postavení na obou trzích (tj. jak na trhu předřazeném, tak podřazeném) nezbytnou podmínkou zneužití stlačováním marží. Relevantní je, zda (tzv. vertikálně integrovaný) soutěžitel zaujímá dominantní postavení na trhu předřazeném (velkoobchodním).
59. Je tomu tak proto, že na předřazeném (velkoobchodním) trhu tento soutěžitel poskytuje zboží či služby, jež jsou podmínkou samotného přístupu na trh podřazený (maloobchodní), resp. jsou potřebné pro působení jiných soutěžitelů na podřazené (maloobchodní) úrovni trhu. Je to tedy právě dominantní postavení na předřazeném (velkoobchodním) trhu, jež je podmínkou nutnou k uplatnění této vylučovací strategie. Jestliže by chyběla dominance soutěžitele na trhu předřazeném, pak by měli konkurenti možnost (bez větších obtíží) nahradit potřebné vstupy dodávkami od jiného poskytovatele. Naopak absence dominantního postavení (tzv. vertikálně integrovaného) soutěžitele na trhu podřazeném (maloobchodním) nikterak nevylučuje, aby tento soutěžitel právě v důsledku svého dominantního postavení na trhu předřazeném (velkoobchodním) vylučoval své konkurenty ze soutěže na podřazeném (maloobchodním) trhu (srov. obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 2. 2011, ve věci Konkurrensverket proti TeliaSonera Sverige AB, C-52/09).
60. Není pak žádný důvod dovozovat, že by se tento závěr neměl uplatnit i na praktiky uplatňované (tzv. vertikálně integrovaným) soutěžitelem v dominantním postavení na předřazeném (velkoobchodním) trhu přístupu k účastnickému vedení vedoucí ke stlačování marží konkurentů tohoto soutěžitele na podřazeném (maloobchodním) trhu služeb širokopásmového přístupu k síti Internet poskytovaných koncovým uživatelům.
61. Na základě výše uvedených závěrů je nicméně nutné zdůraznit, že nelze bez dalšího konstatovat, že by postavení (tzv. vertikálně integrovaného) soutěžitele (jeho tržní síla) na trhu podřazeném (maloobchodním) nebylo pro posouzení, zda došlo k uplatnění zneužívající praktiky stlačování marží, vůbec rozhodné. I zde se jedná o jeden z relevantních faktorů při posouzení (a to právě vzhledem k podmínce tzv. vertikální integrace výkonů tohoto soutěžitele), zda tento soutěžitel svým jednáním zneužívá své dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů.
62. Jinak řečeno, ačkoliv existence dominantního postavení i na podřazeném (maloobchodním) trhu zásadně zvyšuje pravděpodobnost úspěšnosti strategie stlačování marží, není dominantní postavení (tzv. vertikálně integrovaného) soutěžitele na podřazeném (maloobchodním) trhu podmínkou nutnou (nezbytnou) k tomu, aby mohlo z jeho strany docházet ke stlačování marží.
K důsledkům cenové regulace na předřazeném trhu
63. Co se týče otázky existence regulace ceny ze strany Českého telekomunikačního úřadu ve vztahu k možnému zneužití dominantního postavení formou stlačování marží žalovanou v období od 1. 1. 2006, pak dovolací soud předně konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů (kterými je dovolací soud vázán, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) vyplývá, že od 25. 4. 2005 byla ze strany Českého telekomunikačního úřadu regulována (maximální) cena přístupu k účastnickému vedení, tedy cena na předřazeném (velkoobchodním) trhu. Soudy naopak neučinily skutkový závěr, že by byla regulována i cena na podřazeném (maloobchodním) trhu.
64. Předně je třeba uvést, že předpisy o cenové (či jiné) regulaci tržního prostředí nevylučují možnost zneužití postavení dominantního soutěžitele, pokud tyto předpisy zachovávají možnost hospodářské soutěže, kterou může tento soutěžitel vyloučit, omezit nebo narušit (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 11. 1997 v spojených věcech Komise Evropských společenství a Francouzská republika proti Ladbroke Racing Ltd., C-359/95 P a C-379/95 P).
65. Zároveň je významné, že k protisoutěžní cenové strategii stlačování marží dochází (jak již bylo zdůvodněno shora) tak, že dominantní (tzv. vertikálně integrovaný) soutěžitel „stlačuje“ konkurenta mezi vysokou (velkoobchodní) cenou za vstup a vlastní nízkou cenou za plnění pro zákazníky na navazujícím (maloobchodním) trhu, a tím ho nutí k odchodu z tohoto trhu (případně mu zabraňuje na tento trh vstoupit). Není tedy zásadní ani samotná výše (velkoobchodní) ceny za potřebný vstup, ani samotná výše ceny zákaznické (maloobchodní), rozhodující je rozpětí (marže) mezi těmito cenami.
66. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že by samotná regulace ceny ze strany Českého telekomunikačního úřadu na předřazeném (velkoobchodním) trhu (a to ani v kombinaci s neexistencí dominantního postavení žalované na trhu podřazeném), vylučovala zneužití dominantního postavení žalované praktikou stlačování marží, aniž by byly posouzeny další relevantní okolnosti dané věci.
67. Jednak regulace (maximálních) cen na předřazeném (velkoobchodním) trhu bez dalšího nevylučuje možnost hospodářské soutěže, tedy ani možnost dominantního soutěžitele snížit svoji cenu na tomto trhu (tedy cenu za potřebný vstup), a vyhnout se tak účinku v podobě zakázaného stlačování marží (přičemž dominantní soutěžitel má, jak zdůvodněno již shora, zvláštní odpovědnost za to, že jeho chování nebude na újmu skutečné a nenarušené hospodářské soutěži).
68. Nicméně ani za situace, kdy by dominantní soutěžitel neměl v důsledku cenové regulace reálnou možnost snížit své ceny na předřazeném (velkoobchodním) trhu (tedy ceny za potřebný vstup), nelze pouze na základě tohoto zjištění uzavřít (a to ani při současném zjištění o neexistenci jeho dominantního postavení na trhu maloobchodním), že se tento soutěžitel protisoutěžního zneužití dominantního postavení stlačením marží nemůže dopustit.
69. Stlačení marží lze totiž logicky praktikovat i bez toho, aby (tzv. vertikálně integrovaný) dominant měl reálnou možnost upravit cenu vstupů na předřazeném (velkoobchodním) trhu. A to tak, že tento soutěžitel uplatní soutěžně nepřípustnou cenu na trhu podřazeném (maloobchodním). Samotná (mimosoutěžní) regulace cen na trhu předřazeném není sama o sobě schopna vyloučit možnost protisoutěžního ovlivnění cen na trhu podřazeném. Jelikož se dominant díky své tzv. vertikální integraci účastní jak trhu předřazeného (velkoobchodního), tak i trhu podřazeného (maloobchodního), může dosáhnout zneužívajícího nůžkového efektu (tedy neúnosně nízkých marží pro konkurenty) i tak, že nastaví cenu na podřazeném (maloobchodním) trhu, resp. cenu zákaznického plnění, příliš nízko relativně k ceně vstupu, kterou platí jeho konkurenti (srov. obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 10. 2010 ve věci Deutsche Telekom AG proti Evropské komisi, C-280/08 P).
70. Jinak řečeno, pokud má dominantní (tzv. vertikálně integrovaný) soutěžitel možnost, aby (bez ohledu na zásah regulačního orgánu na velkoobchodním trhu) upravil své ceny na podřazeném (maloobchodním) trhu, lze uzavřít, že takový soutěžitel je za nepřípustné stlačení marží soutěžně odpovědný.
71. Proto v poměrech projednávané věci i za situace, kdy by žalovaná (z důvodu modifikace tržního prostředí veřejnoprávní regulací) neměla žádný či dostatečný prostor k tomu, aby účinně mohla ovlivnit ceny na předřazeném (velkoobchodním) trhu (tj. ceny za služby přístupu k účastnickému vedení), avšak měla vzhledem ke konkrétním okolnostem dostatečný prostor pro ovlivnění svých cen na straně podřazeného (maloobchodního) trhu (tj. ceny za služby širokopásmového přístupu k síti Internet), pak mohla dosáhnout protisoutěžního stlačení marží. I v takové situaci je totiž rozhodující posouzení, zda by žalovaná jako dominantní (tzv. vertikálně integrovaný) soutěžitel byla dostatečně výkonná, aby mohla nabízet svá plnění na podřazeném (maloobchodním) trhu svým zákazníkům jinak než se ztrátou nebo s uměle sníženou mírou rentability, pokud by byla předtím povinna uhradit své ceny na předřazeném (byť regulovaném) trhu za poskytování vstupních plnění.
72. Na základě dosavadních skutkových zjištění soudů tudíž nelze vyloučit, že žalovaná prostřednictvím nastaveného rozdílu mezi svými (velkoobchodními) cenami za přístup k účastnickému vedení (které podléhaly regulaci ze strany Českého telekomunikačního úřadu) a (maloobchodními) cenami za služby širokopásmového přístupu k síti Internet mohla (potenciálně) dosáhnout vyloučení ostatních dostatečně (resp. přinejmenším stejně) výkonných soutěžitelů ze soutěže, protože jejich přístup na trh (setrvání na trhu) dotčených služeb mohl být z důvodu stlačení marží, které pro ně takový rozdíl znamená, přinejmenším ztížen.
73. Proto samotná regulace cen na předřazeném (velkoobchodním) trhu ze strany Českého telekomunikačního úřadu nemohla být (a to ani v případě, kdy žalovaná měla na podřazeném trhu tržní podíl pod 40 %) bez dalšího překážkou, aby žalovaná praktikovala zneužívající stlačování marží a neumožnila tak konkurentům efektivní zapojení do soutěže na podřazeném (maloobchodním) trhu.
74. Jak vyplývá ze shora uvedené rozhodovací praxe Soudního dvora (srov. zejm. citovaný rozsudek ve věci Deutsche Telekom AG), rozhodující je posouzení, zda měla žalovaná (uplatňovala-li ve svých cenách nepřípustně nízké marže) i přes cenovou regulaci reálnou možnost buď ovlivnit (velkoobchodní) cenu svých služeb a v jaké míře, nebo (popř. zároveň) snížit (maloobchodní) cenu svých služeb na takovou úroveň, která by ve vztahu k jejím konkurentům na (maloobchodním) trhu nepředstavovala protisoutěžní stlačení marží.
75. Lze tak uzavřít, že samo zjištění o absenci dominantního postavení (tzv. vertikálně integrovaného) soutěžitele na podřazeném (maloobchodním) trhu, ani samo zjištění o regulaci cen na předřazeném (velkoobchodním) trhu (a to i tehdy, pokud tyto okolnosti nastanou u posuzovaného soutěžitele současně), nemůže vést bez dalšího k závěru, že se tento soutěžitel nemohl dopustit zneužití svého dominantního postavení formou stlačování marží. Tato zjištění mohou představovat významné okolnosti při posouzení naplnění podmínek skutkové podstaty zneužití dominantního postavení formou stlačování marží, nicméně není možno pouze na základě těchto zjištění (a to i v případě jejich souběžného naplnění) dospět k negativnímu závěru.
Posouzení vad řízení
76. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
77. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo co do právního posouzení věci, Nejvyšší soud existenci namítaných vad řízení pro nadbytečnost neposuzoval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
78. Pouze pro úplnost ve vztahu k dovolatelkou namítané vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
79. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
80. Proto odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008, či jeho usnesení ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018).
81. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů dospěl odvolací soud k závěru o tom, že v části rozhodného období je právo žalobkyně promlčeno a ve zbývající části tohoto období se žalovaná zneužití dominantního postavení formou stlačování marží nedopustila.
82. K dovolatelkou předestřené problematice tzv. opomenutého důkazu budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, popř. nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
83. Přitom v dané věci soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil, v odůvodnění svého rozsudku logicky a srozumitelně vyložil, na základě jakých důkazů dospěl k rozhodujícím skutkovým zjištěním. Proto je důvod neprovedení dalšího namítaného důkazu pro jeho nadbytečnost (při řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí) z dovoláním napadeného rozsudku zřejmý.
V. Závěr
84. Ze shora uvedených důvodů tak lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalovaná nemohla v období od 1. 1. 2006 dopustit ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže zneužití dominantního postavení formou stlačování marží, neobstojí. Jeho právní posouzení věci při vyřešení této otázky je neúplné, a proto nesprávné.
85. Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek bez jednání zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
86. Dovolací soud zde s ohledem na shora uvedené podotýká, že ačkoliv nebyla shledána přípustnost dovolání ve vztahu k otázce týkající se závěru soudů nižšího stupně o důvodnosti námitky promlčení (vznesené žalovanou) uplatněného práva na náhradu škody za roky 2004 a 2005, není z výroku (ani z odůvodnění) napadeného rozsudku odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně, zřejmé, jakou částku konkrétně nárok žalobkyně za období roku 2004 a 2005 z celé žalované částky představuje. Z odůvodnění rozsudků soudů se podává toliko to, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 4 047 378 287 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2010. Tato celková částka však není v odůvodnění nikde vyčíslena (rozdělena) ve vztahu k jednotlivým časovým obdobím. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) tak nelze dovodit, kolik z celkové žalované částky činí tvrzený ušlý zisk žalobkyně za období roků 2004 a 2005. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit v celém jeho rozsahu.
87. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti té části prvního výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III a změněn ve výroku II (ve výrocích o nákladech prvostupňového řízení), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že jde o závislé výroky, které musí být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé.
88. V dalším řízení je třeba zohlednit (všechny) zjištěné okolnosti, jež jsou rozhodující pro posouzení, zda mohlo dojít (a skutečně došlo) ze strany žalované k tvrzenému zneužití jejího dominantního postavení uplatněním protisoutěžní cenové praktiky stlačování marží ve shora vyloženém smyslu a zda v důsledku toho vznikla žalobkyni tvrzená škoda ve formě ušlého zisku.
89. Jak vyplývá ze shora uvedené rozhodovací praxe Soudního dvora (srov. zejm. citovaný rozsudek ve věci TeliaSonera Sverige), jde především o posouzení, zda by samotná žalovaná v postavení dominantního (tzv. vertikálně integrovaného) soutěžitele na předřazeném (velkoobchodním) trhu přístupu k účastnickému vedení byla za daných okolností věci dostatečně výkonná, aby mohla nabízet své služby na podřazeném (maloobchodním) trhu služeb širokopásmového připojení k síti Internet svým zákazníkům jinak než se ztrátou nebo s uměle sníženou mírou rentability, pokud by byla povinna předtím uhradit své ceny na předřazeném (velkoobchodním) trhu.
90. Byť v projednávané věci nebylo soudy nižších stupňů použito unijní soutěžní právo, přesto je možno vzhledem k obdobné podstatě a účelu obou právních úprav soutěžního práva (tj. národní a unijní) poukázat na zvláštní pravidlo týkající se vzájemného vztahu mezi (veřejnoprávním) řízením před Komisí o porušení unijního soutěžního práva a (civilním) řízením o soukromoprávních nárocích vyplývajících z tohoto porušení, obsažené v čl. 16 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy. A to i vzhledem k tomu, že unijní soutěžní právo jsou oprávněny (ve veřejnoprávním řízení) v jednotlivých případech používat (vedle Komise, byť s omezením podle čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení) rovněž orgány pro hospodářskou soutěž členských států (srov. čl. 5 tohoto nařízení a §20a zákona o ochraně hospodářské soutěže). Podle tohoto ustanovení nesmí být rozhodnutí soudů v rozporu s (veřejnoprávním) rozhodnutím přijatým Komisí a soudy se musí rovněž vyvarovat rozhodnutí, která by byla v rozporu s rozhodnutím, které má Komise v úmyslu přijmout v řízení, jež zahájila. Za tímto účelem může soud přezkoumat, zda je nezbytné, aby své řízení přerušil.
91. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu