ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2553.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2553/2022-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání dědictví po V. M. , narozené XY, posledně bytem XY, zemřelé dne 29. 5. 1965, za účasti: 1) V. B., bytem v XY, 2)V. M., bytem ve XY, 3) V. Č., bytem XY, 4) J. M., bytem XY, 5) J. S., bytem v XY, 6) E. G. C., bytem ve XY, zastoupené Mgr. Bc. Danielou Popovovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mařákova 333/12, 7) M. Ř., bytem v XY, 8) L. M. N., bytem v XY, 9) H. S., bytem v XY, 10) A. P., bytem XY, 11) M. K., bytem v XY, 12) L. V., bytem v XY, 13) R. V., bytem v XY, 14) A. P., bytem v XY a 15) A. V., bytem v XY, vedené u Okresního sudu v Kladně pod sp. zn. 32 D 350/2013, o žalobě pro zmatečnost projednávané u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Co 313/2017, o dovolání účastnice 6) E. G. C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Co 364/2019-436; takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Co 364/2019-436, se zrušuje a věc se vrací vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dědické řízení po V. M. (dále jen „zůstavitelka“) zemřelé dne 29. 5. 1965, bylo zakončeno rozhodnutím někdejšího Státního notářství v Kladně ze dne 4. 8. 1965, č. j. D 946/65 – 9, na základě něhož státní notářství schválilo dohodu o vypořádání dědictví, dle níž veškeré jmění zůstavitelky převzal pozůstalý manžel J. M., který se současně zavázal uhradit pohřební náklady a vyplatit matce zůstavitelky J. V. na její dědický podíl částku 4 000 Kč. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 4. 2013, č. j. 32 D 350/2013-16, bylo zahájeno řízení „o vypořádání dědictví“ (správně ovšem šlo o řízení o dodatečném projednání dědictví – poznámka Nejvyššího soudu), v jehož rámci okresní soud svým usnesením ze dne 13. 4. 2017, č. j. 32 D 350/2013-204, určil obecnou cenu majetku zůstavitelky a současně schválil dohodu o vypořádání [nově se objevivšího] dědictví, podle níž spoluvlastnický podíl v rozsahu id. 1/40 k celku pozemku „ppč. kat. XY“ v katastrálním území XY nabyla pozůstalá matka zůstavitelky J. V., zemřelá dne 7. 3. 1989 a pozůstalý manžel J. M. neobdržel ničeho. K odvolání účastnice 6) E. G. C., která je jedním z procesních nástupců pozůstalé matky zůstavitelky J. V., Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 24 Co 313/2017-304, odvolací řízení zastavil (výrok I usnesení) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení). Důvodem zastavení odvolacího řízení byla skutečnost, že při jednání konaném téhož dne vzala odvolatelka své odvolání výslovně zpět.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, č. j.
24 Co 313/2017-MOP-382, byla zamítnuta žalobu pro zmatečnost, kterou se účastnice 6) E. G. C. domáhala zrušení výše zmiňovaného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 24 Co 313/2017-304 (výrok I) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení [míněno o žalobě pro zmatečnost (výrok II)]. V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí je správné, neboť účastnice 7/ byla přítomna jednání před odvolacím soudem, „přičemž její tvrzení o nátlaku se jeví nepravděpodobným, neboť v protokolu o odvolacím jednání o něm není zmínka a lze si jen těžko představit, že by navrhovatelka či odvolací senát nechali tuto (tvrzenou) skutečnost bez povšimnutí“.
K odvolání účastnice 6) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení krajského soudu potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí vyložil, že účastnice 6/ se osobně zúčastnila jednání před „Městským soudem v Praze“ jakožto soudem odvolacím (správně šlo o Krajský soud v Praze – poznámka Nejvyššího soudu), jež se konalo dne 26. 10. 2017 a při němž bylo vyhlášeno žalobou pro zmatečnost napadené usnesení o zastavení odvolacího řízení. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil s tím, že „z protokolu o jednání plyne, že E. G. C. vzala na vědomí změnu názoru odvolacího soudu, která jí byla řádně vysvětlena a proti níž při tomto jednání nijak nebrojila ani nevznesla námitky proti protokolaci. Z tohoto protokolu se nepodává, že by E. G. C. svá vyjádření činila pod nátlakem soudu či jiné osoby. Důvodem zpětvzetí odvolání pak byla skutečnost, že E. G. C. byl odvolacím soudem vysvětlen systém, kterým se projednává dědictví, z čehož pochopila, že jde o systém velmi složitý. Pakliže E. G. C. v žalobě pro zmatečnost uváděla, že neměla možnost konzultovat svůj další procesní postup s právním zástupcem, mohla požádat odvolací soud, aby odvolací jednání odročil, což však neučinila. Lze tedy uzavřít, že Městský soud v Praze (správně Krajský soud v Praze) rozhodl o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání učiněné E. G. C. v souladu s právními předpisy“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala účastnice 6) E. G. C. (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Namítala, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal zejména s její odvolací námitkou o absenci jakéhokoliv právního posouzení stěžejní skutkové okolnosti ze strany soudu prvního stupně, spočívající v tom, že při ústním jednání konaném dne 26. 10. 2017 o odvolání dovolatelky proti usnesení o schválení dědické dohody Krajský soud v Praze jako odvolací soud měl zcela překvapivě konstatovat svůj vadný procesní postup, jehož se dopustil ve svém předchozím usnesení ze dne 31. 5. 2016, č. j. 24 Co 191/2016-141. V něm chybně právně posoudil okruh účastníků řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce. Usnesení odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze) tak podle dovolatelky závisí na vyřešení právní otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, když z odůvodnění usnesení odvolacího soudu není seznatelná jakákoli právně kvalifikační úvaha „o stěžejní skutkové okolnosti“, na jejíž existenci v řízení před soudy obou stupňů dovolatelka opakovaně poukazovala, a která měla být dle jejího názoru rozhodná jak pro skutkový závěr ve věci, tak i pro navazující závěr o tom, zda bylo usnesení o zastavení odvolacího řízení vydáno v souladu s právními předpisy či je naopak stiženo zmatečnostní vadou. Odvolací soud je dle mínění dovolatelky na základě ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. povinen v odůvodnění svého usnesení dostatečně vysvětlit své úvahy včetně právního posouzení věci a konkrétního předpisu, z něhož vychází, v tomto směru se odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, respektive od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013. V dalším textu dovolání pak byly reprodukovány „rozhodující skutkové okolnosti projednávané věci“ (aniž by ovšem v této části dovolatelka vymezila důvody přípustnosti dovolání či vymezila tzv. dovolací důvod). Závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přihlédl rovněž k §30 odst. 2 a §133 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Jen pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že v záhlaví svého rozhodnutí označuje účastníky tak, jak to učinil již soud odvolací, když i v řízení o žalobě pro zmatečnost účastníkům svědčí dosavadní procesní postavení a nebyl tak důvod k tomu, aby pořadí účastníků bylo v záhlaví rozhodnutí krajského soudu měněno oproti tomu, jak byli pod číslicemi 1/ až 15/ označováni již v průběhu vlastního dědického řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1697/2006).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Uvedené závěry jsou přitom přiměřeně aplikovatelné i na usnesení soudu (§167 odst. 2 o. s. ř.) a dopadají i na odvolací řízení (srov. §211 o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, dovolací soud uvedl, že v zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku (potažmo usnesení) přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Také judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07).
Vztaženo do poměrů právě projednávané věci proto platí, že přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze je, co do svého odůvodnění, velmi kusé a nedosahuje úrovně vyžadované §157 odst. 2 o. s. ř.. Dovolatelka opodstatněně poukazuje na skutečnost, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nijak nevymezil vůči skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně (explicitně neuvedl, zda je považuje za správné a úplné a zda z nich vychází či nikoliv), přičemž ani z jeho vlastní argumentace není rozpoznatelné, zda vůbec a jak se vypořádal s námitkami účastnice 6) uplatněnými v odvolání. Dovolatelka se v odvolání (vide č. l. 391 a násl. procesního spisu) vymezovala proti úvahám soudu prvního stupně, který učinil závěr, že nijak nebrojila proti obsahu protokolu o odvolacím jednání konaném dne 26. 10. 2017, když naopak výslovně poukazovala na svůj přípis ze 7. 11. 2017, který nejenže připojila coby přílohu k žalobě pro zmatečnost (č. l. 6 a 7 spisu), ale který je rovněž založen na č. l. 307 a násl. spisu dědického; přitom mimo jiné i jeho prostřednictvím hodlala (zjevně) vyvracet správnost zjištění čerpaných právě z protokolu o odvolacím jednání. Odvolací soud se rovněž nijak nevyrovnal s námitkou dovolatelky, jež soudu prvního stupně vytýkala neprovedení jí navrženého účastnického výslechu a dále i neprovedení důkazu listinou – podáním ze dne 7. 11. 2017. Potřeba náležitého vypořádání odvolacích námitek byla přitom v dané věci o to naléhavější, jestliže odůvodnění usnesení soudu prvního stupně rozhodujícího o žalobě pro zmatečnost se jeví jako vnitřně rozporné, když na straně jedné krajský soud neprovedl (některé) navržené důkazy, protože se mu jevily nadbytečnými právě a jen z toho důvodu, že se „navrhovatelka v rámci svých podání a vyjádření dostatečně vyjadřuje“, aby současně označil její tvrzení o údajném nátlaku předcházejícímu zpětvzetí odvolání jako „nepravděpodobná“ (tedy neprokázaná). Odvolacímu soudu je třeba současně vytknout, že se nikterak nevypořádal ani s navazující odvolací námitkou, že usnesení soudu prvního stupně zamítající žalobu pro zmatečnost je nepřezkoumatelné. Lapidárně řečeno: odvolací soud na jedné straně nabídl účastníkům vlastní argumentaci, na jejímž základě měl přezkoumávané usnesení krajského soudu za správné, na straně druhé vůbec nijak nereagoval na argumentaci uplatněnou v odvolání, kterou zcela pominul, a to vzdor výše naznačeným judikatorním požadavkům Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Nešlo přitom o případ, kdy by vlastní argumentace odvolacího soudu představovala ucelený myšlenkový systém, který by byl způsobilý sám o sobě vytěsnit důvodnost všech odvolacích výhrad, jak byly účastnicí 6) uplatněny. Lze tak shrnout, že napadené usnesení je nesprávné pro svou nepřezkoumatelnost a tomu odpovídající dovolací argument byl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu