ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3302.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3302/2020-650
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: B. Š., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ing. Rudolfem Coganem, Ph.D., advokátem se sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti žalovaným: 1) M. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Fischerova 770/12, Znojmo, 2) D. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1947/37a, Brno, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 13/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2020, č. j. 17 Co 179/2019-599, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 17 Co 179/2019-599, Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek ze dne 30. 4. 2019, č. j. 5 C 13/2014-545, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 6. 2019, č. j. 5 C 13/2014-552, v části výroku, kterou Okresní soud ve Znojmě zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 141 600 Kč, náhrady nákladů léčení ve výši 4 815 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 172 000 Kč, na zaplacení důchodu 7 397 Kč měsíčně počínaje dnem 26. 9. 2012 „na dobu plné invalidity“ a náhradu mzdy ve výši 1 882 Kč, žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 3 018 Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala protiprávní jednání žalovaných ani vznik škody (§420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), prokázán byl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení v částce 3 018 Kč (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které uvodila tím, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném právním posouzení, a to na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Odvolací soud pochybil, neprovedl-li žalobkyní navržené důkazy – výslech znalce a především výslech svědkyně K. M. na polygrafu (detektoru lži), ačkoli podle §125 o. s. ř. může sloužit jako důkaz v civilním soudním řízení. Dokazování soudů trpělo vážnými vadami, neboť se spoléhaly především na výsledky trestního řízení vedeného o jednání žalovaných a nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) i žalovaný 2) ve svých vyjádřeních navrhli dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni 3 018 Kč, není přípustné. K podání dovolání proti tomuto výroku není žalobkyně subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, odstranitelná zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením vyhovující části výroku rozsudku soudu prvního stupně však žalobkyni nebyla žádná újma způsobena, a žalobkyně tedy nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající z několika samostatných nároků, a to nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 141 600 Kč, na měsíční důchod 7 397 Kč počínaje dnem 26. 9. 2012 na dobu plné invalidity, na náhradu za ztrátu na výdělku 172 000 Kč, na vydání bezdůvodného obohacení 1 882 Kč (ve skutečnosti odměny za žalobkyní vykonanou práci pro žalované) a náhradu nákladů léčení 4 815 Kč, nepřevyšuje posledně uvedený nárok limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o žalobě na zaplacení 4 815 Kč nepřípustné.
I když dovolatelka uvedla, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav. Namítá nesprávné hodnocení důkazů, které však spadá do rámce skutkových zjištění, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají a nepředstavují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Výtkami, směřujícími proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který nepřipustil provedení žalobkyní navržených důkazů, a proti neúplnosti dokazování, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť se jedná o námitky tzv. jiných vad řízení, ke kterým může dovolací soud přihlížet, jen je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 věta 2. o. s. ř.). Je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 16/2014). To odvolací soud učinil, když vysvětlil, že výslech svědkyně na detektoru lži neprovedl pro nadbytečnost, neboť neshledal žádný zásadní rozpor mezi výpovědí svědkyně v trestním a občanskoprávním řízení, a výslech znalce neprovedl proto, že jeho závěry byly v řízení vyvráceny jinými znaleckými posudky.
Žalobkyně napadla dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu