ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2210.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2210/2020-1187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: I. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem Na Příkopech 64, Jičín, proti žalovaným: 1) L. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, a 2) Oblastní nemocnice Jičín, a. s. , IČO 26001551, se sídlem Bolzanova 512, Jičín, zastoupená JUDr. Danou Páleníkovou, advokátkou se sídlem Hviezdoslavova 313, Jičín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 97/2011, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2019, č. j. 21 Co 164/2019-1148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) a vedlejší účastnice na straně žalovaných jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zuzany Kudynové.
III. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 11 C 97/2011-1090, ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. 3. 2019, č. j. 11 C 97/2011-1100, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 146 400 Kč a 227 Kč (výrok I), žalobu proti oběma žalovaným zamítl co do 146 400 Kč (výrok II) a co do 968 227 Kč (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně proti oběma žalovaným domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 292 800 Kč, nákladů za zpracování znaleckého posudku v částce 227 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku v částce 968 227 za dobu od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2016. Vyšel ze zjištění, že dne 31. 10. 2010 žalovaný 1) žalobkyni fyzickým útokem způsobil mimo jiné zlomeninu čelisti, která byla léčena žalovanou 2). Zranění způsobené žalovaným 1) a nesprávný (non lege artis) způsob jeho operativního ošetření, zvolený žalovanou 2), zanechaly na zdraví žalobkyně trvalé následky. Okresní soud podle §420 odst. 1, §438 a §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a §7 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) shledal oba žalované odpovědnými za škodu na zdraví žalobkyně, a to společně a nerozdílně, neboť skutková zjištění neumožňují učinit závěr o konkrétním podílu každého z nich na vzniku škody. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně vyšel okresní soud z posudku zpracovaného znaleckým ústavem, jenž podle vyhlášky shledal u žalobkyně poškození obličeje lehkého stupně v rozsahu 200 bodů a vážnou duševní poruchu (smíšenou úzkostně depresivní poruchu) v rozsahu 800 bodů, které znalecký ústav podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky navýšil na celkových 1 220 bodů, jimž odpovídá částka 146 400 Kč. Okresní soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky. Námitku promlčení nároku ve výši 247 200 Kč, vznesenou žalovanou 2), shledal okresní soud sice odůvodněnou, ale nemravnou. Po uplynutí promlčecí doby byl podle §106 odst. 1 obč. zák. uplatněn nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 292 800 Kč, o který žalobkyně rozšířila žalobu proti oběma žalovaným dne 24. 1. 2017, a ve vztahu k tomuto nároku již podle okresního soudu námitka promlčení dobrým mravům neodporovala. Žalobu o náhradu za ztrátu na výdělku 968 227 Kč okresní soud zamítl jako nedůvodnou na základě závěru znaleckého ústavu, že žalobkyně i po úrazu mohla vykonávat stejnou práci jako před ním.
K odvolání žalobkyně i obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 21 Co 164/2019-1148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně [vyjma odvoláním nenapadené části, kterou bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit žalobkyni 48 400 Kč] v části výroku, kterou bylo uloženo žalovanému 1) zaplatit žalobkyni 96 227 Kč a žalované 2) zaplatit žalobkyni 146 627 Kč, a to společně a nerozdílně, a v zamítavém výroku ohledně částky 968 227 Kč (výrok I), změnil jej v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do 146 400 Kč tak, že žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 146 400 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování shledal správným jeho závěr o skutkovém stavu věci. Ztotožnil se s okresním soudem v závěru, že protiprávním jednáním žalovaného 1) i non lege artis léčebným postupem žalované 2) byla žalobkyni způsobena újma na zdraví (§420 odst. 1 a §444 odst. 1 obč. zák.). Při hodnocení míry ztížení společenského uplatnění žalobkyně dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že částka 146 400 Kč nepředstavuje adekvátní finanční náhradu. Vyšel přitom z ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěje, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány požitky, o které poškozený přišel, a současně je třeba, aby byl naplněn požadavek srovnatelnosti náhrad přiznávaných soudy v obdobných věcech (odkázal zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4826/2009 a sp. zn. 25 Cdo 3865/2018). Připomněl také, že musí existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/2003, Pl. ÚS 50/2005 a I. ÚS 1919/2008). Žalobkyni, aktivní a společenské ženě v produktivním věku, způsobil manžel fyzickým útokem zranění v obličeji, pro které žalobkyně trpí psychickou poruchou, jež ji omezuje v běžném způsobu života. Částka 146 400 Kč je jako náhrada za ztížení jejího společenského uplatnění zcela nepřiměřená způsobené škodě, a proto je namístě tuto základní náhradu zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek, tedy na 2 440 bodů, což představuje 292 800 Kč. Námitku promlčení, vznesenou žalovanou 2), pak odvolací soud neshledal důvodnou, a proto zavázal žalovanou 2) k náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobkyně i v další částce 146 400 Kč, a to společně a nerozdílně s žalovaným 1) podle §438 odst. 1 obč. zák., když se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nebyly ani tvrzeny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly dělenou odpovědnost žalovaných ve smyslu §438 odst. 2 obč. zák. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku shledal odvolací soud správným.
Žalovaný 1) napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil oběma žalovaným, aby žalobkyni společně a nerozdílně zaplatili 146 400 Kč, a dále ve výroku III, jímž odvolací soud žalovaným proti žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání dovodil z §237 o. s. ř. a namítl, že závěr odvolacího soudu o existenci podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně podle §7 odst. 3 vyhlášky je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, zejména stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, a rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1304/2018, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1900/2017, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016, a dalšími. Podle žalovaného 1) nebyl prokázán rozsah omezení, které žalobkyni přináší duševní porucha, pochybnosti o intenzitě jejích příznaků nebyly v řízení odstraněny, žalobkyně je nadále čilá v sociálních vztazích, je schopna práce v mateřské škole (práce s dětmi je u duševně nemocných lidí vyloučena), byla sama bez právní zástupkyně schopna absolvovat dlouhé soudní jednání o vypořádání společného jmění s žalovaným 1). Proto odvolací soud neměl přistoupit ke zvýšení náhrady na celkovou částku 292 800 Kč. Dovolatel dále přednesl argumenty proti nákladovému výroku a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalovaného 1) pokládá za správné, ztotožňuje se s ním a také navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, které podle jejího názoru nesplňuje předpoklady přezkumu podle §237 o. s. ř., neboť je pouhou polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu a s jeho hodnocením provedených důkazů, což nejsou způsobilé dovolací důvody. Odvolacím soudem přiznaná náhrada jen stěží kompenzuje imateriální i materiální požitky, o které je žalobkyně připravena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Žalovaný 1) napadl dovoláním i tu část výroků II a III rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o povinnostech žalované 2). K podání dovolání proti těmto částem výroků není žalovaný 1) subjektivně legitimován, neboť mu jimi nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné napravit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).
Dovolání založené na námitkách proti posouzení odůvodněnosti a přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně podle §7 odst. 3 vyhlášky, jehož vymezením je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán, není přípustné.
Jelikož §7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, přísluší dovolacímu soudu zasáhnout do úvahy nalézacích soudů pouze tehdy, pokud je tato úvaha zjevně nepřiměřená, neúplná či vnitřně logicky rozporná (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Pro posouzení přiměřenosti odškodnění je rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života. Ani z tohoto hlediska nelze přiznané odškodnění považovat za přemrštěné. Všechna dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí dovolacího soudu vycházejí nejen ze zásady, že náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená znaleckým posudkem lékaře (i při jejím případném navýšení podle §6 odst. 1 vyhlášky) má výstižně reflektovat úroveň trvalého zhoršení zdraví konkrétního poškozeného a být přiměřená ve vztahu k náhradám poskytovaným za obdobná postižení. Judikatura dovolacího soudu, zejména v době předcházející přijetí nového občanského zákoníku, byla nucena reagovat také na společenské změny, v jejichž důsledku již finanční hodnota jednoho bodu odškodnění podle vyhlášky neodrážela ekonomickou realitu. Proto se v rozhodovací praxi soudů začala významněji prosazovat též zásada, že peněžní náhrada má být (byť i za využití §7 odst. 3 vyhlášky) stanovena tak, aby se poškozenému dostalo skutečného finančního zadostiučinění, přiměřeného nejen v kontextu ostatních náhrad, ale i celkových společensko-ekonomických poměrů (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010).
Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (jehož správnost dovolací soud není oprávněn zkoumat) nelze v daném případě považovat úvahu odvolacího soudu o existenci okolností svědčících pro mimořádné zvýšení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění za zjevně nepřiměřenou, neúplnou či vnitřně logicky rozpornou. Přiznané odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 292 800 Kč odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení životního uplatnění poškozené, nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v obdobných případech pohybuje, a jeví se přiměřeným i s přihlédnutím k reálné hodnotě uvedené částky. Dovolatel nepředložil žádné argumenty, které by opodstatnily závěr, že odvolacím soudem stanovená výše náhrady se shora uvedeným zásadám vymyká. Dovolací námitky vůči existenci a závažnosti obtíží žalobkyně jsou navíc ve své podstatě námitkami skutkovými, jež nemohou představovat důvod přípustnosti dovolání.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze všech těchto důvodů je dovolání žalovaného 1) nepřípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu