ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3034.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3034/2021-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobkyně: L. R., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti žalovanému: Masarykův onkologický ústav, IČO 00209805, se sídlem Žlutý kopec 543/7, Brno, o náhradu škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 271/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2021, č. j. 44 Co 38/2021-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2020, č. j. 63 C 271/2015-113, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 55.200 Kč s úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do 750.000 Kč s úrokem z prodlení, 207.300 Kč s úrokem z prodlení a úroku z prodlení z částky 55.200 Kč od 3. 11. 2015 do 15. 11. 2015 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění, další nemajetkové újmy a na náhradu nákladů za vypracování znaleckých posudků. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, které bylo diagnostikováno onkologické onemocnění, podstoupila dne 20. 11. 2013 na pracovišti žalovaného lékařský zákrok spočívající v zavedení PICC katetru do žíly, při němž došlo k vytlačení jemného ultratenkého drátu, tzv. zavaděče, do prostoru pravé srdeční síně žalobkyně. V době od zavedení PICC katetru do žíly do odstranění zavaděče z cévního řečiště na pracovišti Fakultní nemocnice u sv. Anny, tj. od 20. 11. 2013 do 26. 11. 2013, žalobkyně subjektivně pociťovala arytmie, pálení pod levým prsem, zvýšenou bolestivost při zmáčknutí bez vazby na námahu, stále se zhoršující potíže s dechem, tedy potíže odpovídající arytmiím vzniklým drážděním srdečních oddílů tzv. zaplavaným kovovým vodičem. Soud prvního stupně neshledal mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pro aplikaci tohoto nového předpisu a věc posoudil podle §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vzhledem k tomu, že nebylo prokazatelně zjištěno pochybení při provádění zákroku ze strany zdravotnického personálu. Žalobkyni vznikla újma v příčinné souvislosti s nepříznivým působením okolností, jež přímo vyplývají z povahy přístroje, který byl použit jako prostředek při poskytnutí zdravotnické služby, kdy jemný ultratenký zavaděč PICC katetru byl pravděpodobně tlakem fyziologického roztoku vytlačen do prostoru pravé srdeční síně žalobkyně. Při rozhodování o výši náhrady vyšel soud ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalcem doc. MUDr. Ivanem Čundrlem, CSc., a znalkyní MUDr. Evou Matějů, Ph.D., a bolestné stanovil na 62.400 Kč (520 bodů x 120 Kč podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, dále též jen „vyhláška“). Protože žalovaný mimosoudně uhradil 32.400 Kč, uložil mu zaplatit žalobkyni zbývajících 30.000 Kč. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že zdravotní potíže způsobené cizím tělesem v cévním řečišti ze somatického hlediska nevedly k žádným trvalým následkům na zdraví žalobkyně, šlo o komplikace, které zhoršily stávající psychiatrické symptomy žalobkyně rozvinuté na podkladě jejího onkologického onemocnění. Na náhradě za ztížení společenského uplatnění proto soud přiznal žalobkyni 25.200 Kč, tedy částku vycházející z 210 bodů podle znalkyně MUDr. Evy Matějů, Ph.D. Neshledal okolnosti pro požadované trojnásobné zvýšení bolestného ani náhrady za ztížení společenského uplatnění a uvedl, že ačkoli není pochybnost o tom, že u žalobkyně se projevily psychické potíže i dlouhodobá ztráta radosti ze života, primárním spouštěčem těchto potíží bylo diagnostikované onkologické onemocnění a nikoliv lékařský zákrok ze dne 20. 11. 2013. Soud prvního stupně tak neshledal důvody ani pro přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 750.000 Kč podle §11, §13 obč. zák.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 44 Co 38/2021-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však nedovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle §421a obč. zák., nýbrž podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť šlo o chybný postup lékařského personálu, který při výkonu dne 20. 11. 2013 ponechal v těle žalobkyně část nástroje (zaváděcího katetru), tedy újma na zdraví žalobkyně byla způsobena postupem non lege artis. Ze znaleckých posudků podle odvolacího soudu vyplynulo, že spouštěčem psychických potíží žalobkyně byla onkologická diagnóza; jestliže se v důsledku zákroku ze dne 20. 11. 2013 tyto obtíže prohloubily, důvodně soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na náhradu za ztížení společenského uplatnění v základní výši. Jelikož potíže žalobkyně po zákroku v intenzitě zasluhující odškodnění trvaly pouze do 26. 11. 2013, kdy došlo k nápravě nežádoucího stavu, nelze shledat důvod pro mimořádné navýšení odškodnění. Ani ostatní žalobkyní tvrzené důvody pro odškodnění nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti nebyly v řízení prokázány (arytmie trvající téměř dva roky, hrubá nedbalost lékařů, jejich závažné selhání, tvrzení o dopadech na manželský, rodinný a sexuální život). Nárok na náhradu nákladů vynaložených za znalecké posudky odvolací soud považoval za příslušenství žalobou neúspěšně uplatněné pohledávky.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při stanovení výše peněžité náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění; nesprávně právně posoudil otázku, kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, a to kdy se jedná o mimořádně nepříjemný lékařský zákrok; nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav, na jehož základě neshledal důvod pro zvýšení odškodnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.; nesprávně posoudil právo žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 obč. zák. Žalobkyně namítá, že se odvolací soud nezabýval kritérii pro zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky tak, jak je vymezil Ústavní soud v nálezu z 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a nevzal v potaz, že žalobkyně zažívala vysoké bolesti hrudníku, pocity pálení, obtížné dýchání, obávala se o svůj život, musela podstoupit mimořádně nepříjemný zákrok při vytahování drátku z krevního řečiště a při novém zavedení PICC katetru do žíly, měla dlouhodobé arytmie a musela se vypořádávat s psychickými traumaty. Předmětný lékařský výkon je nutné považovat za mimořádně nepříjemný o to více, musí-li jej pacient absolvovat opakovaně z důvodu chyby lékaře. Odvolací soud dále nepřihlédl k tomu, že drátek způsobil žalobkyni arytmie trvající minimálně rok a půl, že k chybnému postupu lékaře došlo hrubou nedbalostí, a rezignoval na porovnání, jakým způsobem následky zákroku ze dne 20. 11. 2013 omezily žalobkyni ve společenském uplatnění oproti stavu před ním. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1032/2011 a 21 Cdo 1622/2010. Žalobkyně byla v důsledku způsobené újmy indisponována ve všech činnostech, které jí za normálních okolností způsobovaly radost – tedy potkávání známých a přátel, navštěvování kulturních událostí, cestování, sport apod. Rodina měla v období minimálně od 20. 11. 2013 do 26. 11. 2013 vážný strach o její život. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně napadá skutková zjištění soudů obou stupňů, předkládá vlastní skutkové závěry a její odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jsou zcela nepřípadné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl, příp. je pro vady odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odst. 2).
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy, účinné do 31. 12. 2013, představovalo odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládalo, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přicházela v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě byly velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. roz. obč.“). Obdobně vyžaduje ustálená judikatura naplnění výjimečných okolností i pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest, srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, publikovaný pod C 9636 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, C 9037 tamtéž.
Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že krátkodobé zhoršení psychických potíží žalobkyně (vzniklých v souvislosti s onkologickým onemocněním), ke kterému došlo v důsledku postupu non lege artis při zavádění PICC katetru na pracovišti žalovaného, na její rodinný ani společenský život nemá natolik negativní vliv, aby to odůvodňovalo zvýšení odškodnění, jež je vyhrazeno pouze pro případy zvlášť výjimečné, hodné mimořádného zřetele. Přítomnost tzv. zavaděče v prostoru pravé srdeční síně žalobkyně byla zjištěna v krátké době (6 dní) a bez komplikací odstraněna, nebylo prokázáno, že by se způsob života žalobkyně změnil oproti době před vznikem škody. Ten byl nepochybně ovlivněn sdělením onkologické diagnózy a nástupem léčebného procesu. Žalobkyní tvrzený trvalý následek v podobě arytmie v příčinné souvislosti s chybným zákrokem lékaře žalované nebyl prokázán. Závěr odvolacího soudu, že zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, jež je odůvodněno pouze v případě splnění výše uvedených hledisek, mezi něž nepatří zohlednění okolností vzniku škody (žalobkyní namítaná hrubá nedbalost lékařů při zavádění katetru), nelze přiznat z důvodu neexistence výjimečného a mimořádně závažného vlivu trvalých následků na život žalobkyně, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016). A není ani v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03, neboť v tomto nálezu Ústavní soud vymezil kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky, kterými jsou obecné soudy povinny se zabývat v případě „hodného mimořádného zřetele“, tj. při nevratně a trvale poškozeném zdraví, kdy je na místě zvýšit základní bodové ohodnocení na několikanásobek volnou úvahou soudu při respektování požadavku přiměřenosti; v případě řešeném Ústavním soudem tedy byly splněny, na rozdíl od projednávané věci, předpoklady pro použití ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, a šlo o stanovení přiměřené výše odškodnění při existenci závažných dopadů trvalých následků na život poškozeného. O takový případ se ale v dané věci nejedná. Nalézací soudy vyšly při rozhodování o výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění ze závěrů znalců a na odškodnění bolesti přiznaly žalobkyni celkem (včetně mimosoudně uhrazené části) 62.400 Kč, přičemž v této výši byla zohledněna i skutečnost, že žalobkyně musela opakovaně podstoupit zavedení PICC katetru; na odškodnění za ztížení společenského uplatnění spočívající v komplikacích, které zhoršily stávající psychiatrické symptomy žalobkyně rozvinuté na podkladě jejího onkologického onemocnění, pak přiznal 25.200 Kč. Při zohlednění všech skutkových okolností, jak byly zjištěny v řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud uzavřel, že přiznané odškodnění odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu bolesti i omezení životních aktivit poškozené, zachovává kompenzační charakter náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění a respektuje požadavek na její přiměřenost (proporcionalitu). Důvodem pro zvýšení náhrady nejsou ani dovolatelkou zmiňované obtíže a starosti členů rodiny, o jejichž případných nárocích se v tomto sporu nerozhoduje.
Nepřiléhavé na danou věc jsou odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1032/2011 a 21 Cdo 1622/2010. V prvním případě šlo o dopravní nehodu, při které utrpěla poškozená těžká zranění s trvalými následky a stala se plně invalidní pro pravostranné ochrnutí končetin, poruchy řeči, paměti a zpomalení psychomotorického tempa; zde nebylo pochyb, že šlo o případ "hodný mimořádného zřetele" podle §7 odst. 3 vyhlášky. V druhém případě byl řešen pracovní úraz, při němž poškozený zaměstnanec utrpěl vykloubení levé kyčle s komplikovanou zlomeninou acetabula, zlomeninu čtyř žeber a traumatický hemotorax, léčba byla bolestivá, poškozený podstoupil mnoho operací; dovolací soud zde rozhodnutí odvolacího soudu zrušil pro předčasný závěr o tom, že není na místě aplikovat §7 odst. 3 vyhlášky.
Opomíjí-li dovolatelka skutkové závěry odvolacího soudu (zejména při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §11, 13 obč. zák. tvrzeními o nepříznivých dopadech na manželský, rodinný a sexuální život, které však nebyly prokázány), domáhá se v podstatě přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výše nároku na náhradu nákladů znaleckých posudků v částce 21.150 Kč sice nedosahuje limitu 50.000 Kč stanoveného §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro přípustnost dovolacího přezkumu, avšak tato částka, kterou žalobkyně mimo soudní řízení zaplatila za znalecké posudky, je nákladem spojeným s uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, a tedy jeho příslušenstvím, proto rozhodnutí o tomto příslušenství je závislé na výsledku řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1924/2021). Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán též tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že k závěru o zamítnutí žaloby ohledně tohoto nároku dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku, nemůže být dovolání již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobkyně přípustné v celém rozsahu, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu