ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1221.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1221/2020-217
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň: a) L. L., narozená XY, bytem XY, b) J. T. , narozená XY, bytem XY, a c) H. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1, proti žalované: Technické služby města Úvaly, příspěvková organizace, IČO 04441869, se sídlem Riegerova 12, 250 82 Úvaly, zastoupená JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Na Florenci 1025/1, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, ochranu osobnosti a úhradu finanční částky, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 108/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 21 Co 175/2019-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 21 Co 175/2019-122, v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I bodu I, jímž bylo rozhodnuto o nároku na uvedení předmětných pozemků do původního stavu, ve výroku II a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 8. 2018, č. j. 8 C 108/2017-90, ve výroku I bodu I a v nákladovém výroku II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 8 C 108/2017-90, zamítl žalobu, jíž se D. M. (dále jen „původní žalobce“) domáhal po žalované, aby uvedla jeho pozemky parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále též jen „předmětné pozemky“) do původního stavu, jaký byl před zahájením odstraňování nepovolené stavby dešťové kanalizace, tedy před datem 6. 3. 2017, zejména odstranila štěrk, který na ně navezla, a povrch zatravnila (výrok I, bod I), zaplatila náhradu za omezení vlastnického práva ve výši 396 Kč měsíčně od 16. 3. 2017 do uvedení předmětných pozemků do původního stavu a pro případ, že k tomu dojde až po 31. 12. 2017, se započtením koeficientu průměrné roční míry inflace v předchozím roce (výrok I, bod II), zaslala žalobci písemnou omluvu ve výroku rozsudku formulovanou (výrok I, bod III), zaslala všem vlastníkům nemovitostí navazujících na předmětné pozemky dopis formulovaný ve výroku rozsudku (výrok I, bod IV), zaplatila náhradu nemajetkové újmy v částce 10 000 Kč (výrok I, bod V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, odboru životního prostředí, ze dne 25. 11. 2016, č. j. 100/62729/2013-exe, bylo město Úvaly podle §109 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vyzváno, aby do 31. 5. 2017 splnilo povinnost odstranit nepovolenou stavbu dešťové kanalizace v lokalitě XY (mimo jiné i na pozemcích, jež byly tehdy ve vlastnictví původního žalobce) uloženou mu rozhodnutím tohoto odboru ze dne 5. 5. 2014, č. j. 100/62729/2013. Město Úvaly objednalo dopisem ze dne 2. 3. 2017 realizaci tohoto rozhodnutí podle projektové dokumentace u žalované, která je jím zřízenou příspěvkovou organizací. Žalovaná odstranění kanalizace začala provádět 6. 3. 2017 a ke dni 17. 3. 2017 byla odstraněna s tím, že pozemky byly uvedeny do původního stavu; na jejich povrch byl navezen štěrk a asfaltový recyklát. Nároky na uvedení předmětných pozemků do původního stavu a zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva (výrok I, bod I a II) soud právně posoudil podle §1012 a §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dovodil, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť odstranila dešťovou kanalizaci na základě objednávky města Úvaly a nebyla tak tím, kdo rušil pokojný výkon vlastnického práva původního žalobce. Ostatní nároky soud posoudil podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §2910 o. z. a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že ani ohledně nich není žalovaná pasivně legitimována.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 21 Co 175/2019-122, rozsudek Okresního soudu Praha-východ potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované. S odkazem na §1042, §2910 a §2914 o. z. dovodil, že žalovaná sice štěrk a asfaltový recyklát na pozemky původního žalobce navezla, avšak jako pomocník ve smyslu §2914 o. z., neboť jednala podle pokynů svého zřizovatele města Úvaly a na základě smlouvy s ním uzavřené. Za případnou újmu vzniklou vlastníku pozemku proto neodpovídá. Ohledně nároků na ochranu osobnosti dovodil, že za osoby, které vyvolaly a naplnily znaky porušení či ohrožení osobnosti, ale činily tak na pokyn (odpovědnost) někoho jiného, odpovídá ten, na jehož odpovědnost se tak stalo, přičemž činnost žalované měla místní, časový i věcný vztah k plnění úkolů města Úvaly.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal původní žalobce dovolání s tím, že se odvolací soud při řešení otázky pasivní legitimace žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázku dosud neřešenou. Nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru, že žalovaná zavezla předmětné pozemky štěrkem a asfaltovým recyklátem na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou a městem Úvaly, a není tak odpovědná za své protiprávní jednání. Žalovaná přitom žádnou smlouvu o dílo nepředložila a její obsah lze dovozovat pouze ze shodných tvrzení účastníků a listin, z nichž však nevyplývá pokyn k navezení štěrku. Předmětné pozemky měly původně nezpevněný povrch (převážně travní) a povinností města Úvaly bylo po odstranění kanalizace uvést pozemky žalobce do původního stavu. Žalovaná navezla štěrk a asfaltový recyklát na pozemky žalobce zcela svévolně, bez příkazu města Úvaly, dopustila se tak excesu, a proto sama nese odpovědnost za vzniklou újmu. V posouzení otázky excesu se soud podle dovolatele odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1558/2010, 25 Cdo 1470/2009, 23 Cdo 3495/2008, 21 Cdo 454/2002, 25 Cdo 3823/2018, Cpj 87/70, R 55/71. Nesprávný je podle něj i závěr, že šlo o činnost předpokládanou zřizovací listinou žalované, neboť město Úvaly nemělo právo ani povinnost předmětné pozemky čímkoliv zavézt, neboť na nich žádná zpevněná cesta nikdy nebyla. Za dosud neřešenou považuje problematiku odpovědnosti pomocníka podle §2914 věty druhé o. z. Je přesvědčen, že podle tohoto ustanovení může nárok uplatnit přímo proti žalované, která se zavázala jinému k plnění určitého úkolu. Námitky dovolatele se týkaly rovněž nedostatečného provedení dokazování a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že neobsahuje důvody uvedené v §237 o. s. ř. Dovolatel v něm popírá své vlastní argumenty uplatněné v předcházejících řízeních a namítanou judikaturu nelze na projednávanou věc aplikovat.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce D. M. dne 1. 10. 2020 zemřel. Po skončení řízení o jeho pozůstalosti Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 25 Cdo 1221/2020-203, zastavil dovolací řízení podle §107 odst. 5 a §243b o. s. ř. v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, bodech III a IV, kterými byla zamítnuta žaloba na zaslání písemné omluvy žalobci a dopisu všem vlastníkům nemovitostí navazujících na předmětné pozemky, které jako nároky nemajetkové povahy nemohou být součástí pozůstalosti, a neumožňují proto pokračování v řízení. Ve zbývajícím rozsahu, byl-li dovoláním napadeným rozhodnutím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, bodech I, II a V, ve výroku II a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rozhodl dovolací soud shora citovaným usnesením, že v řízení bude podle §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. namísto původního žalobce pokračováno s nynějšími žalobkyněmi a) až c).
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že včasné dovolání bylo podáno původním žalobcem jako osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Dovolací řízení se i po jeho částečném zastavení týká několika samostatných nároků. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). Odvolací soud rozhodl (potvrzením výroku I bodu V rozsudku soudu prvního stupně) i o nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 10 000 Kč. Tato částka však nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné.
Obdobně je tomu i u nároku na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva ve výši 396 Kč měsíčně od 16. 3. 2017 do uvedení předmětných pozemků do původního stavu (odvolacím soudem potvrzený zamítavý výrok I bod II rozsudku soudu prvního stupně). U opětujícího peněžního plnění na dobu neurčitou je pro závěr o bagatelnosti rozhodný pětinásobek ročního plnění (§238 odst. 2 o. s. ř.), což je v projednávané věci částka 23 760 Kč, jež rovněž nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a tak ani v případě tohoto nároku není dovolání přípustné. Proto dovolací soud dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a dále se zabýval již pouze jediným zbývajícím nárokem, a to nárokem na uvedení předmětných pozemků do původního stavu.
Dovolání žalobkyň je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky odpovědnosti pomocníka, který se smluvně zavázal jinému ke splnění určitého úkolu, za újmu vzniklou poškozenému, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Podle §2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
Žalobou byl (mimo jiné) uplatněn nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu pozemků, na nichž, podle tvrzení původního žalobce, škoda vznikla. Soudy s odkazem na §2914 o. z. žalobě nevyhověly z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalované. Ustanovení §2914 o. z. řeší případy, ve kterých konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, vykonává fyzická nebo právnická osoba nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo jejichž práci ke své činnosti využívá. Dovolací soud se ve své praxi výkladem §2914 o. z. zabýval prozatím pouze v několika rozhodnutích; v rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, řešil otázku odpovědnosti zaměstnance, v rozsudku ze dne 6. 10. 2021, sp. zn, 25 Cdo 2386/2020, se zabýval odpovědností starosty za zásah do osobnostních práv obyvatele obce. Vzhledem ke skutkové odlišnosti nejsou tato rozhodnutí pro posouzení projednávané věci přiléhavá, avšak obsahují pro danou věc použitelné závěry.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, dovolací soud shrnul výkladová hlediska §2914 o. z. (s mnoha odkazy na odbornou českou i zahraniční literaturu) tak, že toto ustanovení vychází z předpokladu, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená. Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou, tedy jak od toho, kdo škodu způsobil (pomocník), tak od toho, kdo má z činnosti pomocníka prospěch. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady, navíc hlavní osoba mívá obecně lepší pozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody spojená s činností, kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a náklady s nimi spojené rozložila jak mezi samotné pomocníky, tak i mezi případné zákazníky. Podle zahraničních úprav, které byly rovněž vzorem pro rekodifikaci, není dán přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba. Bezdůvodné zbavení poškozeného možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi odporuje obecným pravidlům, podle nichž by obě tyto osoby měly být povinny k náhradě společně a nerozdílně. Samostatně bývá též poukazováno na riziko insolvence osoby využívající pomocníka. V případě, že je dána společná a nerozdílná odpovědnost jeho i pomocníka, nese toto riziko pomocník, přičemž má vůči principálovi regres ve výši, kterou plnil nad svou část. To, že riziko insolvence nese pomocník namísto poškozeného, bývá považováno za spravedlivější s ohledem na to, že pomocník jednal zaviněně a protiprávně, zatímco poškozený se na škodě nijak nepodílel. V obecné rovině je tedy nutné přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi. Avšak ze samotného textu §2914 není zcela zřejmé, zda zákonodárce (oproti předchozí právní úpravě §420 odst. 2 obč. zák.) skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich, přičemž důvodová zpráva se o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka nezmiňuje, a to přestože řadu jiných, i méně podstatných změn, vysvětluje. Jazykovým výkladem §2914 o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníka hlavní osoba či nikoliv. Vzhledem k tomu, že zahraniční srovnání nemůže převážit nad jazykovým, systematickým a historickým výkladem ani nad specifiky českého právního prostředí, které není formováno jen jedním ustanovením občanského zákoníku, nýbrž je tvořeno řadou předpisů dalších, zejména těch, které upravují postavení pomocných osob v různých pozicích (např. zaměstnanec, statutární orgán, úřední osoba, starosta, člen spolku, představitel SVJ a celá řada různých zmocněnců), je třeba v kontextu těchto úprav vykládat i §2914 o. z. Právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě.
Z toho vyplývá, že závěr o tom, zda za újmu (škodu) odpovídá pouze osoba hlavní nebo spolu s ní i pomocník, závisí na výkladu §2914 věty prvé o. z., kde bude rozhodné zejména, zda osoba (ať již fyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení. Věta druhá ustanovení §2914 o. z. pak upravuje případy, kdy hlavní osoba pro svou činnost využije tzv. samostatného pomocníka, tedy osobu, která pro ni provádí činnost vlastním jménem a na vlastní riziko; takový pomocník či subdodavatel odpovídá za škodu sám. Pokud však takovou osobu fyzická (právnická) osoba nepečlivě vybrala nebo na ni nedostatečně dohlížela, ručí ve smyslu §2018 a násl. o. z. za splnění jejího závazku z deliktu a poškozený se může domáhat splnění dluhu vůči takovému ručiteli na základě §2021 odst. 1 o. z., který obecně určuje podmínky, za kterých se věřitel může domáhat splnění dluhu na ručiteli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1198/2019; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 2035/21).
Odvolací soud s odkazem na §2914 o. z. postavil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná na pokyn města Úvaly plnila jeho povinnost odstranit dešťovou kanalizaci, jednala tedy jako pomocník, a proto se případné porušení právní povinnosti přičítá „dlužníkovi“, tedy subjektu, pro něhož pomocník činnost vykonával (zde městu Úvaly), a nikoli pomocníku (v daném případě žalované). Přitom ale nevyřešil provázanost těchto osob ve výše uvedeném smyslu, tedy z hlediska závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní, je-li touto osobou současně zřízena. Výlučnou odpovědnost hlavní osoby (města Úvaly) dovodil soud z toho, že mezi ní a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, a současně bez bližšího zdůvodnění odkázal na obsah zřizovací listiny, jež byla sice provedena k důkazu, avšak aniž by z ní soudy učinily nějaký konkrétní skutkový závěr (kromě holého zjištění, že žalovaná byla zřízena městem Úvaly). Dosud tak není dostatečný skutkový podklad pro závěr, zda na vztah mezi žalovanou jako pomocníkem a městem Úvaly jako osobou hlavní dopadá ustanovení §2914 věta prvá o. z. (a v tom případě, zda je jejich vzájemný vztah takový, že odpovídá výlučně osoba hlavní nebo zda spolu s ní nese odpovědnost i žalovaná jako pomocník), anebo §2914 věta druhá o. z. Jestliže se odvolací soud při výkladu §2914 o. z. posouzením těchto otázek nezabýval, vyložil toto ustanovení nesprávně. Jeho výklad je tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (byť v době rozhodování odvolacího soudu ještě neexistovala) a uplatněný dovolací důvod je tím naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku na uvedení předmětných pozemků do původního stavu a v nákladových výrocích, zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Dospěje-li soud v dalším řízení k závěru, že žalovaná jednala v postavení (nesamostatného) pomocníka osoby hlavní podle §2914 věty první o. z., měl by se zabývat rovněž tím, zda se žalovaná dopustila při plnění úkolu tzv. excesu, jak po celou dobu řízení tvrdil původní žalobce, přičemž soudy obou stupňů (při zkoumání odpovědnosti za škodu) tuto jeho námitku zcela pominuly (věnovaly se jí pouze v souvislosti s nároky na ochranu osobnosti). Naznačený postup by však byl nadbytečný v případě, že by soud zjistil, že k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo, např. za situace, že odstraněním dešťové kanalizace nebylo zasaženo do vlastnického práva původního žalobce. Na základě dosud provedeného dokazování nelze uzavřít, že tato skutečnost, ohledně níž má důkazní břemeno žalovaná (již by v tom smyslu měl soud podle §118a o. s. ř. poučit), byla prokázána.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu