ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3617.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3617/2020-427
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: I. Ř. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Vojtěchem Kolaříkem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10 - Vršovice, proti žalovanému: Z. G. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Neumannem, advokátem se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, o 621 927 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 214/2015, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 9 Co 61/2020-390, 9 Co 62/2020, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 9 Co 61/2020-390, 9 Co 62/2020, v části výroku I písm. b), jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 7. 2019, č. j. 9 C 214/2015-336, ve znění usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 9 C 214/2015-374, tak, že žaloba byla zamítnuta co do 302 007 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 26. 3. 2015 do zaplacení, a ve výrocích II, III a IV o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jinak se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti části výroku I písm. a) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 9 Co 61/2020-390, 9 Co 62/2020, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 7. 2019, č. j. 9 C 214/2015-336, ve znění usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 9 C 214/2015-374, o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 307 840 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 26. 3. 2015 do zaplacení, se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, č. j. 9 C 214/2015-336, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 2. 2020, č. j. 9 C 214/2015-374, uložil Okresní soud v Teplicích žalovanému zaplatit žalobkyni 621 927 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 3. 2015 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezí účastníky a náhradě nákladů státu. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 598 007 Kč, která jí vznikla tím, že na základě elektronické dražby v exekučním řízení zaplatila za bytovou jednotku vyšší částku, než jaká byla její obvyklá cena, a to z důvodu nesprávného určení obvyklé ceny bytové jednotky, které pro účely exekučního řízení provedl žalovaný jako znalec, a o nároku na náhradu škody ve výši 23 920 Kč, která jí vznikla zaplacením daně z nabytí nemovitosti ve výši 4 % z částky 598 007 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k bytové jednotce č. 698/13 spolu se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1231/7734 na společných částech budovy č. p. XY a pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „jednotka“), udělením příklepu v elektronické dražbě v exekučním řízení. Soudní exekutor nařídil elektronickou dražbu jednotky na 24. 10. 2014 dražební vyhláškou, jejíž součástí bylo poučení, že vydražitel je oprávněn převzít vydraženou nemovitost s příslušenstvím dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu. Podle protokolu o průběhu elektronické dražby učinili dražitelé 153 příhozů, žalobkyně podala poslední příhoz. Několikrát přitom učinila příhoz i na svůj vlastní příhoz. Soudní exekutor udělil příklep žalobkyni jako vydražitelce usnesením ze dne 24. 10. 2014, č. j. 063 EX 2229/11-157, které nabylo právní moci 26. 11. 2014, za nejvyšší podání 3 090 000 Kč. I součástí tohoto usnesení bylo poučení, že vydražitel je oprávněn převzít vydraženou nemovitost s příslušenstvím dnem následujícím po udělení příklepu. Žalovaný, jako znalec ustanovený soudním exekutorem, určil obvyklou cenu jednotky pro účely shora uvedené dražby částkou 3 300 000 Kč znaleckým posudkem ze dne 5. 8. 2013. Vyšel z ceny 39 000 Kč za m 2 a obytné plochy jednotky 85 m 2 . Obytnou plochu jednotky odhadl na základě výpisu z katastru nemovitostí, kopie katastrální mapy, informací od správkyně domu a podle stavební dispozice ostatních bytů, neboť vlastník jednotky mu do ní neumožnil vstup. Ve znaleckém posudku znalec uvedl, že výměra 123,1 m 2 obytné plochy uvedená ve výpisu z katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, neboť údaje byly převzaty ze smlouvy o výstavbě, která plánovala vybudování jednotky jako mezonetového bytu, avšak jednotka byla nakonec provedena jako jednopodlažní s výměrou asi 85 m 2 . Podle kolaudačního rozhodnutí, které si žalovaný pro účely znaleckého posudku neopatřil, byla však obytná plocha jednotky pouze 68,55 m 2 . Podle revizního znaleckého posudku pořízeného pro účely tohoto řízení dokonce jen 58,26 m 2 . Žalobkyně zjistila, že skutečná výměra obytné plochy jednotky neodpovídá posudku podanému žalovaným, až při jejím převzetí, k němuž došlo poté, co po právní moci usnesení o udělení o příklepu dne 1. 12. 2014 doplatila nejvyšší podání. Okresní soud posoudil nárok žalobkyně podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a shledal odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, lze uplatnit nárok na náhradu škody vůči znalci za předpokladu, že jeho pochybení vyšlo najevo až po právní moci rozhodnutí v původním sporu – zde po elektronické dražbě v exekučním řízení. Vadu znaleckého posudku žalobkyně zjistila až 1. 12. 2014, tedy po právní moci usnesení o udělení příklepu, a její námitky tudíž nemohly směřovat do exekučního řízení. Žalovaný porušil §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích, určil-li plochu jednotky na 85 m 2 , aniž by si zajistil přístup do jednotky či alespoň opatřil potřebné podklady – zejména kolaudační rozhodnutí. Nepostupoval řádně a odborně, pokud se spokojil pouze s informací od správkyně domu, navíc když zjistil, že z původně plánované mezonetové jednotky vznikla pouze jednopodlažní jednotka. Porušením citovaného ustanovení zasáhl do vlastnického práva žalobkyně. V důsledku chybného znaleckého posudku obdržela na základě příklepu horší plnění, než které znalec deklaroval, čímž jí vznikla škoda odpovídající rozdílu mezi obvyklou cenou jednotky popsané ve znaleckém posudku a obvyklou cenou jednotky skutečně vydražené a také škoda odpovídající rozdílu na odvedené dani z nabytí jednotky. Znalecký ústav v revizním znaleckém posudku stanovil obvyklou cenu jednotky ke dni 26. 11. 2014, kdy ji žalobkyně převzala, v částce 2 202 000 Kč. Rozdíl mezi žalobkyní uhrazenou cenou jednotky (3 090 000 Kč) a cenou jednotky k okamžiku převzetí (2 202 000 Kč) ve výši 880 000 Kč představuje spolu s odvedenou daní z nabytí nemovitosti ve výši 4 % z této částky (35 520 Kč) žalobkyni způsobenou škodu, tj. celkem škodu ve výši 923 520 Kč. Nic na tom nemění ani to, že žalobkyně po provedení rekonstrukce jednotku dne 5. 11. 2015 prodala za kupní cenu 4 220 000 Kč.
Rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 9 Co 61/2020-390, 9 Co 62/2020, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu, ve kterém uložil žalovanému zaplatit částku 307 840 Kč s příslušenstvím [výrok I písm. a)], v rozsahu, ve kterém uložil žalovanému zaplatit 314 087 Kč s příslušenstvím, rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl [výrok I písm. b)], dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III a IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že žalovaný podle §2910 o. z. odpovídá za škodu vzniklou podáním vadného znaleckého posudku. Soud shledal příčinnou souvislost mezi pochybením znalce a vzniklou škodu, odkázal přitom zejména na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, kde Ústavní soud dovodil příčinnou souvislost v obdobné věci. Současně však posoudil jednání žalobkyně v intencích §2918 o. z. Žalobkyně měla možnost jednotku převzít bezprostředně po vydání usnesení o příklepu, jak byla poučena v dražební vyhlášce i v usnesení o příklepu. Pokud by tak učinila, seznámila by se se stavem jednotky před právní moci usnesení o příklepu a mohla by uplatnit příslušné opravné prostředky v exekučním řízení. Svou pasivitou se žalobkyně podílela ve smyslu §2918 o. z. na vzniklé škodě v rozsahu 2/3, žalovaný proto za škodu odpovídá v rozsahu 1/3 z částky 923 520 Kč, tedy 307 840 Kč. Jednání žalobkyně podle odvolacího soudu není skutečností, která by přerušila vztah příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a škodou, neboť původní škodná událost (vypracování nesprávného znaleckého posudku) zůstala tou základní skutečností, bez níž by k následku vůbec nedošlo.
Žalobkyně napadla dovoláním výroky I písm. b), II a III rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, zda a v jakém rozsahu jí lze ve smyslu §2918 o. z. klást k tíži, že si jednotku převzala až po právní moci usnesení soudního exekutora o příklepu, která dovolacím soudem doposud nebyla řešena. Odvolací soud pochybil, dovodil-li spoluúčast žalobkyně na vzniklé škodě. Poučení o možnosti (nikoli povinnosti) převzít jednotku po udělení příklepu bylo uvedeno v odůvodnění usnesení, nikoli v závazné výrokové části. Navíc byla žalobkyně v tomto usnesení poučena rovněž o tom, že se vlastníkem jednotky stane, až nabyde-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatí-li nejvyšší podání. Lze si jen stěží představit, že by jí jakýkoli zámečník otevřel jednotku bez toho, aniž by mu doložila své vlastnické právo. Žalobkyně jako právní laik důvěřovala závěrům znaleckého posudku žalovaného. I pokud by bylo možné dovodit její spoluúčast na vzniklé škodě ve smyslu §2918 o. z., určil odvolací soud míru této spoluúčasti zcela nepřiměřeně, neboť v dovolací soudní praxi nebylo v mnoha případech vědomé protiprávní jednání poškozeného klasifikováno více než na 1/2 a pasivitu žalobkyně odvolací soud vyhodnotil k její tíži mírou spoluúčasti na škodě ve výši 2/3. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I písm. a) a výroků II, III a IV. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách, které doposud dovolacím soudem nebyly řešeny. Odvolací soud nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného, žalobkyně měla brojit proti usnesení o udělení příklepu v exekučním řízení. Tím, že nepřevzala nemovitost bezprostředně po vydání tohoto usnesení, porušila prevenční povinnost podle §2900 o. z. Žalobkyně mohla vzniku škody zabránit, kdyby jednotku převzala včas. Odvolací soud pochybil, shledal-li příčinnou souvislost mezi zpracováním znaleckého posudku a vzniklou škodou. Na vzniku škody se výrazně podílely i další vlivy, zejména výši škody určovala sama žalobkyně jednotlivými příhozy při dražbě. Závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti by vedl k absurdním závěrům, podle kterých vydražila-li by žalobkyně jednotku například za 5 000 000 Kč, byla by oprávněna se vůči žalovanému domáhat několikanásobně vyšší škody. Nesprávný je rovněž závěr o existenci škody na straně žalobkyně, neboť ta jednotku následně prodala za cenu 4 220 000 Kč. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, popř. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu týkajícím se jí přiznaného nároku, a navrhla proto dovolání žalovaného zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení obou dovolatelů (§241 odst. 1 o. s. ř.) a podle §237 o. s. ř. se nejprve zabýval jejich přípustností.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Žalovaný napadl dovoláním výrok I písm. a) odvolacího soudu a žalobkyně výrok I písm. b) odvolacího soudu, kterými odvolací soud rozhodoval o žalobě sestávající ze dvou samostatných nároků, a to o nároku na náhradu škody spočívající v rozdílu obvyklých cen určených znaleckými posudky v souhrnné výši 598 007 Kč a o nároku na náhradu škody spočívající v odvedené dani z nabytí nemovitosti v souhrnné výši 23 920 Kč (co do 11 840 Kč vyhověno a co do 12 080 Kč zamítnuto). Rozhodoval-li odvolací soud v zamítavé části i vyhovující části rozsudku o nároku na náhradu škody za odvedenou daň, nepřevyšují tyto nároky limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nároky, a proto je dovolání žalobkyně i žalovaného proti těmto částem výroku rozsudku odvolacího nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle §3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018). Žalovaný porušil právní povinnost podáním vadného znaleckého posudku v roce 2013, proto měl být uplatněný nárok posouzen podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Tato okolnost však v daném případě nemá vliv na posouzení závěrů odvolacího soudu, neboť zákonná úprava odpovědnosti za škodu se ve vykládaných souvislostech nezměnila.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní jednání škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Námitky žalovaného směřují právě proti stanovení okolností, mezi kterými má být příčinná souvislost zjišťována, resp. proti určení toho, zda jednání žalobkyně bylo okolností, která byla způsobilá vztah příčinné souvislosti vyloučit.
Odvolací soud správně odkázal na ustálenou judikaturu, která dovodila, že pochybení znalce spočívající ve zpracování vadného znaleckého posudku zakládá odpovědnostní vztah mezi znalcem a poškozeným za předpokladu naplnění podmínek podle §420 odst. 1 obč. zák., tj. byl-li jeho obsah příčinou vzniku majetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, uveřejněný pod č. 31/2009 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti na straně znalce a škodou je dán i tam, kde vadný znalecký posudek soudem ustanoveného znalce posloužil jako jeden z důkazů v soudním řízení, které vyústilo ve vydání soudního rozhodnutí, jímž bylo poškozené přiznáno nižší peněžité plnění, než by jí (při řádném znaleckém zhodnocení rozhodných skutečností) náleželo. Obdobně byl dovozen v případě vadnosti znaleckého posudku vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti znalce a majetkovou újmou odpovídající plnění, k němuž byl žalobce na základě závěrů znaleckého posudku zavázán soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3197/2012). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, vyložil tzv. teorii adekvátnosti kauzálního nexu, na jejímž základě dovodil příčinnou souvislost mezi chybně vypracovaným znaleckým posudkem a škodou vzniklou tím, že při prodeji předmětu znaleckého posouzení byla v kupní smlouvě sjednána (a prodávajícímu zaplacena) cena nižší, než by byla řádně zjištěná. Obdobně byla konstatována odpovědnost znalce za zaviněné porušení povinnosti při podání znaleckého posudku o ceně dražené nemovitosti podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve vztahu k vlastníkovi nemovitosti – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1263/2008, Soubor C 6802.
Tuto judikaturu odvolací soud v dané věci respektoval. Podal-li znalec vadný znalecký posudek (porušil povinnost při jeho vypracování) pro účely dražby nemovitosti podle §335 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „občanský soudní řád“) za použití §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídá za škodu spočívající v rozdílu mezi obvyklou cenou stanovenou vadným znaleckým posudkem a obvyklou cenou určenou znaleckým posudkem bez vad, obdobně jako je tomu u dražby podle zákona o veřejných dražbách; není tedy zásadně významné, za jakou cenu byla nemovitost vydražena, neboť v rozsahu, v němž dosažená cena přesahuje obvyklou cenu stanovenou řádným posudkem, je příčinná souvislost přetržena příhozy účastníků dražby. Výjimkou je pouze situace (odpovídající nyní projednávané věci), kdy je nemovitost vydražena za nižší cenu, než kolik činí cena obvyklá stanovená vadným znaleckým posudkem. V takovém případě vydražiteli vznikne škoda pouze ve výši rozdílu mezi obvyklou řádně stanovenou cenou nemovitosti a cenou uhrazenou v dražbě. Proto není významné, jakým způsobem žalobkyně přihazovala, a ani nemohou nastat absurdní závěry, na které upozorňoval žalovaný (zaplatila-li by žalobkyně za jednotku 5 000 000 Kč, byl by žalovaný jakožto znalec odpovědný stále pouze za škodu spočívající v rozdílu mezi cenou obvyklou podle jeho znaleckého posudku a podle posudku bez vad). Takto konstruovaná odpovědnost znalce odpovídá tomu, že oceněním podle §336 občanského soudního řádu znalec určuje obvyklou cenu nemovitosti pro účely dražby, čímž ovlivňuje nejnižší podání podle §336e odst. 1 občanského soudního řádu. Současně oceněním ovlivňuje úsudek účastníků dražby a jejich příhozy, neboť ti předpokládají, že vydraží nemovitost o znaleckým posudkem stanovené obvyklé ceně. Konečná cena, za kterou se nemovitost vydraží, je však zcela v rukou účastníků dražby. Žalobkyně nabyla za 3 090 000 Kč jednotku, o níž se v důsledku vadného znaleckého posudku žalovaného mylně domnívala, že její obvyklá cena je 3 300 000 Kč, ačkoli činila pouze 2 202 000 Kč. Žalobkyně tak získala nemovitost nižší hodnoty, než která byla znaleckým posudkem před dražbou avizována. Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného (znalce) za škodu spočívající v rozdílu mezi obvyklou cenou nemovitosti podle jeho znaleckého posudku (3 300 000 Kč) a cenou obvyklou podle znaleckého posudku bez vad (2 202 000 Kč), resp. mezi částkou 3 090 000 Kč a 2 202 000 Kč (neboť žalobkyně za jednotku uhradila částku nižší, než kolik činil nesprávný odhad žalovaného), je proto správný. Na závěru o příčinné souvislosti a existenci škody nemění nic skutečnost, že žalobkyně následně jednotku zrekonstruovala a s časovým odstupem dvou let prodala za vyšší cenu, než za jakou ji vydražila, neboť prodejem získala méně peněz, než kdyby jednotku získala za částku vycházející ze správného ocenění. Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni vydražením nemovitosti o nižší hodnotě než jaká byla stanovena vadným posudkem žalovaného, je proto v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně odmítl i v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 296 000 Kč s příslušenstvím (307 840 Kč – 11 840 Kč).
Přípustným shledal dovolací soud dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta co do 302 007 Kč s příslušenstvím (314 087 Kč – 12 080 Kč), a to pro posouzení míry, v jaké se na vzniku škody podílela žalobkyně. Dovolání je důvodné.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Otázku spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy je třeba posoudit podle §441 obč. zák. tak, že v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody (újmy), není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, a chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. V nyní posuzované věci se žalobkyně rozhodla zúčastnit exekuční dražby bytové jednotky přesto, že ji neměla možnost před dražbou shlédnout, přičemž pokud jde o stav a vlastnosti jednotky, spolehla se na znalecký posudek, který nepůsobil zcela přesvědčivým dojmem. Znalec v jeho úvodu konstatoval, že byla provedena prohlídka bytu se zaměřením a že vyšel ze skutečností a výměr zjištěných na místě, avšak dále v posudku uvedl, že vstup do bytu mu nebyl umožněn, že výměra bytu uvedená v katastru nemovitostí (123,10 m²) „údajně“ neodpovídá skutečnosti, ale činí „cca“ 85 m² a z posudku je také zřejmé, že i stavební stav jednotky znalec stanovil z informací od ostatních nájemníků, nikoli vlastním šetřením. Je nepochybné, že pokud žalobkyně za těchto okolností přistoupila k dražbě bytu, přijala vědomě určité riziko, že skutečnost může být odlišná od posudku. Toto její rozhodnutí lze vzít v úvahu jako faktor, který se do určité míry mohl podílet na vzniku škody.
Se závěrem, že pasivitě žalované v exekučním řízení je třeba přičíst podíl na vzniku škody v rozsahu dvou třetin, se však dovolací soud neztotožňuje.
Žalobkyně nemohla výsledek dražby zvrátit podáním odvolání proti usnesení o příklepu, k němuž sice byla oprávněna (§336k odst. 2 občanského soudního řádu), avšak neměla k dispozici jedinou způsobilou odvolací námitku, kterou je porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby (§336k odst. 4 občanského soudního řádu). V dané věci žádné porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provádění dražby nebylo ani tvrzeno. Rozpor skutečného stavu dražené nemovitosti s obsahem znaleckého posudku, jenž byl podkladem pro stanovení výsledné ceny, není důvodem, který by žalobkyně mohla s úspěchem uplatnit v odvolání proti usnesení o příklepu, i kdyby jej zjistila v průběhu odvolací lhůty.
S odvolacím soudem lze ovšem souhlasit, že pokud by se žalobkyně ujala držby vydražené bytové jednotky (§336l odst. 1 občanského soudního řádu) v době od 25. 10. 2014 do 1. 12. 2014, zjednala by si do bytu přístup, zjistila jeho skutečný stav a nezaplatila-li by (ani v dodatečně poskytnuté lhůtě) nejvyšší podání, usnesení o příklepu by bylo zrušeno (§336m odst. 2 občanského soudního řádu) a škoda by jí nevznikla. Je však třeba zabývat se také otázkou, zda měla žalobkyně faktickou možnost své právo převzetí vydražené nemovitosti realizovat. To odvolací soud neučinil a bez dalšího vyšel z předpokladu, že žalobkyni v převzetí nemovitosti nic nebránilo, jeho závěr je tak předčasný. Mimo to i v případě, že by žalobkyně měla skutečně reálnou možnost zjednat si během jednoho měsíce přístup do bytu, aniž disponovala dokladem o svém vlastnickém právu k němu, jevil by se dovolacímu soudu závěr o více než polovičním podílu žalobkyně na vzniku škody nepřiměřeným.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta co do 302 007 Kč, nesprávným, proto jej v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení odvolací soud pečlivě uváží, zda se okolnosti, které by mohly jít k tíži žalobkyně, na vzniku škody vůbec podílely, a pokud ano, znovu posoudí, v jaké míře. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu