ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3661.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3661/2020-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: K. p., V. I. G. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovaným: a) I. B. , narozená XY, b) nezletilá AAAAA (pseudonym) , narozená XY, c) V. B. , narozený X, žalovaní a) až c) bytem XY, d) E. K. , narozená XY, e) BBBBB (pseudonym) , narozená XY, žalované d) a e) bytem XY, f) K. Č. , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Milanem Benešem, advokátem se sídlem Pražská 530/21, Mělník, o 879 471,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 69/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 19 Co 153/2020 168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení žalované a) 9 140Kč, žalované b) 9 063 Kč, žalovanému c) 9 063 Kč, žalované d) 3 449 Kč, žalované e) 1 590 Kč a žalovanému f) 3 449 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta Mgr. Milana Beneše.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2020, č. j. 19 Co 153/2020 168, potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2020, č. j. 18 C 69/2019-124, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, aby žalobkyni zaplatila žalovaná a) 266 855,64 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalovaná b) 240 307,67 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalovaný c) 240 307,67 Kč s příslušenstvím (výrok III), žalovaná d) 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), žalovaná e) 12 000 Kč s příslušenstvím (výrok V), žalovaný f) 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI), a rozhodl o nákladech řízení; rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně jako pojistitelka odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla požadovala zaplacení v souhrnu 879 471,01 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaným jakožto pozůstalým po oběti dopravní nehody vyplatila pojistné plnění, ačkoli řidič pojištěného vozidla, jenž je současně jeho provozovatelem, za nehodu neodpovídá. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 10. 10. 2015 v době mezi 1:20 hod. až 01:26 hod. J. N., řidič a provozovatel vozidla pojištěného u žalobkyně (dále jen „řidič“ nebo „provozovatel“), na vozovce mezi dvěma obcemi srazil osobu blízkou žalovaným (dále jen „poškozený“), který klečel uprostřed jízdního pruhu jedoucího vozidla; poškozený způsobeným zraněním podlehl. Řidič nebrzdil, ačkoli připustil, že spatřil nějakou překážku na vozovce a před střetem jej oslnilo protijedoucí vozidlo. Po nehodě řidič spolu s dalšími osobami z jiných vozidel poskytl poškozenému první pomoc, před příjezdem Záchranné služby a Policie ČR odjel domů, automobil zaparkoval do garáže a omytím jej zbavil biologických vzorků. Znalec ve znaleckém posudku určil přiměřenou rychlost pro daný úsek na 40 km/h. Při této rychlosti i při rychlosti 50 km/h by řidič měl být schopen zastavit před poškozeným. Skutečná rychlost vozidla však nebyla prokázána. Řidič měl na vozidle nastaveny světlomety do nejnižší polohy v rozporu s technickou kontrolou vozidla, čímž si podstatně snížil míru délky osvětlení vozovky před sebou. Žalobkyně vyplatila žalovaným (pozůstalým) pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti v celkové výši 879 471,01 Kč, tedy 40 % z celkově požadovaného plnění, neboť soudy v trestním řízení stanovily tzv. spoluvinu poškozeného na 60 %. Konkrétně uhradila žalované a) 192 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy, 47 559,67 Kč na náhradu nákladů na výživu, 21 972 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení a 5 324 Kč představující třetinu nákladů za právní zastoupení, které právní zástupce poskytl i žalovaným b) a c); žalované b) a žalovanému c) žalobkyně vyplatila (každému z nich) 192 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy, 21 011,67 Kč na náhradu nákladů na výživu, 21 972 Kč jako náhradu za právní zastoupení a 5 324 Kč představující třetinu nákladů za právní zastoupení, které zástupce poskytl jim a současně žalované a). Náhradu nemajetkové újmy vyplatila žalobkyně i žalované d) ve výši 60 000 Kč, žalované e) ve výši 12 000 Kč a žalovanému f) ve výši 60 000 Kč. Rozsudek, jímž trestní soud uznal řidiče vinným přečinem usmrcení z nedbalosti, Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil k novému projednání Okresnímu soudu v Semilech, který rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 2 T 33/2016-469, zprostil řidiče obžaloby, protože skutek, pro který byl stíhán, nebyl trestným činem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Při zkoumání, zda žalovaná plnila bez právního důvodu, popř. zda právní důvod odpadl, posoudil žalobkyní poskytnuté pojistné plnění žalovaným (pozůstalým) podle §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a s tím související odpovědnost provozovatele podle §2927 o. z. ve spojení s §2918 o. z. Uzavřel, že zproštění obžaloby řidiče (provozovatele) v trestním řízení bez dalšího neznamená zánik jeho občanskoprávní odpovědnosti podle §2927 odst. 1 o. z., která je objektivní a není pro ni vyžadováno zavinění. Zproštění povinnosti nahradit škodu by bylo možné, pouze prokázal-li by provozovatel, potažmo žalobkyně jako pojistitel, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí ve smyslu §2927 odst. 2 o. z.; jinak se povinnost provozovatele nahradit škodu (a tím i povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění) může pouze poměrně snížit, vznikla-li následkem okolností, které lze přičíst poškozenému (§2918 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že provozovatel nemohl škodě zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí. Tuto důkazní nouzi žalobkyni přivodil provozovatel především tím, že z místa dopravní nehody ujel a vozidlo umyl, a proto nebylo možné jednoznačně prokázat tvrzení ohledně rychlosti vozidla, reakce řidiče na překážku a konkrétního průběhu střetu vozidla s chodcem. S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že provozovatel za vzniklou škodu odpovídal podle §2927 o. z., a žalobkyně byla jakožto pojistitel povinna poskytnout pojistné plnění podle §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., tedy že žalobkyně plnila žalovaným z právního důvodu. Při určení míry spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě odvolací soud zohlednil, že poškozený sice vytvořil prvotní předpoklad pro možnost vzniku újmy, neboť bez reflexních prvků v silně podnapilém stavu klečel v jízdním pruhu, avšak na samotné srážce se již aktivně nepodílel. Původcem zranění byl řidič vozidla, který navzdory tomu, že zaznamenal nějakou překážku na vozovce, nijak nereagoval, a ani po oslnění protijedoucím vozidlem nepřizpůsobil rychlost vozidla (nezpomalil), ačkoli tak učinit měl. Navíc v důsledku sklopení světlometů do nejnižší polohy v rozporu s technickou kontrolou vozidla přivodil minimální dosvit vozidla a tím si omezil dohledovou vzdálenost. S ohledem na obdobná rozhodnutí posuzující míru spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě odvolací soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 638/2005, ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1244/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013) určil míru účasti poškozeného na vzniklé újmě na 60 % a řidiče na 40 %.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o odpovědnosti řidiče za vzniklou újmu, neboť ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplynulo, že se své odpovědnosti zprostil. Řidič jel rychlostí 50 km/h, tedy téměř poloviční rychlostí povolenou v daném úseku. Podle znaleckého posudku by při této rychlosti poškozeného srazil, i pokud by na něj včas reagoval. Řidič nemohl na komunikaci očekávat sedícího člověka. Okolnost, že místo dopravní nehody opustil a své vozidlo umyl, mu nelze klást k tíži při posuzování liberace ani spoluzavinění, neboť se jedná o skutečnosti, které nastaly až po dopravní nehodě. Odvolací soud pochybil při stanovení míry spoluzavinění poškozeného, jím odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou přiléhavá projednávané věci. Poškozený se více než 60 % podílel na vzniku újmy, když pod vlivem alkoholu seděl v noci v nereflexním oblečení uprostřed jízdního pruhu. Po řidiči nelze spravedlivě požadovat, aby na překážku zareagoval do 2-3 sekund. Dovolatelka odkázala na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu v trestním řízení, podle kterého řidič nebyl povinen brzdit před jakoukoliv překážkou, ale až v situaci, kdy rozpoznal, že překážkou je poškozený. Ze znaleckého zkoumání ani ze skutkových zjištění nevyplynulo, z jaké nejmenší vzdálenosti musel rozpoznat, že překážkou je člověk v podřepu, přitom právě z této skutečnosti mělo být počítáno, zda byl či nebyl schopen vozidlo včas zastavit. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu, dovolání shledali částečně nepřípustným pro bagatelnost a ve zbytku nepřípustným proto, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Navrhli dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Odvolací soud rozhodoval o žalobě podané proti žalované a) sestávající z několika samostatných nároků, a to nároku na vrácení pojistného plnění za nemajetkovou újmu ve výši 192 000 Kč, za náklady na výživu ve výši 47 559,67 Kč a za náklady na právní zastoupení ve výši 27 296 Kč. Poslední dva uvedené nároky nepřevyšují limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztahy ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Uvedené platí i ve vztahu k žalobě vůči žalované b) a žalovanému c), proti kterým (každému z nich) žalobkyně uplatnila nárok na vrácení pojistného plnění za nemajetkovou újmu ve výši 192 000 Kč, za náklady na výživu ve výši 21 011,67 Kč a za náklady na právní zastoupení ve výši 27 296 Kč, tedy posledně dva uvedené nároky rovněž nepřevyšují limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Totéž platí o nároku na náhradu ve výši 12 000 Kč proti žalované e). Proto je dovolání proti rozhodnutí o žalobě vůči žalované a) na zaplacení 47 559,67 Kč (náklady na výživu) a 27 296 Kč (náklady právního zastoupení), žalobě vůči žalované b) a žalovanému c) na zaplacení 21 011,67 Kč (náklady na výživu) a 27 296 Kč (náklady právního zastoupení) a žalobě vůči žalované e) na zaplacení 12 000 Kč nepřípustné, a dovolací soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Podle §2927 odst. 2 o. z. se povinnosti nahradit škodu provozovatel zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu, že se provozovatel, respektive za něj žalobkyně jakožto pojistitel odpovědnosti z provozu vozidla, odpovědnosti nezprostil, a to na základě tvrzení, že řidič jel rychlosti 50 km/h a podle znaleckého posudku ani při takové rychlosti nebyl schopen před poškozeným zastavit. Tato námitka však nesměřuje proti nesprávnému právnímu výkladu, ale proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, které učinil na podkladu odborných závěrů znaleckého posudku (tedy proti hodnocení důkazů odvolacím soudem). Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti znaleckým posudkům a odborným závěrům znalců totiž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť směřují proti hodnocení důkazů, a spadají tak do rámce skutkových zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají. Nejvyšší soud i přesto považuje za důležité zdůraznit, že podle skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem by řidič byl schopen před poškozeným zastavit i při rychlosti 50 km/h, pokud by reagoval do 2 sekund. Navíc nebylo v řízení prokázáno, že by skutečně jel rychlostí 50 km/h, neboť nebrzdil, a tedy nezanechal brzdnou dráhu, z místa nehody ujel, vozidlo umyl, a proto ani znalec v trestním řízení nebyl schopen určit rychlost vozidla.
Spoluúčast poškozeného na vzniku újmy je třeba posoudit v souladu s §2918 o. z. tak, že v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody (újmy), není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, a chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Jedná se přitom o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. normu, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně rozsahu, jakým se sám poškozený podílel na způsobení škody (újmy), by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4478/2018). O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Podrobně odůvodnil, proč určil míru spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě (újmě) na 60 % a řidiče vozidla na 40 %, a to na pozadí judikatury dovolacího soudu v obdobných věcech. Jestliže řidič zaregistroval překážku na vozovce, a navíc byl oslněn protijedoucím vozidlem, a přesto nepřibrzdil ani jinak nereagoval, nad to za situace, kdy si sám nastavením světlometů zkrátil viditelnost na nejmenší možnou vzdálenost, nejeví se závěr odvolacího soudu o jeho 40% podílu na vzniklé škodě (újmě) zjevně nepřiměřeným či nepřezkoumatelným.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že soudy zprostily řidiče obžaloby, neboť v trestním řízení je prokazována vina řidiče (zaviněné naplnění skutkové podstaty trestného činu), zatímco objektivní odpovědnost provozovatele vozidla podle §2927 o. z. je na zavinění nezávislá.
Důkazní břemeno liberace tíží provozovatele vozidla, případně jeho pojistitele, pokud tvrdí, že pojištěný za škodu neodpovídá. Okolnost, že řidič místo dopravní nehody opustil a své vozidlo umyl, odvolací soud kladl k tíži žalobkyni při úvaze, zda unesla důkazní břemeno ohledně zproštění odpovědnosti podle §2927 odst. 2 o. z., nikoli při určení míry spoluúčasti na vzniku škody (újmy).
Žalobkyně napadla dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu