ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2377.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2377/2020-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy, a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalovanému J. P. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Nevrklou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Kováků č. 554/24, o určení že žalovaný není dědicem ze závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 120/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020, č. j. 22 Co 273/2019-292, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Dovolatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 14. 4. 2016 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný není dědicem ze závěti po zůstaviteli F. Š., zemřelém dne 22. 1. 2015 (dále jen: „zůstavitel“). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2016, č.j. 32 D 233/2015-59, ve věci pozůstalostního řízení po zůstaviteli, bylo žalobkyni uloženo, aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení podala u tamějšího soudu žalobu na určení, že žalovaný není dědicem ze závěti ze dne 1. 3. 2014 po zůstaviteli. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 3. 3. 2016. V pozůstalostním řízení byla notáři – soudnímu komisaři předložena závěť zůstavitele ze dne 1. 3. 2014. V protokolu ze dne 14. 12. 2015 bylo šetřením zjištěno, že zůstavitel nezanechal žádné dědice ze zákona, a tak jediným zákonným v úvahu připadajícím dědicem je stát, který byl vyzván, aby se k závěti vyjádřil. Stát namítá neplatnost závěti, neboť má pochybnosti o tom, zda zůstavitel byl schopen z důvodu svého zdravotního a duševního stavu s ohledem na své rozpoznávací a ovládací schopnosti pořídit dne 1. 3. 2014 závěť. Tyto pochybnosti žalobkyně opírá o obsah pozůstalostního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 50 Nc 507/2014, kde je založen rozsudek ze dne 17. 4. 2014, č. j. 50 Nc 507/2014-36, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2014. Tímto rozsudkem byl zůstavitel omezen na svéprávnosti tak, že není schopen žádných právních úkonů, není schopen nakládat s finančními prostředky ani v minimálním rozsahu. Podle odůvodnění rozsudku bylo řízení zahájeno na základě podnětu Fakultní nemocnice v Motole ze dne 18. 3. 2014. Ze znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Baziky měl soud za prokázáno, že zůstavitel trpí středně těžkou vaskulární demencí, přičemž se jedná o trvalou duševní poruchu. Není schopen samostatně nakládat s finančními prostředky a spravovat své jmění. Není schopen porozumět důsledkům uzavření kupní, darovací či jiné smlouvy, není schopen pořizovat majetek. Zůstavitel trpí duševní poruchou, která není přechodného rázu, proto bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti zůstavitele. Žalobkyně proto tvrdila, že zůstavitel nemohl jiždne 1. 3. 2014 pořídit platnou závěť pro trvalou duševní poruchu. Podnět soudu k zahájení řízení o omezení svéprávnosti zůstavitele byl podán dne 18. 3. 2014, je tedy pravděpodobné, že důvody, které vedly k podání podnětu, nastaly v období, které předcházelo podání návrhu.
Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Argumentoval zejména blízkými sociálními vazbami na zůstavitele a jeho manželku. Zpochybňoval závěry znaleckého posudku, kdy upozorňoval, že znalecký posudek je ze dne 25. 4. 2014, a jeho závěry nelze přenášet do minulosti. Dále uváděl, že text závěti je velmi krátký, jednoduchý a srozumitelný, a zůstavitel jej sám sepsal. Z toho vyvozuje, že zůstavitel byl nepochybně v den sepsání závěti schopen posoudit její následky a dobře věděl, co činí.
Obvodní soud pro Prahu 5 určil rozsudkem ze dne 17. 7. 2019, č. j. 9 C 120/2016-249, že žalovaný není dědicem ze závěti ze dne 1. 3. 2014 po zůstaviteli. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o odůvodnění spočívajícím na závěru, že zůstavitel trpěl významnou duševní poruchou – demencí – pro kterou nemohl v důsledku kognitivního deficitu projevit skutečnou, vážnou a svobodnou vůli, a nebyl schopen domyslet význam a dosah – závěti, která je tak i přes vyhovění požadavkům vlastnoruční závěti dle ustanovení §1533 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. z.“), neplatná s poukazem na ustanovení §581 o. z. Ze svědeckých výpovědí soud získal další informace osvětlující zdravotní stav zůstavitele. Svědkyně M. S. kupříkladu uvedla, že se zůstavitel nebyl o sebe schopen starat sám, a že vše zařizovala jeho manželka. Po smrti manželky zůstavitele zůstavitel nepřivolal záchrannou službu, ale čekal, až přijde svědkyně nebo žalovaný. Po příchodu svědkyně jí zůstavitel sdělil, že jeho manželka zemřela v noci před třemi dny. Zůstavitel však v mezidobí ničeho nekonal. Zůstavitel též nebyl schopen učinit žádné kroky k zařízení pohřbu manželky. Následně byl zůstavitel hospitalizován, neboť působil dojmem, že se o sebe není schopen postarat, když příchozím příslušníkům policie ani neotevřel, nevyzvedával si obědy, a nekontaktoval ani sousedy. Personál nemocnice odkazoval na jeho špatný zdravotní stav, na skutečnost, že téměř neslyšel, komunikoval jen stroze, a na jeho omezené kognitivní schopnosti. Provedené znalecké posudky MUDr. Ilji Žukova, CSc. a MUDr. Ladislava Procházky, se ve svých závěrech shodovaly s dříve provedeným znaleckým posudkem MUDr. Bazika. Zůstavitel dle názorů znalců trpěl středně těžkou demencí, byl zcela závislý na pomoci okolí, a sám se nebyl schopen o sebe postarat a ani se napít, což bezprostředně ohrožovalo jeho život. Nebyl schopen pořídit závěť. Skutečnost, že zůstavitel sepsal závěť, dle znalce pravděpodobně dle předlohy, a podepsal ji, neznamená, že byl schopen nahlédnout na význam závěti a že její pořízení bylo projevem jeho přirozeně projevené, skutečné, vážné a svobodné vůle. Jednoduchost textu neznamená, že by právní dopad závěti byl bagatelní. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož zůstavitel trpěl duševní poruchou a nemohl domyslet význam a dosah právního jednání – závěti, je tak neplatná s poukazem na §581 o. z.
Městský soud v Praze v rámci svého rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 22 Co 273/2019-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rámci odvolání žalovaný namítal, že znalecké posudky, o které opřel soud prvního stupně svoji argumentaci v otázce posouzení platnosti závěti, byly údajně v rozporu s ostatními důkazy a že hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. Soud druhého stupně však uzavřel, že posouzení, zda zůstavitel trpěl duševní poruchou je otázkou odbornou, a tedy bylo třeba využít znalecké posudky. Upozornil, že při hodnocení důkazů posudkem je třeba vzít v potaz i ostatní obsah spisu a zabývat se případným rozporem, nicméně ten odvolací soud ve prospěch žalovaného nespatřuje. Odvolací soud shledal skutkový závěr soudu prvního stupně, že zůstavitel sepsal závěť v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat, zcela správným, závěry znalců jsou přesvědčivé a trhliny v tvrzení žalovaného pak závěr jen podporují.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V jeho rámci uvádí řadu argumentů, kterými ilustroval namítané nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel se soustředil v kontextu vymezení přípustnosti dovolání zejména na otázku platnosti závěti, a dále pak na dílčí otázky spojené s dokazováním, k nimž uvádí, že odvolací soud nedostál povinnostem stanoveným ustanovením §§132, 157 odst. 2, a 213 o. s. ř. Hlavní námitkou, kterou dovolatel vznáší je, že duševní porucha musí být prokázána nade vší pochybnost, nikoli, jak uvádí znalecké posudky, pouze s nejvyšší mírou pravděpodobnosti. Dovolatel k tomu cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, a namítá údajné odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto ohledu rozebírá dílčí otázky významu svědeckých výpovědí při vypracování znaleckého posudku, když tyto posudky napadá, a uvádí, že věrohodnost svědků nepřísluší hodnotit znalci, a též právní povahy závěrů znaleckého posudku, kdy kritizuje pouze pravděpodobnostní závěry posudků. Dále namítá, že v rámci odvolání navrhl provést další důkazy, jmenovitě svědecké výpovědi L. P. a P. L., avšak odvolací soud tyto důkazy neprovedl. Dovolatel proto tyto důkazy označuje za důkazy opomenuté. Dovolatel přitom napadá hodnocení důkazů, když uvádí, že se odvolací soud dle dovolatele dostatečně nezabýval blízkým vztahem zůstavitele a dovolatele. V neposlední řadě pak dovolatel spekuluje o významu schopnosti posoudit následky konkrétního právního jednání a jeho obsahu, kdy znovu namítá, že text závěti byl jednoduchý, a proto mu byl zůstavitel schopen porozumět.
Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že podle jejího názoru postupovaly soudy obou stupňů v souladu se zákonem. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, vyslechl všechny svědky, navržené žalobkyní i žalovaným, ustanovil znalce příslušného oboru k posouzení zdravotního stavu zůstavitele v době, kdy byla sepsána závěť a k připomínkám žalovaného nechal vypracovat i revizní znalecký posudek. Z obou těchto posudků, i ze znaleckého posudku MUDr. Bazika , který v roce 2014 posuzoval zdravotní stav zůstavitele v řízení o omezení svéprávnosti zůstavitele shodně a jednoznačně vyplynulo, že zůstavitel nebyl v čase sepsání závěti schopen pořizovat o svém majetku z důvodu duševní poruchy chorobného charakteru – demence, kterou trpěl již v čase před sepsáním závěti. Žalobkyně se závěry odvolacího soudu souhlasí, napadený rozsudek považuje za správný jak po stránce věcné, tak po stránce právního posouzení věci, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítne.
V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání není přípustné, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Argumenty dovolatele soustředící se zejména na otázku posouzení dosažení potřebné míry pravděpodobnosti při prokazování, a v konečném důsledku postavení závěru o skutečnosti, zda zůstavitel trpěl duševní chorobou, v rámci znaleckého posudku, ani ostatní námitky (ani jinak stěžejní právní jednání zůstavitele a související posouzení platnosti sepsané závěti, či hodnocení znaleckého posudku jako důkazu v občanském soudním řízení) však přípustnost dovolání nezakládají.
Dle ustanovení §581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
V kontextu ustanovení §581 o. z. se Nejvyšší soud zabýval dovolatelovým argumentem, že duševní porucha musí být prokázána nade vší pochybnost, nikoli, jak uvádí znalecké posudky, pouze s nejvyšší mírou pravděpodobnosti. Dovolatel přitom cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, resp. úryvek odborné literatury v daném rozhodnutí citovaný (dále viz Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347). Na jeho základě dovozuje, že odvolací soud pochybil, když převzal kategorický závěr vyslovený ve znaleckém posudku MUDr. Ilji Žukova, CSc.
Nejvyšší soud v této souvislosti předně připomíná notorietu, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní jednání, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu jednání neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit následky svého jednání nebo (a) své jednání ovládnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011); všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ].
Přitom k posouzení neplatnosti právního jednání učiněného v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku (obdobně nyní ustanovení §581 o. z.) postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016).
V poměrech posuzované věci šlo pak konkrétně o to, zda v době sepsání závěti zůstavitel toto právní jednání činil v duševní poruše, a pokud ano, zda (pro případ, že byl stižen duševní poruchou) jeho ovládací (určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání - rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) byly podstatně sníženy, a to ovládací schopnosti ve smyslu jeho schopnosti ovládnout své jednání, a rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků jeho jednání.
Pro učinění závěru o této předmětné otázce využily soudy nižších stupňů dostupných důkazů – zejména znaleckých posudků, a svědeckých výpovědí – jejichž obsah hodnotily i v kontextu dosažení důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního jednání pro duševní poruchu jednající osoby. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. září 2014, ve věci týkající se tohoto důkazního standardu, zdůraznil, že: „ shledává důkazní standard ‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob. “
Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle §38 odst. 2 o. z. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 844/2015 na jejichž odůvodnění (pro stručnost) dovolací soud v této věci odkazuje. V rámci odkazovaných rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku (obdobně nyní ustanovení §581 o. z.), lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. Za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru (že zůstavitel nebyl v rozhodné době schopen činit předmětné právní jednání) hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi – viz výše) a aplikoval-li na tento skutkový stav ustanovení §581 o. z., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolatel též zpochybňuje úlohu a postavení samotných znaleckých posudků, ze kterých soudy prvního i druhého stupně vycházely. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
Podle §13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění k datu zpracování posudku v této věci v nalézacím řízení, v posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Činnost soudu pak směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Jak již Nejvyšší soud (kupříkladu i v rámci samotným dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008) dříve judikoval, znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle §53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007).
Ze spisového materiálu a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud postupoval v kontextu výše uvedené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu správně. Ani dle názoru Ústavního soudu ani dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předmětná první otázka nemá být hodnocena na principu absolutní jistoty, jak se dovolatel snaží prokázat. Je nutné přihlédnout též k okolnosti, že sporné řízení je ovládáno zásadou formální, nikoli materiální, pravdy. To mimo jiné znamená, že soud vychází z úrovně poznání, které je mu dosažitelné a dostupné z provedeného dokazování. Pokud tedy odvolací soud hodnotil důkazy s přihlédnutím k těmto zásadám, není možné jeho postup v tomto ohledu označit za chybný. Z výše uvedených důvodů je nutno dovolatelem uváděné názory (byť navázané na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu) k této otázce modifikovat. Při prokazování, zda zůstavitel trpěl duševní chorobou, postačí stanovení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že jednal v duševní poruše, která jej v daný moment činila neschopným právně jednat. Tohoto standardu se přitom soudům nižší instance podařilo dosáhnout. Vycházely při tom nejen z posudku MUDr. Ilji Žukova, CSc., který dovolatel napadá, ale i z ostatních výše zmíněných znaleckých posudků a svědeckých výpovědí, díky kterým dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, že zůstavitel v době sepsání závěti skutečně trpěl duševní chorobou, která mu neumožňovala posoudit následky tohoto právního jednání, a znemožňovala mu tedy sepsat platnou závěť. Tento závěr je přitom opřen o názory znalců z oblasti medicíny, kteří u zůstavitele diagnostikovali středně těžkou vaskulární demenci, i o informace vyplývajících ze svědeckých výpovědí (zůstavitel se nebyl schopen o sebe postarat ani v základních věcech, tři dny pobýval v bytě se zemřelou manželkou, aniž by čehokoliv konal, byl silně dehydrovaný), které závěry znaleckých posudků podporují. Pokud pak dále dovolatel kritizuje, že se MUDr. Ilji Žukova, CSc., dopustil nekorektního jednání, neboť sám hodnotil věrohodnost svědeckých výpovědí, na které odkazuje, nejde o argument relevantní. V případě, že znalec hodnotí vypovídací hodnotu svědeckých tvrzení o odborné otázce, nejde o hodnocení věrohodnosti svědků.
V kontextu ustanovení §581 o. z. Nejvyšší soud posuzoval i samotnou otázku platnosti závěti. Schopnost porozumět jednotlivým slovům jednoduché věty bez dalšího neznamená disponovat dostatečnými duševními schopnosti pro pochopení tohoto typu právního jednání. Ani v případě jednoduchého textu závěti není možné bezpečně učinit závěr, že zůstavitel plně chápal jeho dosah. V případě, že závěť byla formulována tak, že se žalovaným počítá jako s universálním dědicem, obzvlášť za situace, kdy zůstavitel nemá vůbec bližší představu o ostatním majetku (jeho vlastnictví vyjma nemovitého majetku), nelze dovolateli přisvědčit v jeho argumentaci ohledně platnosti závěti.
Na předchozím závěru nemění nic ani skutečnost, že se zůstavitel s dovolatelem dlouhá léta znali, jak dovolatel tvrdí. Naopak, pokud skutečně šlo o dlouhodobý záměr zůstavitele sepsat závěť v tomto znění a o tomto obsahu, mohl žalovaný se zůstavitelem pro tento typ právního jednání využít časového období, kdy zůstavitel ještě diagnostikovanou duševní chorobou netrpěl. Dovolání je tedy v této části zjevně bezdůvodné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel dále namítá údajné pochybení odvolacího soudu v podobě neprovedení svědeckých výpovědí, a označuje svědecké výpovědi za opomenuté důkazy. Tyto lze dělit do několika kategorií (k tomu viz kupříkladu POLČÁK, Radim; PÚRY, František; HARAŠTA, Jakub a kolektiv. Elektronické důkazy v trestním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, str. 35). Důkaz nebyl proveden, přestože mohl mít význam v hodnocení skutkového stavu, nebo přestože nutnost jeho provedení vyplývá ze zákona nebo z řízení. Popřípadě důkaz byl proveden, ale nebyl zohledněn ve skutkovém stavu, nebo byl do skutkového stavu zohledněn nelogickým způsobem.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz kupříkladu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
V kontextu výše uvedených kategorií myslitelných situací se dovolací soud zabýval dovolatelovými námitkami ve vztahu k provedení svědeckých výpovědí L. P. a P. L., a dospěl k názoru, že je za opomenutý důkaz není možné považovat. Pokud odvolací soud dospěl k názoru, že se podařilo dostatečně zjistit skutkový stav, a provedení těchto důkazů by nepřineslo žádné důležité informace, které by mohly mít význam pro hodnocení skutkového stavu, pak nelze hovořit o porušení zásady volného hodnocení důkazů, či porušení práva na spravedlivý proces.
V neposlední řadě dovolatel uvádí, že se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal jednotlivě a přesvědčivě s odvolacími námitkami dovolatele.
Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno (jako věcně správné) rozhodnutí soudu prvního stupně, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) zprostředkuje (a to např. i odkazem na v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) precizně zjištěný skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého rozhodnutí vycházel, a v odůvodnění svého rozhodnutí také odpovídajícím způsobem vyloží právně kvalifikační závěr, obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě z onoho skutkového základu vychází.
Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí byla zřejmá i skutková stránka věci, a to např. i již shora zmíněným odkazem na zjištěný skutkový základ sporu soudem prvního stupně, který byl jím vyjádřen v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014).
V rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, Nejvyšší soud mj. vyložil, že jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (viz ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci.
V tomto konkrétním případě lze sledovat, že odvolací soud postupoval správně, když úplným a vyčerpávajícím způsobem popsal, jak ke svému rozhodnutí dospěl, zmínil všechny rozhodné okolnosti a dostačujícím způsobem argumentoval právní posouzení věci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, ve kterém Ústavní soud připomíná, že „ Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná “). Z postupu odvolacího soudu nic nenasvědčuje, že by zákonným požadavkům tamější soud nedostál. Naopak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Taktéž nelze ani přisvědčit argumentu dovolatele, že odvolací soud nedostál povinnosti uvedené v ustanovení §213 o. s. ř., neboť odvolací soud (a to ani tím, že odkazoval na protokoly o jednání), neučinil žádná odlišná skutková zjištění z důkazů, které před ním provedl soud prvního stupně. Z toho důvodu tedy nebylo nutné tyto důkazy zopakovat.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání navrhovatele dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu