ECLI:CZ:NS:2022:23.ICDO.59.2022.1
KSPL 58 INS XY
158 ICm XY
sp. zn. 23 ICdo 59/2022-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované K. Č. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 158 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice žalované , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 158 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPL 58 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou proti insolvenčnímu správci, Insolvenční kancelář Štangl a spol., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří. Škorpilů 43, identifikační číslo osoby 04204379, domáhal určení, že má nezaplacenou pohledávku ve výši 2 168 000 Kč představující smluvní pokutu podle smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007, kterou uzavřel se žalovanou. Insolvenční správce v seznamu přihlášených pohledávek ze dne 6. 8. 2018 popřel tuto pohledávku co do pravosti z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty 0,2 % denně z dlužné částky 1 000 000 Kč je nepřiměřeně vysoká. Žalovaná následně přistoupila do řízení na straně insolvenčního správce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2020, č. j. 158 ICm XY, KSPL 58 INS XY.
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 158 ICm XY, KSPL 58 INS XY, zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužnicí K. Č. nevykonatelnou pohledávku z titulu nezaplacené smluvní pokuty ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 ve výši 2 168 000 Kč za období od 7. 3. 2015 do 22. 2. 2018 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výroky II a III).
K odvolání žalované a žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce má za žalovanou nevykonatelnou pohledávku z titulu nezaplacené smluvní pokuty ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 ve výši 2 168 000 Kč za období od 7. 3. 2015 do 22. 2. 2018 (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém předestřela dovolacímu soudu čtyři otázky, kterými zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že smluvní pokuta sjednaná na základě smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 byla ujednána v přiměřené výši. Žalovaná dále namítala vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami. V závěru dovolání žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda se při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, přihlíží ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěr odvolacího soudu, že v této konkrétní věci takto smluvní pokutu poměřovat nejde, je souladný s judikaturou dovolacího soudu. Přiměřenost nebo nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na její poměr k zajištěné pohledávce by bylo totiž nutné hodnotit (při současném zohlednění všech okolností daného případu) u pevně stanovené smluvní pokuty, která by byla zároveň ve výši několikanásobku zajištěné částky a dlužník by ji byl povinen zaplatit za několik dnů prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2032/2016). Toto měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V tom případě je totiž výše smluvní pokuty závislá na době, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní. Čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007).
Pokud odvolací soud založil svůj závěr o přiměřenosti výše smluvní pokuty na tom, že celková výše smluvní pokuty byla dána dlouhým prodlením žalované s úhradou zajištěné pohledávky, pak tento závěr není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, z níž, jak již uvedeno shora, vyplývá, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, nebo ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018).
K tomu dovolací soud doplňuje, že sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky nelze považovat vzhledem k okolnostem věci za nepřiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 14/2021).
Žalovaná dále v dovolání předložila otázku, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů byly rozhodné také skutečnosti, které nastaly po dni sjednání smluvní pokuty, konkrétně „(údajná) nemožnost žalobce pohledávku uspokojit z výtěžku zpeněžení, vznik údajné další újmy, nevrácení půjčky, vydaná soudní rozhodnutí, údajná neochota žalované vrátit půjčku“.
Ani tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním hodnocením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud vyšel v řešené věci ze zjištění, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,2 % za každý den prodlení s vrácením půjčky, nedojde-li k realizaci zástavního práva k nemovitostem. Ve vztahu k tomuto zjištění odvolací soud uzavřel, že „důvodem pro sjednání smluvní pokuty [nebyla] jen její preventivní a sankční funkce, ale rovněž uhrazovací funkce“ (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedený účel sjednané smluvní pokuty pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, odvolací soud nepovažoval na rozporný s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Žalovanou výše jmenované následné okolnosti (údajná nemožnost žalobce pohledávku uspokojit z výtěžku zpeněžení, vznik údajné další újmy, nevrácení půjčky, vydaná soudní rozhodnutí, údajná neochota žalované vrátit půjčku) proto na posouzení odvolacího soudu, zda byla uvedená smluvní pokuta sjednána v souladu s dobrými mravy, neměly žádný vliv.
Rovněž otázka, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů je významné porovnat výši sjednané smluvní pokuty s úrokovými sazbami peněžních ústavů při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové smlouvy, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1589/2000, který však není na rozhodnutí v této věci přiléhavý, neboť v něm řešeném případě byla jako odporující dobrým mravům hodnocena smluvní pokuta sjednaná ve výši 3 % z neuhrazeného nájemného za každý den prodlení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu za nesplnění povinnosti zaplatit peněžitý dluh ustálila na tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně z dlužné částky je zpravidla, tj. neexistují-li okolností odůvodňující mimořádnou výši pokuty, považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 37/06, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017). S ohledem na uvedené závěry by odvolací soud naopak pochybil, jestliže by při posouzení přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty vycházel z ceny finančních prostředků na trhu, která odpovídala obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017).
Otázka, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů je významné, že by své funkce smluvní pokuta plnila, i kdyby byla sjednána v několikanásobně nižší hodnotě, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. také nezakládá, neboť tuto okolnost by bylo možné posuzovat v případě, pokud by byla smluvní pokuta (ve výši přesahující několikanásobně zajištěnou pohledávku) určena pevnou částkou (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005), což však není případ posuzované věci, ve které byla smluvní pokuta sjednána sazbou ve výši 0,2 % denně z nevrácené půjčky.
Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal přesvědčivým způsobem se všemi relevantními námitkami, ve skutečnosti žalovaná vytýká vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. V tomto rozsahu je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť žalovaná není osobou oprávněnou k podání dovolání dle §240 odst. 1 o. s. ř., jestliže v tomto výroku odvolací soud rozhodoval výlučně ve vztahu žalobce a původně žalovaným insolvenčním správcem, a nebylo jím nijak zasaženo do práv žalované. Dovolání do nákladového výroku III je pak nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V rozsahu výroku II a III proto Nejvyšší soud dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu