ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3006.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3006/2022-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci posuzovaného T. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem M. K., advokátem, se sídlem v XY, za účasti 1) P. K. , narozeného XY (otce posuzovaného), bytem v XY, zastoupeného JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vachova 43/5, 2) Statutárního města Brna , identifikační číslo osoby 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, jako hmotněprávního opatrovníka a 3) Městského státního zastupitelství v Brně se sídlem v Brně, Polní 41, o návrhu navrhovatele P. K. na omezení svéprávnosti posuzovaného a ve spojeném řízení o jmenování opatrovníka, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 121 Nc 908/2020, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2022, č. j. 37 Co 285/2021-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 121 Nc 908/2020-113, rozhodl o tom, že T. K., nar. XY, dále jen „posuzovaný“, bude na dobu 5 let omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý samostatně nakládat s penězi i majetkovými hodnotami a uzavírat smlouvy s majetkovým předmětem vše v částce nad 500 Kč týdně, spravovat svůj majetek v hodnotě přesahující 500 Kč, uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, nájemní smlouvy a smlouvy o ubytování, jakékoliv smlouvy zavazující k opětovnému plnění, jednat s úřady o přiznání sociálních dávek, důchodu, žádat o vydání občanského průkazu, cestovního dokladu a o hlášení změny trvalého pobytu, uzavřít manželství, případně registrované partnerství, právně jednat ve věcech uznání a popření otcovství, právně jednat ve věcech osvojení, a to včetně souhlasu s osvojením, činit pořízení pro případ své smrti, a to v jakémkoliv rozsahu majetku, uzavřít dědickou smlouvu, činit právní jednání směřující ke vzniku, změně a zániku pracovněprávního vztahu, činit rozhodnutí o poskytování zdravotních služeb a o zásahu do své duševní a tělesné integrity, vyjádřit souhlas s poskytováním a nakládáním s osobními údaji (výrok I rozsudku), opatrovníkem posuzovaného pro právní jednání, v nichž byl omezen ve svéprávnosti, jmenoval současně jeho opatrovníkem statutární město Brno (výrok II rozsudku) a České republice ani žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky III a IV rozsudku).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání posuzovaného a navrhovatele P. K. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že posuzovaný T. K. není způsobilý samostatně nakládat s penězi i majetkovými hodnotami a uzavírat smlouvy „s majetkovým předmětem“, vše v částce nad 1 500 Kč týdně, spravovat svůj majetek v hodnotě přesahující 1 500 Kč, a dále - oproti soudu prvního stupně - vypustil omezení vyjádřené slovním spojením „jednat s úřady o přiznání sociálních dávek, důchodu“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývající části výroku I a ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud naopak potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu P. K., otce posuzovaného, aby byl jeho syn omezen ve svéprávnosti a rozhodnuto o tom, kdo bude vykonávat funkci jeho hmotněprávního opatrovníka.
Rozsudek odvolacího soudu napadl posuzovaný prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ ve spojení s §30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, odmítl.
Námitky, že se odvolací soud (soud prvního stupně) odchýlil od judikatury soudu dovolacího, když, v rozporu s jeho rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5301/2017, a rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, důsledně nedbal, aby svéprávnost nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků a současně měl i pominout možnost přijetí mírnějších a méně omezujících opatření než je omezení jejich svéprávnosti, přípustnost dovolání v dané věci ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Uvedené platí i pro související výtku, že samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, ještě není bez dalšího důvodem pro omezení její svéprávnosti, ale rozhodující soud musí vždy konkrétně uvést, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost omezované osoby, kdy dovolatel odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4529/2017. Soudy obou stupňů totiž na základě podrobně popsaných skutkových zjištění (jež samy o sobě nepodléhají ve smyslu §241a odst. 1 věta první o. s. ř. dovolacímu přezkumu) přijaly a logicky odůvodnily závěr, že nelze dovodit, že by omezení svéprávnosti mohlo být – pro posuzovaného dostatečně účinně - nahrazeno mírnějšími prostředky, kupř. prostřednictvím smlouvy o nápomoci. Odvolací soud zde vycházel z naprosto konkrétních zjištění jím hodnocených (osoby blízké posuzovanému měly samy problémy s plněním vlastních závazků, s prostředky posuzovaného bylo po určitou dobu nakládáno nejasným způsobem, posuzovaný je z hlediska své simplexní osobnosti i zjištěného nezvratného psychického onemocnění snadno ovlivnitelný, podléhá svému okolí, má závažné problémy se čtením i psaním, v minulosti byl i v důsledku nezájmu svého okolí bezprostředně ohrožen na životě, atd.). Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu je i závěr, podle něhož ani sociálně rehabilitační spolek DOTYK [správně jde o zapsaný spolek „PRO DOTYK“, se sídlem v Zábřehu, Lesnice 210 – poznámka Nejvyššího soudu] není schopen nápomoc posuzovanému poskytnout „nepřetržitě“ (čímž rozhodně nebylo míněno, jak naznačováno v dovolání, že by podpůrce musel být posuzovanému k dispozici bez jakéhokoliv omezení).
Nejvyšší soud neshledal ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání přípustným ani pro navazující námitku, podle níž odvolací soud nevážil, jaké zde existuje nebezpečí závažné újmy dotčené osoby a zda případný následek vyváží natolik zásadní zásah do jejích práv, jakým je omezení její svéprávnosti, jak to předpokládají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 412/2018. Z obsahu spisu je mimo pochybnost, že ve vztahu k posuzovanému byla vedena dvě tzv. detenční řízení, neboť T. K. byl dne 11. 5. 2020 zdravotnickou záchrannou službou za asistence policejního orgánu odvezen z parkoviště, kde stál 3 hodiny v dešti a následně dopraven ve zcela zuboženém stavu na jednotku intenzivní péče Vojenské nemocnice Brno, byl v botách bez podrážek, zcela zmatený, těžce podvyživený, nereagoval na slovní podněty, nebyl 4 dny v bydlišti a na horních končetinách byly zjištěny vpichy. Je tedy nasnadě, že závěr soudů obou stupňů o tom, že posuzovaný by byl pro případ, že by nebyl v potřebném rozsahu omezen ve svéprávnosti, zcela reálně ohrožen na životě a zdraví, vychází z konkrétních skutkových zjištění. Přitom i z odvolacím soudem vyžádané zprávy ošetřujícího lékaře J. H. na jedné straně sice plyne, že posuzovaný s ním dobře spolupracuje, na straně druhé však i tento lékař potvrzuje přetrvávající základní diagnózu – schizofrenii a zdůrazňuje, že se psychické příznaky uvedeného nemocnění ještě „zchronifikovaly“; prognóza je obecně nepříznivá a – opět v plné shodě se soudní znalkyní MUDr. Zlatou Pernicovou - uzavírá na to, že jde o nemocnění, které nelze zcela vyléčit. Ze znaleckého posudku téže znalkyně učinily soudy obou stupňů, které posuzovaného shlédly (soud prvního stupně jej rovněž jako účastníka řízení vyslechl) i navazující zjištění týkající se obtíží, s nimiž se posuzovaný potýká v rámci každodenního života (zásadní potíže se čtením, psaním, počítáním), které samy o sobě dostatečně odůvodňují jeho omezení vztahující se k nakládání s finančními prostředky a uzavírání právních jednání, jak jsou podrobněji popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a modifikovány pak rozsudkem soudu odvolacího. Okolnost, že posuzovaný nyní dobře spolupracuje s odborným lékařem a v určitých oblastech projevuje vyšší míru samostatnosti, promítl odvolací soud do výše částky, k níž se daná omezení vztahují, čímž aproboval závěry obsažené v dovolání zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, nebo rozsudku ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1126/2018. Ostatně v dovolání není uvedeno, kterou významnou okolnost z těch, co za řízení vyšly najevo, měl odvolací soud ve svých úvahách pominout. K problematice omezení svéprávnosti pro účely podávání žádosti o občanský průkaz (a přiměřeně i cestovní pas) je třeba nejprve uvést, že odvolací soud aplikoval v době jeho rozhodování již neúčinný zákon č. 328/1999 Sb., nicméně v té době účinný zákon č. 269/2021 Sb., o občanských průkazech klade na žadatele omezeného ve svéprávnosti (i za situace, kdy svéprávnost není omezena ve vztahu k podání takové žádosti) poměrně sofistikované nároky (srov. §13 odst. 1, 2 a 5 cit. zákona). Přestože to odvolací soud neuvedl výslovně, je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že výše popisovaná zdravotní indispozice posuzovanému, který má zásadní potíže se čtením psaného textu podstatně komplikuje podat takovou žádost; bez významu přitom není ani skutečnost, že v době své hospitalizace ve zdravotnickém zařízení měl občanský průkaz „rozstříhán na kousky“.
K navazující argumentaci dovolatele o potřebě zachování plné svéprávnosti posuzovaného v oblasti uzavírání smluv o poskytování sociálních služeb, smluv nájemních i jakýchkoliv smluv zavazujících k opětovnému plnění a v oblastech právního jednání směřující ke vzniku, změně a zániku pracovněprávního vztahu, k souhlasu s poskytováním a nakládáním s osobními údaji ve vztahu k zásahům do integrity a údajném nedostatečném odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela zřejmé, že odvolací soud i ve vztahu ke zmíněným právním jednáním vztahoval závěry uvedené (nejen) v odstavci 9 svého rozsudku, pokud uváděl, že je třeba rozhodnout o omezení svéprávnosti „ve všech oblastech, kde by mohla /posuzovanému/ hrozit újma“. Výhrada dovolatele adresovaná odvolacímu soudu, pokud uvedl, že u posuzovaného se projevuje absence náhledu na jeho vlastní zdravotní stav byla v dovolání poněkud vytržena z celkového kontextu rozhodnutí odvolacího soudu. Ten totiž při svých úvahách vzal na zřetel, že posuzovaný se aktuálně dobrovolně podrobuje ambulantní léčbě (viz odst. 9 rozsudku odvolacího soudu) a úvahy o absenci náhledu na zdravotní stav evidentně sledovaly především možný budoucí zásah do integrity posuzovaného a poskytování zdravotních služeb. Ostatně je poněkud protichůdná vlastní argumentace dovolatele, který na jedné straně nemá výhrady proti tomu, aby byl omezen v nakládání s finančními prostředky (resp. s činěním právních jednání) nad částku 1 500 Kč týdně, na straně druhé uplatňuje výhrady k jednáním, které jsou typově podstatně složitější (kupř. uzavírání pracovněprávních smluv a pod.). Lze rovněž připomenout, že k problematice omezení svéprávnosti člověka se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16, ve kterém vyložil, že nelze a priori vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře a že i proto jsou obecné soudy povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil toliko v rovině právního hodnocení odlišně od soudu prvního stupně, a to navíc in favorem posuzovaného, když posuzoval na základě podaného odvolání totožné otázky, které řešil již soud prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12).
Nejvyšší soud nemůže přisvědčit posuzovanému ani v tom, že tvrzenou nesprávnou aplikací zmíněných zákonných ustanovení mělo dojít k porušení čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, resp. že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 téhož předpisu. Jak bylo vyloženo výše, odvolací soud nerozhodl v rozporu s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, přičemž existenci základních práv nelze vykládat tak, že má konkrétní účastník právo na určitý výsledek řízení.
K problematice implicitně namítané nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Nejvyšší soud pak nesdílí přesvědčení dovolatele, že by v napadeném rozhodnutí absentoval hodnotící úsudek, proč bylo nakonec přistoupeno k omezení svéprávnosti. Odvolací soud naopak v odůvodnění napadeného rozsudku náležitým způsobem doplnil a dále rozvinu hodnotící úvahy učiněné již soud prvního stupně, jež tak ve svém souhrnu představovaly komplexnější hodnocení všech za řízení provedených a pro věc relevantních důkazů (§132 o. s. ř.), dovolací soud tu odkazuje zejména na odstavce 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu. Není tedy projednávaná věc souměřitelná s tou, v níž Nejvyšší soud rozhodl v dovolání akcentovaným rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, a na níž dovolatel ne zcela přiléhavě poukazuje.
Jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, Nejvyšší soud doplňuje, že v případě změny rozhodných okolností může soud (i na návrh posuzovaného) změnit nebo i zrušit již vydané rozhodnutí o omezení svéprávnosti.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu