ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1600.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1600/2020-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. M. , narozený XY, a b) H. V. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti žalované: FTV Prima, spol. s r.o., IČO 48115908, se sídlem Vinohradská 3217/167, 100 00 Praha 10, zastoupená Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 935/13, 110 00 Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 66/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 Co 148/2018-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Ludmily Kutějové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 32 C 66/2013-268, vydaným poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 21. 11. 2016, č. j. 32 C 66/2013-215, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 Co 12/2017-237, uložil žalované zaplatit každému z žalobců 100 000 Kč (výroky I a III); zamítl žalobu co do zaplacení dalších 400 000 Kč každému z žalobců (výroky II a IV); zamítl ji i v nároku na uložení povinnosti uveřejnit na žalovanou provozovaném programu Prima Family v hlavní zpravodajské relaci od 18.55 hodin (Zprávy FTV Prima) omluvu ve znění: „ XY “ a to tak, že tuto omluvu přečte moderátor dotčené relace (výrok V); a rovněž v nároku na uložení povinnosti uveřejnit na programu Prima Family v relaci Krimi zprávy omluvu ve znění: „ XY “ a to tak, že tuto omluvu přečte moderátor dotčené relace, a současně bude v rámci úvodních upoutávek na následně vysílané reportáže v tomto vydání pořadu uveřejněna slovní i obrazová upoutávka na uveřejnění této omluvy s textem „XY“ (výrok VI); konečně žalobu zamítl i v nároku na uveřejnění omluvy na programu Prima Family v relaci Krimi Plus ve znění: „ XY “ a to tak, že tuto omluvu přečte moderátor dotčené relace, a současně bude v rámci úvodních upoutávek na následně vysílané reportáže v tomto vydání pořadu uveřejněna slovní i obrazová upoutávka na uveřejnění této omluvy s textem „XY“ (výrok VII); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII). Rozhodl tak o žalobě na odčinění nemajetkové újmy, jež měla být žalobcům způsobena odvysíláním reportáží informujících o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných figuroval syn žalobce a), a tedy nevlastní syn žalobkyně b), A. M. Vyšel ze zjištění, že ve dnech XY odvysílala žalovaná v jednotlivých relacích (Zprávy FTV Prima, Krimi zprávy a Krimi plus a upoutávkách na ně) na programu Prima Family reportáže o tom, že policie stíhá skupinu osob za krácení daně z přidané hodnoty, přičemž škoda měla dosahovat 1,25 miliardy. V těchto reportážích bylo vždy uváděno, že jedním ze stíhaných je A. M., syn žalobce a) a nevlastní syn žalobkyně b). Soud věc posoudil podle §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále též jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobců došlo ve značné míře, neboť v různých relacích byla opakovaně uváděna jména žalobců v souvislosti s obviněním A. M. a dalších osob ze závažné trestné činnosti. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 dovodil, že opakované uvádění jmen mediálně známých žalobců nebylo motivováno snahou poškodit je, ale přilákat diváka k obrazovce a učinit relaci co nejpoutavější, v důsledku čehož byli žalobci vystaveni neúměrnému tlaku a negativnímu zájmu o své osoby. Za nevhodné označil soud rovněž chování kameramana před domem žalobců. Každému z žalobců přiznal částku 100 000 Kč, již považoval za přiměřené odčinění způsobené újmy nejen s ohledem na rozsah zásahu, ale i z důvodů preventivních. Uveřejnění požadovaných omluv soud za přiměřenou satisfakci nepovažoval nejen vzhledem k časovému odstupu, ale i s ohledem na to, že uveřejnění jmen žalobců v dané spojitosti by bylo kontraproduktivní.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 Co 148/2018-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé (výrocích II, IV, V, VI a VII), změnil jej ve vyhovujících výrocích (I a III) tak, že žalobu na zaplacení 100 000 Kč každému z žalobců zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování dokazování spornými reportážemi se neztotožnil s jeho právním posouzením ohledně zásahu do osobnostních práv žalobců. Podstatou reportáží je referování o skutečnosti, že bylo zahájeno trestní stíhání několika osob, mezi nimiž je i A. M., syn žalobce a) a nevlastní syn žalobkyně b). Tyto skutečnosti jsou pravdivé a z nich vychází hodnotové úsudky v reportážích publikované. S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu odvolací soud uzavřel, že v předmětných reportážích nedošlo k bezdůvodnému zdůrazňování faktu rodinné vazby mezi A. M. a žalobci, tato vazba je pouze konstatována, aniž by se žalobci v důsledku toto stali dominantními osobami zmiňovanými v souvislosti s trestním stíháním syna žalobce a). Nelze dovodit, že byl vyvoláván dojem o souvislosti mezi žalobci a trestnou činností, o níž reportáže informují. Nedošlo tak k překročení mezí věcné a konkrétní kritiky, neboť reportáže vycházejí z pravdivých informací, z nichž vyvozují odpovídající hodnotící úsudky co do obsahu i formy, neboť neobsahují žádné vulgární či jiné výrazy, které by již ze své podstaty byly objektivně difamační povahy. Přihlédl i k tomu, že žalobci jsou osobami veřejného zájmu a jako takoví jsou povinni snášet větší míru kritiky. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalované nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců.
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Namítají, že otázku, zda došlo k porušení osobnostních práv obviněného syna žalobce a) v souvislosti s uveřejněním jeho osobních údajů a podoby na počátku trestního stíhání, včetně rodinných vazeb na oba žalobce a v důsledku toho k porušení osobnostních práv žalobců, posoudil soud v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 5A 138/2014 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 304/2017) vztahující se k výkladu §8d zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, (dále jen „trestní řád"). Při posuzování způsobu, jakým bylo informováno o aktuálním trestním řízení, se soudy odchýlily od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 171/12, a navíc nebylo k této otázce provedeno žádné dokazování. V reportážích v různých pořadech (Zpravodajství, Krimi zprávy, Krimi plus a v upoutávkách na ně) byla opakovaně (nadbytečně) uváděna rodinná vazba obviněného syna žalobce a) na žalobce, opakovány stejné záběry, z nichž některé byly pořízeny v rozporu s novinářskou etikou a proti vůli žalobců. Došlo tak k neúměrnému zdůrazňování osobních vazeb jednoho z obviněných na žalobce, jejich pronásledování, vynucování si vyjádření, zasahování do soukromí, zneužití vysílacího média k napadání žalobce a) a o kauze bylo referováno jako o kauze syna žalobce a), ačkoli bylo obviněno osm osob. Tím byla ve vztahu k A. M. porušena zásada presumpce neviny a informace o jeho totožnosti se staly předmětem nelegálního a nepřípustného poskytování informací některým médiím ze strany policie. Od ustálené rozhodovací praxe se soud podle dovolatelů dále odchýlil i při řešení otázky rozlišení skutkových tvrzení a hodnotových soudů (odkazují na jednotlivé výroky redaktorů v reportážích) a zda kritika žalobce a) [v dovolání opakovaně nesprávně uváděno „žalobce b)“] je oprávněná (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, 30 Cdo 996/2007, 30 Cdo 3567/2010, 30 Cdo 2455/2010, 30 Cdo 3090/2016, 30 Cdo 5161/2008, 30 Cdo 667/2007 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 11/04), aniž provedl řádné dokazování (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 57/2009, 28 Cdo 4362/2011, 33 Cdo 2711/2012, nebo Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14). Pochybení pak spatřují dovolatelé i v neprovedení testu proporcionality a nedostatečném odůvodnění rozsudku. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, zejména s ohledem na existenci ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se střetu práva na informace a svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, se kterou je rozsudek odvolacího soudu v souladu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení rozhodných právních otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a dovoláním napadené rozhodnutí není založeno na řešení právní otázky, která by dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že sérií reportáží o vyšetřování trestné činnosti, mimo jiné i A. M., který je synem žalobce a) a nevlastním synem žalobkyně b), k zásahu do osobnostních práv žalobců nedošlo. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence neoprávněného (protiprávního) zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, přičemž musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016). Vzhledem k tomu, že k žalobci tvrzenému zásahu mělo dojít reportážemi zveřejněnými na televizní stanici provozované žalovanou, je třeba se zabývat střetem dvou základních práv stojících na stejné úrovni, a to práva na svobodu projevu a na ochranu osobnosti a soukromého života.
Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Přitom v zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 8/2020, s. 298).
Neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřují dovolatelé v tom, že žalovaná v televizních reportážích o trestní věci referovala převážně o synovi žalobce a) A. M., ačkoliv byl pouze jedním z obviněných, zveřejňovala v nich jeho osobní údaje a podobu, neúměrně a opakovaně zdůrazňovala jeho rodinné vazby k žalobcům a zneužila jména a podoby žalobkyně b), která s trestní věcí, o niž reportáže informovaly, nemá nic společného. Žalobci tak brojí především proti skutkovým tvrzením žalované uvedeným v reportážích, jejichž pravdivost je možné v důkazním řízení ověřit. To se také stalo, neboť na základě provedeného dokazování odvolací soud uzavřel, že údaje sdělované žalovanou v reportážích jsou pravdivé. Za těchto okolností by k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobců mohlo dojít pouze v případě, že by příslušné údaje byly podány způsobem zkreslujícím skutečnost v jejich neprospěch nebo byl-li by jejich charakter natolik intimní, že by jejich zveřejnění již samo o sobě odporovalo osobnostním právům žalující strany. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. Pravdivý údaj o rodinných vazbách mezi žalobci a jedním z obviněných v trestní věci nezasahuje intimní sféru žalobců a nejedná se ani o informaci, jež by mohla působit vůči žalobcům jakkoli difamačně. Sdělení v reportážích (s přihlédnutím k určité míře přípustného zjednodušení ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 664/2007) nebyla podána způsobem nepřípustně zkreslujícím skutečnost, neboť v kontextu jejich celkového obsahu nic neevokovalo spojení žalobců s jakoukoli trestnou činností, ani nevyvolávalo v očích veřejnosti mylnou negativní představu o jejich životě, což se týká i reportáže, na níž je zachycena reakce žalobce a) na snahu redaktorů žalované získat jeho vyjádření. Navíc je třeba na žalobce (slavnou zpěvačku a jejího manžela hojně vystupujícího na veřejnosti) pohlížet jako na tzv. veřejně činné osoby, u nichž jsou měřítka posouzení skutkových tvrzení (včetně informací soukromé povahy) a hodnotících soudů mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. To vyplývá z toho, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu (v daném případě showbyznysu) musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její profesní, ale i soukromý život. Avšak prezentace těchto údajů a jejich případná kritika musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, publikované pod C 5107 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen "Soubor", či rozsudek téhož soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011). Pouhá pravdivá informace o rodinné vazbě osoby obviněné v trestní věci k mediálně známým osobnostem působícím v showbyznysu do jejich osobnostních práv nezasahuje, zvlášť když jméno žalobkyně b) bylo v reportážích zmiňováno pouze v souvislosti s tím, že je manželkou otce obviněného, žalobce a), což je všeobecně známá skutečnost. Její podoba se pak objevila pouze v některých reportážích, a to velmi krátce.
Zásah do osobnostních práv žalobců pak nelze dovozovat ani z tvrzeného porušení zásady presumpce neviny ve vztahu k synovi žalobce a) A. M. Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Zveřejněné informace by měly být vždy do té míry objektivní, přesné, korektní a nezavádějící, aby svým obsahem nepředjímaly rozhodnutí soudu o vině osoby, na niž bylo podáno trestní oznámení, uvalena vazba, ve vztahu k níž bylo zahájeno trestní řízení, či figuruje v pozici obžalovaného či nepravomocně odsouzeného, resp. aby takovou osobu neoznačovaly, byť implicitně, za pachatele, ačkoli její vina dosud nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, Soubor C 13478; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). V projednávané věci je z obsahu reportáží zřejmé, že informace o trestním stíhání, v němž byl A. M. jedním z obviněných, byly veřejnosti podávány korektním způsobem nevyvolávajícím dojem, že by otázka viny měla být již předem rozhodnuta. Žalovaná v reportážích rekapitulovala údaje sdělené jí orgány činnými v trestním řízení o obsahu vznesených obvinění, informovala o domovních prohlídkách, o probíhajícím rozhodování o uvalení vazby i o rozhodnutí, že některé osoby včetně A. M. budou vyšetřovány na svobodě. Přitom ze způsobu prezentace nevyplývá, že by předjímala konečné rozhodnutí soudu o vině, nebo nepřípustně označovala (byť implicitně) obviněné za pachatele předmětné trestné činnosti. Ačkoli se zásada presumpce neviny v horizontálních právních vztazích uplatní jako jeden z ústavně aprobovaných důvodů pro omezení svobody projevu, neznamená to, že by bylo zapovězeno poskytování jakýchkoli informací o trestním řízení. V obecné rovině není zakázána ani veřejná diskuze přímo o otázce viny, vždy však musí být zřejmé, že žádný v tomto směru prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se konkrétní osoba trestného činu skutečně dopustila, resp. nesmí vést ke zpochybnění toho, že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Reportáže vysílané žalovanou žádné údaje, jež by odporovaly těmto judikatorním východiskům, neobsahovaly. Proto k porušení zásady presumpce neviny ve vztahu k synovi žalobce a) nedošlo, jak správně dovodil odvolací soud, a nebylo tak třeba zabývat se případným vlivem takového porušení na osobnostní práva samotných žalobců.
Odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 171/12, není případný. V odkazované věci dovodil Ústavní soud existenci zásahu do osobnostních práv žalobkyně (veřejně činné osoby) v případě, že žalovaná vydavatelka tzv. bulvárních deníků (Blesk a Aha) soustavně v mnoha článcích informovala o dopravní nehodě, již způsobil manžel žalobkyně řízením pod vlivem alkoholu, přičemž se neomezila na pouhé konstatování rodinné vazby mezi nimi, ale učinila žalobkyni dominantní osobou zmiňovanou v souvislosti s dopravní nehodou, se kterou jako takovou neměla žalobkyně nic společného. Uzavřel, že k zásahu do osobnostních práv veřejně činné osoby může dojít rovněž bezdůvodným zdůrazňováním faktu rodinné vazby mezi osobou mající účast na trestně postižitelném jednání a touto osobou, je-li činěno takovým způsobem, že se ve skutečnosti z podávané zprávy vytrácí její informační podstata a stává se z ní prostředek dehonestace veřejné osoby, vedoucí až k vyvolání pocitu o její odpovědnosti za jednání osoby blízké, ačkoliv pro takový závěr nejsou žádné indicie. V projednávané věci se ale o takový případ nejedná. V reportážích byla sice opakovaně uváděna informace o příbuzenském vztahu žalobců k obviněnému A. M. (pravděpodobně za účelem zvýšení sledovanosti), avšak z celkového vyznění reportáží nelze dovodit, že by cílem žalované bylo dosažení veřejného zneuctění žalobců nebo vyvolání jakýchkoli spekulací o jejich spoluodpovědnosti za stíhanou trestnou činnost, neboť informace v reportážích se týkaly především předmětné trestní věci.
Předkládají-li dovolatelé k řešení otázku „rozlišení skutkových tvrzení a hodnotových soudů“ s odkazem na jednotlivé, z kontextu reportáží vytržené věty, namítají tím nesprávné hodnocení důkazů, jež však není předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Jestliže dovolatelé budují právní posouzení na vlastních skutkových závěrech odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelé rovněž vytýkali odvolacímu soudu, že nezohlednil porušení práva syna žalobce a) na ochranu jeho osobních údajů před zveřejněním (zejména porušení §8a a násl. trestního řádu). Taková výhrada se však míjí s podstatou projednávané věci, jejímž předmětem je tvrzený zásah do osobnostních práv žalobců, nikoli syna žalobce a), který není účastníkem tohoto řízení. Námitky podle odkazovaného ustanovení totiž může uplatnit pouze obviněný v dané trestní věci (A. M.) a pro stávající řízení postrádají jakoukoli relevanci. Otázka přiměřené satisfakce, již žalobci rovněž předkládají dovolacímu soudu k řešení, přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jí odvolací soud, vzhledem ke svému právnímu závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobců, nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Ohledně namítané absence testu proporcionality dovolací soud podotýká, že byl odvolacím soudem proveden (byť nikoli ve formě odpovědí na otázky, jež však není závazná) se závěrem, že k zásahu do osobnostních práv žalobců nedošlo.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil.
Námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a neprovedení navrhovaných důkazů představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Napadli-li žalobci rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu