ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2846.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2846/2022-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: D. H. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti žalované: BAUER MEDIA v. o. s. , IČO 49709968, se sídlem Rohanské nábřeží 678/29, Praha 8, zastoupená JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 1553/52, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 83/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 3 Co 105/2018-377, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč, k rukám advokáta JUDr. Martina Šebka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 37 C 83/2012-260, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetové stránky www.XY.cz sdělení, že žalobkyně „XY....“ a povinnost zdržet se šíření tohoto sdělení (výrok I), uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 1 200 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do 3 800 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně, populární XY a XY, domáhala omluvy, zdržení se závadného jednání a finančního zadostiučinění v částce 5 000 000 Kč za nepravdivé tvrzení o jejím údajném mileneckém poměru, který měla navázat za trvání manželství. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne XY v čísle XY týdeníku XY, jakož i v internetové verzi týdeníku uveřejnila článek pod titulkem „XY", na který bylo upozorněno již na titulní straně časopisu titulkem „XY“ s velkou fotografií žalobkyně. Obsahem článku bylo tvrzení, že žalobkyně si měla „najít milence“ a být s ním i o víkendu, kdy zemřel (dne XY) její manžel XY. Soud vzal za prokázané, že veškerá tato tvrzení jsou nepravdivá, že někteří lidé v okolí žalobkyně jim věnovali pozornost, někteří jim věřili, žalobkyně byla nucena tyto nepravdy vyvracet a obhajovat se. V průběhu řízení již bylo žalované pravomocně uloženo poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě písemné omluvy a žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zdržení se závadného chování žalovanou, byla soudem zamítnuta, protože žalovaná v průběhu řízení odstranila inkriminovaný článek ze své internetové stránky. Městský soud uzavřel, že nepravdivým dehonestujícím článkem žalovaná nepřípustně a velmi závažně zasáhla do soukromí, profesní cti a rodinného života žalobkyně, obsah článku žalobkyni poškodil v jejím působení na poli charitativní činnosti, neboť byl způsobilý snížit její morální kredit. Závažnost zásahu byla zvýšena tím, že žalobkyně je osoba veřejného zájmu, populární XY, XY a článek byl zveřejněn krátce po jeho úmrtí. Negativní působení článku mělo velký dosah vzhledem k tomu, že vyšel ve velmi čteném periodiku a byl inzerován i v televizním vysílání. Soud přihlédl i ke způsobu získání informací, jejich zveřejnění bez ověření, k účelu, jímž byl majetkový prospěch a zvýšení publicity žalované a prodejnosti časopisu s inkriminovaným článkem. Na druhé straně vzal v úvahu, že uveřejněním článku nesledovala žalovaná zlý úmysl. Proto soud prvního stupně uzavřel, že je namístě podle §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přiznat žalobkyni finanční zadostiučinění. Vzhledem k závažnosti zásahu, osobě žalobkyně i jejího zemřelého manžela a k zásadě, že relutární náhrada za zásah do osobnostních práv tzv. bulvárním médiem by měla kromě satisfakce poškozenému působit též preventivně sankčně vůči původci zásahu, shledal odpovídající náhradou částku 1 200 000 Kč. Vysvětlil, že v soudní praxi jsou náhrady v obdobných případech přiznávány v částkách maximálně do jednoho milionu korun, nicméně s přihlédnutím k výjimečnosti postavení žalobkyně jako bývalé první dámy je namístě přiznat částku vyšší. Ve zbývající části požadovaného finančního zadostiučinění žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, změnil jej v části výroku III tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 2 800 000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, v části, kterou byl změněn tak, že žalobě bylo vyhověno co do 2 800 000 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je namístě znovu posoudit výši peněžitého zadostiučinění. Vrchní soud proto opakovaně rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 3 Co 105/2018-377, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, ve výroku III v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení 2 800 000 Kč a ve výroku V, změnil výrok IV o náhradě nákladů řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i s jeho právním posouzením. Pro účely stanovení výše relutární náhrady vyšel z recentní judikatury dovolacího soudu v obdobných věcech (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod č. 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021) a zohlednil rovněž rozhodovací praxi Ústavního soudu (odkázal na nález ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 688/21). Zdůraznil zásadní závažnost zásahu do osobního a rodinného života, cti a dobré pověsti žalobkyně, jeho povahu, intenzitu a okolnosti (zásah byl veden v tištěném týdeníku i v dalších mediích v rámci propagace daného čísla, šlo o široce čtenou tiskovinu o vysokém nákladu), negativní vliv zásahu na vnímání žalobkyně veřejností a přihlédl rovněž k osobě žalované. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že přiměřenou satisfakcí, i s přihlédnutím ke kompenzačně-satisfakční funkci peněžité náhrady ve smyslu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, je částka 1 200 000 Kč. S ohledem na princip proporcionality zohlednil i výši náhrad v jiných srovnatelných případech (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1490/2020, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 20019, sp. zn. 2 Co 58/2016, a v těchto řízeních přiznaná zadostiučinění).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým potvrdil zamítnutí žaloby na zaplacení 2 800 000 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem řešena odlišně, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Nalézací soudy postavily svá rozhodnutí na závěru, že se preventivně-sankční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií uplatní pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií. Podle judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, není preventivně sankční funkce peněžité náhrady pouze součástí funkce kompenzačně-satisfakční, nýbrž plní vlastní funkci vedle prosté kompenzace a satisfakce a je třeba sledovat při stanovení peněžité náhrady i míru neoprávněného prospěchu a ekonomizace výnosů protiprávního jednání. Proto žalobkyně navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 2 800 000 Kč, a současně bez bližšího odůvodnění navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií (§13 obč. zák.), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen Soubor“ – pod C 15681, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016).
Při posouzení výše peněžitého zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Podle Ústavního soudu výše náhrady v penězích má mimo zadostiučinění oprávněné osoby sloužit též k odrazení rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možných následovníků od protiprávního jednání. Relutární náhrada se tak stává rovněž nástrojem speciální a generální prevence (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, body 35-37, nález sp. zn. II. ÚS 833/19, bod 17 či nález sp. zn. I. ÚS 2844/14, body 46-51). Ze závěru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, že peněžité zadostiučinění nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační), ale rovněž funkci sankční, nevyplývá, že by tato funkce měla bez dalšího odůvodňovat stanovení vyšší finanční náhrady v případech zásahů do osobnostních práv nepravdivými informacemi. Zohlednění role preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy v penězích je v těchto případech jedním z komplexu kritérií, které by obecné soudy měly brát v úvahu při určení konkrétního způsobu a stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Mezi tato kritéria patří též míra závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv, míra zavinění původce zásahu a další specifické okolnosti neoprávněného zásahu, právní i skutkové povahy a to ve vztahu k oběma stranám. Požadavkům na komplexní hodnocení veškerých relevantních hledisek nalézací soudy plně dostály, když na podkladě konkrétních skutkových okolností zohlednily povahu, závažnost (intenzitu) a okolnosti zásahu do osobního a rodinného života, cti a dobré pověsti žalobkyně, negativní vliv zásahu na hodnocení morálního kreditu žalobkyně veřejností, včetně nepříznivého dopadu zásahu do její charitativní činnosti. Přihlédly též k okolnostem na straně žalované, ke čtenosti, resp. prodejnosti čísla, v němž uveřejnila předmětný článek, k tomu, že žalovaná zveřejnila informace bez ověření jejich pravdivosti, přičemž sledovala svůj majetkový prospěch a zvýšení publicity. V souladu s principem proporcionality oba soudy zohlednily i konkrétní částky pravomocně přiznaných náhrad v jiných obdobných případech. Kompenzačně-satisfakční funkci náhrady braly v úvahu jako primární a za situace, kdy žalovaná již inkriminovaný týdeník nevydává a proto vůči ní nelze hovořit o odrazovací funkci náhrady, měly nicméně na paměti její obecně preventivní účel, a proto stanovily náhradu v poměrně vysoké částce. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným kritériím se náhrada ve výši 1 200 000 Kč nejeví nepřiměřeně nízkou, vyžadující zásah dovolacího soudu.
Lze tak uzavřít, že námitka dovolatelky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud předloženou otázku posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zadostiučinění přiznané žalobkyni ve výši 1 200 000 Kč není zjevně nepřiměřené a obstojí ve srovnání s judikaturou nejen dovolacího, ale i Ústavního soudu, včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu