ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2299.2022.3
sp. zn. 24 Cdo 2299/2022-268
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6, proti žalovanému P. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr č. 433, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 225/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2021, č. j. 84 Co 52/2021-184, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-148, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se svou žalobou ze dne 5. 8. 2019 domáhala, aby soud určil, že v žalobě specifikované nemovitosti byly ke dni 9. 8. 2018, tj. ke dni úmrtí J. B., naposledy bytem v XY (dále jen „zůstavitel“), ve výlučném vlastnictví zůstavitele. Žalobu odůvodnila tím, že 21. 8. 2016 byla mezi zůstavitelem jakožto dárcem a jeho bratrem (v této věci žalovaným) jako obdarovaným uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl mimo jiné převod předmětných nemovitostí. Dále žalobkyně uvedla, že zůstavitel byl dlouhodobě vážně nemocný, že byl v poslední době před svou smrtí zcela odkázán na trvalou každodenní péči žalobkyně jako své manželky, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jež vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání každodenních životních potřeb, byl zůstaviteli přiznán nárok na dávku příspěvku na péči v nejvyšším, tj. IV. stupni závislosti (úplná závislost), a že má za to, že darovací smlouva je neplatná, když žalovaný, ač se o zůstavitele dlouhodobě nezajímal a nebyl s ním v kontaktu, využil jeho nepříznivého zdravotního stavu (4 dny po propuštění z Nemocnice Litoměřice do domácího léčení, kdy však jeho stav byl nadále nepříznivý) za účelem nabytí vlastnického práva k nemovitostem zůstavitele v miliónové hodnotě. Rovněž odkázala na lékařskou zprávu E. H. ze dne následujícím po podpisu darovací smlouvy, z níž vyplývá, že zůstavitel není v důsledku podstatně snížené orientace, vůle, rozumových schopností schopen porozumět podstatě a důsledkům darovací smlouvy. Naléhavý právní zájem spatřovala žalobkyně v tom, že bez tohoto určení bude její právní postavení ve vztahu k předmětným nemovitostem a jejich možnému využití nadále nejisté, když ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž dovodila, že v řešené věci není třeba naléhavý právní zájem prokazovat, neboť je dán již tím, že na základě této žaloby má být odstraněna spornost aktiv či pasiv zůstavitele a že rozhodnutí vydané ve sporném řízení bude zpravidla podkladem pro zahájení řízení o dědictví.
Dne 28. 8. 2019 podala žalobkyně k soudu prvního stupně návrh na přerušení řízení, který odůvodnila tím, že „je podáván návrh na dodatečné projednání dědického řízení“ po zůstaviteli tak, aby „mohl být zjištěn okruh dědiců a v tomto směru tedy mohlo dojít k doplnění účastníků řízení buď na straně žalující, nebo žalované“. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-140, návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítl s tím, že jej neshledal důvodným.
Okresní soud v Litoměřicích dále usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j.
20 C 225/2019-148, zamítl žalobu na určení, že v žalobě specifikované nemovitosti byly ke dni úmrtí zůstavitele v jeho výlučném vlastnictví (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění dovodil, že „z hlediska existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení je třeba uvést, že podle ustálené soudní judikatury účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, musejí být všichni známí dědicové takového zůstavitele“, že z obsahu dědického spisu vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 1001/2018 vyplývá, že zůstavitel kromě žalobkyně (pozůstalé manželky) zanechal ještě dva syny, kteří by přicházeli v úvahu jako dědicové zůstavitele ze zákona, že pozůstalostní řízení bylo usnesením Okresního soudu ze dne 3. 12. 2018, č. j. 35 D 1001/2018-34, zastaveno s tím, že vypravitelce pohřbu – žalobkyni byl vydán majetek zůstavitele nepatrné hodnoty, že „pokud všichni známí dědicové zůstavitele účastníky řízení nejsou, není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení podle §80 o. s. ř.“, že „výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, je závazný pro účastníky řízení a nikoli pro ty dědice, kteří se tohoto řízení neúčastnili“, že „neúčastní-li se řízení o určení vlastnictví zůstavitele všichni jeho známí dědicové, nemůže v tomto řízení dojít k vydání rozhodnutí, které by bylo způsobilé odstranit stav nejistoty v právním vztahu a které by bylo spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení“, a proto uzavřel, že „není naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Soud prvního stupně nadto poznamenal, že „pokud by se žalobkyně dostavila k jednání ve věci, bylo by jí poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř. o povinnosti tvrzení ohledně existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení“ a že „není oprávněn poskytovat účastníkům poučení o tom, kdo má být účastníkem řízení, neboť by se jednalo o nepřípustné poučení s přesahem do hmotného práva, čímž by došlo k porušení rovnosti účastníků před soudem“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 84 Co 52/2021-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že „žalobkyně v žalobě neuvedla, z jakého důvodu se domnívá, že má sama, bez účasti synů zůstavitele v řízení, naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných pozemků (když v úvahu by přicházela např. dědická nezpůsobilost potomků zůstavitele)“, že „bylo proto třeba, aby tvrzení o svém naléhavém právním zájmu doplnila“, že „žalobkyně se k jednání před soudem prvního stupně nařízenému na den 4. 9. 2020 bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení“ a že „proto soud prvního stupně v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl bez její přítomnosti“. Dále odvolací soud dovodil, že „z protokolu o jednání před soudem prvního stupně vyplývá, že soud byl připraven žalobkyni poskytnout poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř.“, že soud prvního stupně „nepochybil, pokud poučení o povinnosti tvrzení ponechal na ústní jednání“ a že „mu nelze ani vytýkat, že v posuzované věci neshledal účelným nařízení přípravného jednání podle §114c o. s. ř., neboť jeho konání není obligatorní“. Rovněž odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že „k určení okruhu dědiců zůstavitele je třeba nejprve předmětné pozemky učinit předmětem projednání v řízení o pozůstalosti“, ale naopak uvedl, že „dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli lze žádat teprve tehdy, je-li ve sporném řízení určeno, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem majetku, který má být předmětem dodatečného projednání dědictví“, a proto soud prvního stupně „správně zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení odůvodněný tím, že je nejprve třeba, aby bylo v pozůstalostním řízení zjištěno, kdo je v úvahu přicházejícím dědicem zůstavitele“. Proto odvolací soud uzavřel, že „není možné uzavřít, že žalobkyně má ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných pozemků, neboť není zřejmé, zda jsou dány důvody, pro něž by synové zůstavitele byli vyloučeni z dědictví po zůstaviteli“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v rozporu rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu. Pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje zejména v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku jejího naléhavého právního zájmu v situaci, kdy nedošlo k přerušení řízení v souladu s §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož ke dni zahájení řízení nebylo pravomocně rozhodnuto, kdo jsou dědicové po zůstaviteli, a tedy nebylo jednoznačně prokázáno, kdo musí být účastníky řízení v tomto řízení. Dovolatelka proto dovozuje, že „soud prvního stupně měl přerušit civilní řízení za účelem zjištění osob, jimž svědčí po zůstaviteli dědické právo, a mohl tak být s jistotou zjištěn okruh účastníků civilního řízení“, tedy že „postup soudu prvního stupně měl být podle ustálené praxe Nejvyššího soudu přerušen do doby, než bude znám okruh osob, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli a jež by byly případnými účastníky na straně žalobce nebo na straně žalované“. Dále namítá, že „soud nemohl označit samovolně syny zůstavitele jako osoby, jimž svědčí po zůstaviteli dědické právo, když o tom nebylo v dědickém řízení pravomocně rozhodnuto“, že „nelze vyloučit, že by jako dědicové byly označeny i další osoby, o jejichž vztahu k zůstaviteli neměla žalobkyně ponětí“, že „o těchto skutečnostech může být rozhodnuto pouze v rámci dědického řízení“ a že „soudy zcela opomněly skutečnost, že dědické řízení po zůstaviteli bylo zastaveno a o okruhu osob s dědickým právem nebylo pravomocně rozhodnuto“. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud „rozhodl v souladu s §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení“. Po změně právního zastoupení doplnila dovolatelka své dovolání o skutečnost, že „v pozůstalostním řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 84 Co 195/2021, rozhodl, že návrh na dodatečné projednání dědictví se nezamítá, a uložil pozůstalostnímu soudu, aby v řízení o dodatečném projednání dědictví pokračoval, zejména, aby zjistil okruh dědiců a získal od nich vyjádření, zda odmítají dědictví“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že se neztotožňuje s argumentací žalobkyně“ a že „v předmětné věci bylo v době rozhodování odvolacího soudu prokázáno, že žalobkyně neprokázala existenci naléhavého právního zájmu, a to v návaznosti na ustálenou judikaturu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání posuzovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné řešení právní otázky, kdo je věcně legitimován ve sporu o určení vlastnického práva zůstavitele, jestliže řízení o dědictví po tomto zůstaviteli bylo zastaveno, protože zůstavitel zanechal nepatrný majetek. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. podle důvodů vymezených v dovolání, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby.
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat) při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem řízení o pozůstalosti je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005, který sice řeší danou problematiku za účinnosti §175 h o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, ale jeho právní závěry jsou uplatnitelné i za aktuální právní úpravy podle z. ř. s.).
Usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009).
Podle ustanovení §192 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§153 a §154 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti.
Podle ustanovení §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Právní doktrína i soudní praxe již dříve dospěly k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř.], po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.
Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován – jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může týkat) jeho práv (právní sféry) [srov. například obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 18, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 144, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015].
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle ustanovení §185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o rozdělení pozůstalosti. V případě, že řízení o pozůstalosti dosud nebylo (ve smyslu ustanovení §188 z. ř. s.) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení §1489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení §170 z. ř. s.) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než pozůstalostním řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015).
Z uvedeného tedy mimo jiné vyplývá, že žaloba podaná ve smyslu §189 odst. 1 z. ř. s. nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o pozůstalosti (případně v navazujícím sporném řízení vyvolaném žalobou podle §170 z. ř. s.) nebylo určeno, kdo je dědicem zůstavitele; nebylo-li řízení o pozůstalosti dosud skončeno, je jedním z předpokladů přípustnosti žaloby, aby v řízení o pozůstalosti bylo postaveno najisto, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli (takový stav nastane zejména, není-li zde spor o dědické právo).
V projednávané věci bylo řízení o pozůstalosti po zůstaviteli J. B. zastaveno podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. a nepatrný majetek zůstavitele byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu, když v řízení o pozůstalosti nebylo – z tohoto důvodu – zkoumáno dědické právo po zůstaviteli. Protože dědické právo v jiném než v řízení o pozůstalosti
– jak bylo zdůvodněno shora – ani posuzováno být nemůže (a to ani jako otázka předběžná), je nutno uzavřít, že žalobkyně nebyla k požadovanému určení zůstavitelova vlastnictví věcně legitimována.
Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014: „je zřejmé, že v konkrétním řízení o dědictví může dojít k situaci, kdy soud (soudní komisař) rozhodne o zastavení dědického řízení podle §175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ v rozporu s výše uvedeným, tj. aniž by dříve, než učiní závěr o existenci sporného majetku ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 OSŘ“ [pozn. nyní ve smyslu §172 odst. 2 a §173 z. ř. s.], „zjišťoval dědické právo po zůstaviteli. V takovém případě tedy - jestliže bylo řízení o dědictví zastaveno podle §175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ“ [pozn. nyní podle §153 nebo §154 z. ř. s.], „a jestliže byla podaná žaloba o určení vlastnického práva zůstavitele k majetku, k němuž se v řízení o dědictví z důvodu spornosti nepřihlíželo, resp. bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dědictví jako kdyby dotčený majetek zůstavitel vůbec neměl - bude zapotřebí řízení o určení vlastnického práva zůstavitele přerušit podle §109 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud v tomto řízení oprávněn vyřešit, a vyčkat, zda bude na návrh žalobce (případně z jiného podnětu) zahájeno řízení o dodatečném projednání tohoto zůstavitelova majetku (případně také dluhu) vedené ve smyslu ustanovení §175x OSŘ“ [pozn. nyní ve smyslu §192 z. ř. s.]. „Bude-li řízení o dědictví dodatečně zahájeno, může být ve sporném řízení o určení vlastnického práva zůstavitele pokračováno až poté, co bude v tomto dodatečném řízení o dědictví dědické právo strany žalobce (resp. také dědické právo žalovaného) zjištěno. Nebude-li řízení o dědictví podle §175x OSŘ v přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné žalobu o určení vlastnického práva zůstavitele z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce i pasivní legitimace žalované zamítnout“.
Z výše uvedeného vyplývá, že již soud prvního stupně pochybil, když návrh žalobkyně na přerušení řízení o určení vlastnického práva zůstavitele usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-140, zamítl. Soud prvního stupně tedy měl přerušit řízení s tím, že bude možné pokračovat teprve poté, kdy bude v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti určen okruh dědiců zůstavitele, tedy tehdy, až řízení dospěje alespoň do té fáze, kdy se v úvahu přicházející dědicové ve stanovené lhůtě vyjádří, že dědictví neodmítají, resp. jim marně uběhne lhůta k vyjádření. V řízení o pozůstalosti soud naopak není oprávněn bez dalšího posuzovat spornou otázku, zda zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem sporných nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Bude-li žalobě o určení vlastnického práva zůstavitele vyhověno, otevře to cestu k dodatečnému projednání sporných nemovitostí v pozůstalostním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019).
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není (v otázce procesního postupu v případě nedostatku věcné legitimace žalobkyně ve sporu o určení vlastnického práva zůstavitele) správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodování soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-148, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Litoměřicích) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu