ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.679.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 679/2022-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, proti žalované Media Network s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02186454, zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 31/2018, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 3 Cmo 26/2020-174, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 21 Cm 31/2018-97, uložil žalované povinnost zdržet se na internetové stránce www.ekonomicky-denik.cz zveřejňování následujících částí článku ze dne 22. 6. 2018 s názvem „Armádní kouzelníci ze Záběhlic. Firma z pražské vily získala na obraně kontrakt za víc než půl miliardy“:
1) Textu „Jiné smlouvy s Glomexem podepsal ještě jako úředník Ministerstva obrany, například na zástavbu výbavy pro lékařské transporty MEDEVAC do letounu airbus za více jak 16 milionů korun“.
2) Popisku pod titulní stranou smlouvy o dílo č. 155210222 ve znění „F. K. podepisuje se svým budoucím zaměstnavatelem za sekci vyzbrojování MO“.
3) Textu: „Což ale není úplně pravda. Ekonomickému deníku se podařilo nalézt smlouvy, kde firmu zastupuje bývalá zaměstnankyně G. E. T. Ta dnes působí ve společnosti R. S. Mimochodem, tato společnost, která působí v elektrotechnickém, ale i zbrojním průmyslu, je politickým sponzorem. Vyjma spolku Přátelé Miloše Zemana, kterému poslala sto milionů korun, darovala v posledních pěti letech přes šest milionů korun i Straně práv občanů. Účastnila se také misí prezidenta Zemana do Ruska a Číny.“
4) Textu „Bez zajímavosti není, že Z. V. byl před rokem 1989 spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti. Ta jej vedla jako důvěrníka a kandidáta tajné spolupráce s krycím jménem XY. V roce 1975 se pak stal podle údajů Archivu bezpečnostních složek jejím agentem. Jeho svazek byl skartován 19. listopadu 1990.“
5) Zobrazení záznamu z Archivu bezpečnostních složek a textu (popisku) pod tímto zobrazením.
6) Textu „Při pátrání v Archivu bezpečnostních složek lze narazit i na dva F. K. Oba spolupracovníky komunistické Vojenské kontrarozvědky. S ohledem na to, že společnost G. M. odmítla sdělit bližší podrobnosti o svém zaměstnanci a bývalém úředníkovi Ministerstva obrany F. K., nelze ověřit, zda se jedná o jednoho ze dvou jmenovaných informačních zdrojů vojenské kontrarozvědky.“
7) Dílčího nadpisu „Agent STB“
a zdržet se dalšího šíření těchto částí článku (výrok pod bodem I), povinnost zaplatit žalobkyni 300 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění (výrok pod bodem II) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem III). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu uložení povinnosti žalované zdržet se zveřejňování a dalšího šíření pod body 4) až 7) uvedených částí tam specifikovaného článku, ve výroku II v rozsahu zaplacení částky 200 000 Kč a ve výroku III potvrdil, jinak ve zbývajících částech výroků I a II jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež považoval za dostatečná a jež v odvolacím řízení nedoznala změn. S jeho právními závěry se poté, co zopakoval dokazování přečtením napadeného článku, ztotožnil jen částečně. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o tom, že projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně ve smyslu ustanovení §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), je ta část sporného článku, obsahující informace o Z. V., registrovaném ve svazcích StB, a informace o osobách se jménem F. K., vyskytujících se v Archivu bezpečnostních složek, vše uvedeno v bodech 4) až 7) vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně měl i odvolací soud za to, že spojování žalobkyně s osobou, která je registrována ve svazcích StB, stejně jako informace, z níž pouze na základě shody jmen by měl čtenář vyvozovat, že u žalobkyně působí osoby spolupracující s vojenskou kontrarozvědkou, je difamující sdělení poškozující žalobkyni, zejména s přihlédnutím k oboru její působnosti. Pro spojování těchto osob se žalobkyní neexistuje reálný podklad. Podstatné je, že v řízení nebylo prokázáno, že by Z. V. měl cokoli společného se žalobkyní či že by F. K. spolupracoval s komunistickou vojenskou kontrarozvědkou.
Odvolací soud se nicméně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud tento dovodil, že neoprávněným zásahem do pověsti žalobkyně jsou i další, ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) až 3) specifikované části předmětného článku. Uvedl k tomu, že nebylo sporu o tom, že pan F. K. před začátkem působení u žalobkyně působil na Ministerstvu obrany, informace specifikované ve výroku pod bodem 1) včetně popisku upřesněného pod bodem 2) výroku I rozsudku soudu prvního stupně sice není zcela pravdivá v tom smyslu, že by K. připojil svůj podpis na smlouvu jako osoba oprávněná za Ministerstvo obrany jednat, nicméně byl účasten smluvních jednání jako osoba pověřená vyřizováním ve věcech technických a organizačních. Pak nepřesná informace o tom, že K. smlouvu „podepisoval“, nepřekračuje rámec přípustné novinářské zkratky a nadsázky, přičemž tato nepřesnost nepředstavuje takový zásah, který by přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nic závadného ani na té části článku, která popisuje působení E. T. coby bývalé zaměstnankyně žalobkyně u společnosti R. S. a o tom, že společnost R. S. poskytla sponzorský příspěvek spolku Přátelé Miloše Zemana a Straně práv občanů. Že by sponzorské příspěvky stejným subjektům poskytovala i žalobkyně, není v článku nikde uvedeno a z popsané pasáže článku nic takového nevyplývá.
Uzavřel tedy, že z objektivního pohledu nelze části článku specifikované pod body 1) až 3) výroku I rozsudku soudu prvního stupně a krom částí článku specifikovaných pod body 4) až 7) výroku I soudu prvního stupně ani další text sporného článku hodnotit jako projev neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně, neboť tento zásah představuje kritiku právem přípustnou (oprávněnou), při níž nebyly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, byla přiměřená co do obsahu i formy, tj. nevybočovala z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného (legitimního) účelu, když nepochybně je věcí veřejného zájmu sledovat činnost subjektů vstupujících do smluvních vztahů se státem. Uvedl, že krom částí článku specifikovaných pod body 4) až 7) výroku I soudu prvního stupně je tak v projednávané věci třeba upřednostnit právo žalované na svobodu projevu a šíření informací ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod nad právem žalobkyně na ochranu pověsti. Shodně se soudem prvního stupně měl i odvolací soud za to, že uveřejněním závadných informací, jimiž je žalobkyně spojována s osobou registrovanou ve svazcích StB a s osobou spolupracující s komunistickou vojenskou kontrarozvědkou, žalovaná neoprávněně zasáhla do pověsti žalobkyně a že v souvislosti s tímto zásahem vznikla žalobkyni nemajetková újma, k jejímuž odčinění je adekvátní zadostiučinění v penězích. S přihlédnutím k prokázanému dopadu sporného článku do goodwillu žalobkyně shledal žalobkyní uplatněný nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění důvodný v rozsahu nároku na zaplacení 200 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně dovoláním napadá zamítavou část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolání považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to a) pokud jde o posouzení závadnosti článku jako celku, b) pokud jde o posouzení tvrzení uvedených pod body 1) až 3) výroku I rozsudku soudu prvního stupně a c) pokud jde o výši a kritéria posuzování výše zadostiučinění. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že se neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně nedopustila a žalobkyni jako právnické osobě právo na odčinění nemajetkové újmy v důsledku neoprávněného zásahu do pověsti nesvědčí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popřípadě je zamítl.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu s tím, že dovolání považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a právních otázek, u nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. A to konkrétně otázek, zda a) může dobrou pověst právnické osoby ovlivnit jiná personálně propojená osoba se zaměnitelným názvem a sídlící na téže adrese, b) zda se vztahují na právnické osoby, které mohou ovlivnit bezpečnost státu, přísnější kritéria presumpce jejich dobré pověsti, c) zda může oprávněnost zásahu do pověsti právnické osoby ovlivnit nečinnost osoby, proti níž zásah směřuje a která jej může zcela nebo alespoň zčásti odvrátit, a d) zda byl zásah do pověsti žalobkyně neoprávněný.
Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., posoudil, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně přípustné není.
Žalobkyní předestřená otázka nesprávného právního posouzení závadnosti článku jako celku přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Namítá-li žalobkyně, že sporný článek je třeba vnímat jako celek, který cílí na dehonestaci žalobkyně, a proto je namístě rozhodnout o zdržení se publikace vytýkaného článku jako celku, pak dovolací soud konstatuje, že žalobkyně vychází z vlastních skutkových závěrů (že záměrem žalované bylo žalobkyni diskreditovat, že článek je neobjektivní a jednoznačně vysílá přímá i podprahová sdělení s cílem působit na čtenáře jen negativně), které však odvolací soud v projednávané věci neučinil. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
Žalobkyně tak v konečném důsledku zpochybňuje logiku úsudku odvolacího soudu o tom, co vyplynulo z provedeného dokazování, zejména tedy z obsahu sporného článku. Namítá tak nesprávné právní hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shledává-li žalobkyně v rozsudku odvolacího soudu rozpor se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2510/2015, pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud si počínal v souladu s tímto rozhodnutím, když posuzoval jednak jednotlivé části namítaného článku, a jednak tento článek v celém jeho kontextu, přičemž dospěl k závěru, že článek jako celek (zde shodně se soudem prvního stupně) a kromě částí článku specifikovaných pod body 4) až 7) výroku I rozsudku soudu prvního stupně ani zbytek jeho textu nelze hodnotit jako projev neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně.
Poukazuje-li dále žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, pak dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se od tohoto rozhodnutí (resp. dovolatelkou citovaného závěru v něm vysloveného) rovněž neodchýlil, když zkoumal (ve shodě se soudem prvního stupně), zda primárním cílem sporného článku (kritiky) nebyla dehonestace žalobkyně. Přitom se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že účelem uveřejnění předmětného článku nebylo vedení cílené kampaně proti žalobkyni (že by tedy žalovaná tímto uveřejněním sledovala pomluvu, hanobení a zneuctění žalobkyně). Postupoval tak v souladu nejen s citovaným právním závěrem vysloveným ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu, ale též s další konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007).
Prostřednictvím námitek žalobkyně vůči nesprávnému posouzení sdělení specifikovaných pod body 1) až 3) výroku I rozsudku soudu prvního stupně na přípustnost dovolání rovněž usuzovat nelze. Dovolatelka zde pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s právním hodnocením odvolacího soudu. Nesouhlasí s jeho závěrem, že informace o tom že K. smlouvu „podepisoval“, nepřekračuje rámec přípustné novinářské zkratky a nadsázky, a s tím, že odvolací soud neshledal nic závadného ani v té části článku, která popisuje působení E. T. coby bývalé zaměstnankyně žalobkyně u společnosti R. S., jež poskytla sponzorský příspěvek spolku Přátelé Miloše Zemana a Straně práv občanů, aniž by přitom vymezila konkrétní právní otázku, kterou předkládá k dovolacímu přezkumu. Sama skutečnost, že má dovolatelka celkově jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1232/2019).
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že zjednodušená informace o tom, že K. smlouvu „podepisoval“, nepřekračuje rámec přípustné novinářské zkratky a nadsázky, že tato nepřesnost nepředstavuje takový zásah, který by přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti toleroval nelze, a to s ohledem na skutečnost, že smyslem informací o K. bylo upozornit na jeho předchozí působení na Ministerstvu obrany, které uzavíralo smluvní vztahy se společností, v níž K. po odchodu z Ministerstva obrany začal působit (což je informace pravdivá), přičemž v této souvislosti odvolací soud respektoval zřejmá specifika daného žurnalistického žánru, pak tento závěr zcela odpovídá zásadám vysloveným v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005, nebo ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010).
Lze tak shrnout, že odvolací soud ve vztahu k námitkám žalobkyně směřujícím do správnosti posouzení závadnosti vytýkaného článku jako celku a jeho částí specifikovaných pod body 1) až 3) výroku I rozsudku soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když na základě zjištěných konkrétních okolností projednávané věci zvažoval, zda sporný článek jako celek a jednotlivé specifikované části tohoto článku představují kritiku právem přípustnou, při níž nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, která je přiměřená i co do obsahu i formy a pohybuje se tak v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a zda celkové vyznění sporného článku a jednotlivé konkrétní výroky tam uvedené dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu pověsti žalobkyně, či zda jsou situaci přiměřené. Míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti zkoumal odvolací soudu v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu na základě individuálních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) dospěl k závěru, že namítaný článek jako celek ani jeho části specifikované pod body 1) až 3) výroku I rozsudku soudu prvního stupně nelze hodnotit jako projev neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně a že je třeba upřednostnit právo žalované na svobodu projevu a šíření informací ve smyslu čl. 17 Listiny základních práva a svobod nad právem žalobkyně na ochranu pověsti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).
Odvolací soud dále v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu vzal v úvahu i skutečnost, že se v projednávané věci jedná o veřejné téma, věc veřejného zájmu, konkrétně o obranu státu a prostředky na ni vynakládané (podle Ústavního soudu jsou věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), což v souladu s konstantní judikaturou znamená, že hranice přijatelné kritiky jsou v takovémto případě adekvátně širší, resp. že měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v takovém případě měkčí ve prospěch původců těchto výroků, přičemž tento závěr platí ve zvýšené míře pro tisk. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané osobami veřejného zájmu platí presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Svoboda projevu se vztahuje i na informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokují či znepokojují“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, či ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).
Konečně ani námitky žalobkyně týkající se posouzení výše zadostiučinění dovolání přípustným nečiní. Jejich prostřednictvím totiž žalobkyně nenastolila žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. Žalobkyně vyjadřuje svůj vlastní názor na to, jaká byla intenzita zásahu sporného článku do její pověsti, když dle jejího mínění byla tato velmi vysoká. Opět tedy pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud posoudil rozsah (intenzitu) zásahu článku (resp. jeho závadných částí) do pověsti žalobkyně. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, od které konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil a jakou konkrétní právní otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016). Poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu citovanou soudem prvního stupně s konstatováním, že „žalobcovo zadostiučinění zcela pokulhává i se srovnatelnými případy, které uvedl soud prvního stupně“, však tomuto požadavku dovolatelka nedostála.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že řádně neodůvodnil svoji úvahu o určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, pak tyto námitky směřují do konkrétní vady řízení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání žalované.
Předně dovolání žalované není přípustné v rozsahu, v jakém svým dovoláním napadá zamítavou část rozsudku odvolacího soudu (tj. v části, ve které odvolací soud potvrdil částečné zamítnutí žaloby rozsudkem soudu prvního stupně nebo ve které změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu částečně zamítl).
K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Jelikož žalovaná byla v odvolacím řízení ve shora uvedeném rozsahu procesně úspěšná, nebyla žalované napadeným rozsudkem odvolacího soudu v této části způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit.
Proto dovolací soud postupoval podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. a dovolání směřující proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné odmítl.
V rozsahu, v jakém je dovolání žalované subjektivně přípustné, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované nenaplňuje podmínky přípustnosti stanovené v §237 o. s. ř.
Žalovanou předestřená otázka, zda může dobrou pověst právnické osoby ovlivnit jiná personálně propojená osoba se zaměnitelným názvem a sídlící na téže adrese, přípustnost dovolání nezakládá, neboť při její formulaci dovolatelka vychází z jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěl při řešení věci odvolací soud. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že pan Z. V. není a nikdy nebyl ani jednatelem, ani společníkem žalobkyně, že tedy s žalobkyní nic společného nemá a nikdy neměl. Žalovaná tato skutková zjištění soudu podrobuje kritice a v dovolání vychází z vlastního skutkového závěru, na němž pak zakládá dovolacím soudem údajně neřešenou právní otázku.
Jak již uvedeno shora, dovolací soud dospěl ve svém rozhodování k ustálenému závěru, že skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017 nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li v této souvislosti žalovaná, že se odvolací soud nevypořádal s žalovanou předloženým důkazem (výpisem z obchodního rejstříku) a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, je třeba konstatovat, že námitky dovolatelky nezahrnují žádnou otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Uvedené námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou. Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit jen samotné námitky proti procesnímu postupu soudu.
Otázka žalované, zda se vztahují na právnické osoby, které mohou ovlivnit bezpečnost státu, přísnější kritéria presumpce jejich dobré pověsti, přípustnost dovolání nezakládá, neboť otázku mezí kritiky osob veřejného zájmu vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak zdůvodněno shora ve vztahu k obsahově obdobné námitce žalobkyně.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání žalované ani pro řešení otázky, zda může oprávněnost zásahu do pověsti právnické osoby ovlivnit nečinnost osoby, proti níž zásah směřuje a která jej může zcela nebo alespoň zčásti odvrátit, neboť ve vztahu k této otázce dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Konečně ani otázka, zda byl zásah do pověsti žalobkyně neoprávněný, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Žalovaná prostřednictvím své argumentace toliko polemizuje s celkovým závěrem odvolacího soudu o povaze vytýkaného jednání žalované, když na rozdíl od něj má za to, že uvedenými informacemi o panu Z. V. a F. K. do pověsti žalobkyně neoprávněně nezasáhla. Opět, jak již uvedeno shora, skutečnost, že má dovolatelka jiný názor na celkový právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 23 Cdo 1232/2019). Cituje-li žalovaná z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006 (na který ve svém odůvodnění odkázal odvolací soud), pak není ani z obsahu dovolání zřejmé, zda a v čem se měl konkrétně odvolací soud při řešení projednávané věci od tohoto rozhodnutí odchýlit.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, v rozsahu, v jakém je subjektivně přípustné, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalovanou tak, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu