ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2812.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2812/2021-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Celní úřad pro Plzeňský kraj , se sídlem v Plzni, Antonína Uxy č. 945/11, IČO 71214011, proti žalovaným 1) M. V. , narozené dne XY, bytem v XY, 2) V. V. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, a 3) M. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o určení vlastnictví a o určení neexistence věcného břemene a předkupního práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 245/2019, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2021, č. j. 61 Co 52/2021-128, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2021, č. j. 61 Co 52/2021-128, není přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání otázkou procesní způsobilosti správce daně (zřejmě má dovolatel na mysli spíše způsobilost být účastníkem) v řízení o určení vlastnického práva, což považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť podle jeho názoru dovolací soud dosud potvrdil „procesní způsobilost“ správce daně pouze ohledně řízení o odpůrčí žalobě a řízení o žalobě z lepšího práva.
V dovolatelem předkládané otázce způsobilosti správce daně být účastníkem (resp. procesní způsobilosti) řízení o určení vlastnického práva je však napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům občanského soudního řízení.
Podle ustanovení §19 o. s. ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost.
Podle ustálené judikatury jde o věc správy daně např. i tehdy, bylo-li ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (nyní §589 o. z.) uplatněno právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým bylo zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, poplatcích, odvodech, zálohách na tyto příjmy a částkách neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník. 1998). Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je totiž dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli právně neúčinný dlužníkův právní úkon, kterým bylo zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, je podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Jestliže uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, může se věřitel domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. U pohledávek na daních jde o jeden ze způsobů, který finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy "věřiteli") může umožnit vybrání daně nebo její vymáhání (po osobě, v jejíž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn, nebo které z takovéhoto právního úkonu vznikl prospěch). V řízení zahájeném odpůrčí žalobou tedy z tohoto hlediska jde o věc správy daně. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 5. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 1989/2001 (in www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že ve věci, jejímž předmětem je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, má správce daně (v daném případě finanční úřad), ačkoliv jako správní úřad nemá vlastní způsobilost mít práva a povinnosti, způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, neboť mu zákon tuto způsobilost přiznává (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, které bylo uveřejněno pod č. 63 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
V usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1197/2011, Nejvyšší soud nejprve připomenul, že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 457). Pokud by byl příslušný právní úkon absolutně neplatný, nebylo by možno uplatnit právo podle §42a obč. zák., takže takové žalobě by nebylo možno vyhovět. Následně proto Nejvyšší soud v citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 1197/2011 odůvodnil a formuloval právní závěr, že má-li však správce daně vymahatelnou daňovou pohledávku, pak žaloba na určení, že dlužník je vlastníkem nemovitostí, které by mohly sloužit k jejímu uspokojení, fakticky směřuje – v daném případě – k zajištění možnosti vymáhat daň (clo), což lze podřadit pod zákonnou definici správy daní. Jde o případ, kdy u pohledávek na daních se tímto způsobem správci daně, jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy „věřiteli“), umožní vybrání daně nebo její vymáhání, je-li najisto postaveno, že povinný je vlastníkem nemovitosti, kterou mínil převést na třetí osobu byť na základě neplatné smlouvy (analogicky lze porovnat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 apod., in www.nsoud.cz ). V řízení zahájeném žalobou o určení vlastnictví k takové nemovitosti (tj. o určení, že daňový dlužník je vlastníkem nemovitosti, která by mohla sloužit k uspokojení daňové pohledávky) tedy z tohoto pohledu jde o věc správy daně. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, který by legitimizoval možnost úniku celního a daňového dlužníka před splněním zákonné povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3154/2008, ( www.nsoud.cz ).
Uvádí-li dále dovolatel, že se napadené rozhodnutí v otázce naléhavého právního zájmu odchýlilo od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 667/2011, ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se dovolatelem citované rozhodnutí týká zcela odlišné právní věci (určení trvání služebního poměru a určení neplatnosti propuštění žalobce ze služebního poměru) a nadto není z dovolací argumentace patrna ani jakákoli konkretizace, od jakého závěru z dovolatelem označeného rozhodnutí se podle jeho mínění odvolací soud odchýlil.
Obdobně není přípustnost dovolání založena ani tím, vymezuje-li dovolatel přípustnost dovolání tvrzením, že se odvolací soud při posuzování oddělitelnosti neplatné části smluvního ujednání od jeho zbývající části odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1867/2012, neboť se uvedené rozhodnutí vztahuje k výrazně odlišné právní věci (neplatnost zprostředkovatelské smlouvy jen v části týkající se sjednání provize, oproti v projednávané věci neplatnosti převodu vlastnického práva a zřízení předkupního práva), a dovolatel zároveň nijak nekonkretizuje, od jakého právního názoru z jím označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (jakým způsobem) se podle jeho mínění dovoláním napadené rozhodnutí odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Uvedenému však dovolatel v této části dovolání nevyhověl, neboť se jím tvrzené odchýlení ve své podstatě omezuje pouze na citaci spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by specifikoval, v čem konkrétně podle jeho názoru odchýlení odvolacího soudu od jím označeného rozhodnutí dovolacího soudu spočívá, resp. žádné závěry z jím označeného rozhodnutí dovolatel nepromítá do poměrů projednávané věci.
Přípustnost dovolání není založena ani tvrzením dovolatele, že se odvolací soud v otázce, který subjekt byl vázán zákazem dispozice s nemovitostmi, odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 955/2011. Odvolací soud vyšel ze závěru, že převod vlastnického práva byl neplatným pro porušení zákazu vyplývajícího z ustanovení §335b o. s. ř. Dovolatelem označené rozhodnutí se obdobnou situací vůbec nezabývá, a v dovolání (jako logický důsledek uvedeného) opět není vůbec nekonkretizováno, v čem se podle názoru dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od jím označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, když jím tvrzené odchýlení se omezuje opět pouze na citaci spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 2) na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu