ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3665.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3665/2021-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1040/10, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1. V. K. , narozená XY, bytem XY, 2. V. D. , narozená XY, bytem XY, obě zastoupené JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1047/26, 110 00 Praha 1, o 1 113 500 Kč s příslušenstvím a o uložení povinnosti se omluvit, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 118/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 12 Co 259/2020-326, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 12 Co 259/2020-326, potvrdil ve věci samé a v nákladovém výroku rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 7. 2020, č. j. 14 C 118/2014-264, kterým tento soud pro zpětvzetí zastavil řízení o uložení povinnosti zaslat omluvu žalobci a do všech bank, do kterých poslal exekutor návrh na vedení exekuce (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 1 113 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalobce se domáhal náhrady škody, jež mu měla vzniknout zaplacením smluvních pokut v částkách 288 000 Kč, 345 000 Kč a 350 000 Kč za nedodržení smluvních ujednání, náklady na zprostředkování právní rady ve výši 29 500 Kč a na poplatek za odvolání proti zrušenému předběžnému opatření ve výši 1 000 Kč, a domáhal se i náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že Okresní soud v Děčíně vydal dne 9. 8. 2013, pod č. j. 6 C 93/2012-83, předběžné opatření, kterým bylo žalobci J. V. uloženo, aby umožnil manželům V. K. (1. žalovaná) a J. K., který v průběhu řízení zemřel a na jehož místo v řízení nastoupila 2. žalovaná, přístup do vodoměrné šachty na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, za účelem provádění její údržby, výměny a odečtu vodoměru a využití požárního obchvatu, a dále aby snášel vstup manželů K. na pozemky parc. č. XY, XY a XY, v katastrálním území XY, za účelem revize a údržby nadzemních a podzemních hydrantů umístěných na těchto pozemcích. Rozhodnutí nabylo vykonatelnosti dne 26. 8. 2013. Žalobce povinnosti uložené předběžným opatřením nesplnil. Dne 30. 8. 2013 podali žalovaní návrh na exekuci ke splnění povinnosti stanovené předběžným opatřením. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2013, č. j. 12 Co 1416/2013-126, bylo rozhodnutí o nařízení předběžného opatření změněno tak, že návrh na nařízení předběžného opatření byl zamítnut a v návaznosti na to byla exekuce nařízená uložením pokuty usnesením soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského ze dne 14. 1. 2014, č. j. 015 EX 2911/2013-37, zastavena. Soudy posoudily žalobu po právní stránce podle §77a o. s. ř. a uzavřely, že není dána příčinná souvislost mezi nařízením předběžného opatření a vznikem újmy zaplacením smluvních pokut; omezení založená předběžným opatřením nezpůsobila bezprostředně tuto škodu, neboť nutnost zaplatit smluvní pokuty není důsledkem omezení uložených předběžným opatřením, ale skutečnosti, že žalovaní podali návrh na nařízení exekuce. Ustanovení §77a o. s. ř. se totiž vztahuje pouze na škodu vzniklou tím, že se povinný vlastnímu předběžnému opatření podrobí. Odvolací soud posoudil nároky žalobce i podle obecných ustanovení o náhradě škody (§420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) s tím, že návrh původních žalovaných na nařízení exekuce nelze považovat za šikanózní, neboť žalobce neprokázal, že řádně a včas splnil povinnosti uložené mu usnesením o nařízení předběžného opatření. Jestliže za těchto okolností podali původní žalovaní na základě vykonatelného předběžného opatření návrh na exekuci, neporušili žádnou svou povinnost a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se jedná o otázku neřešenou. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve své argumentaci vychází z toho, že splnil povinnost uloženou předběžným opatřením; nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu, že tuto skutečnost neprokázal. Namítá nesprávné hodnocení důkazů soudem a poukazuje na vady řízení i dokazování. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99, 21 Cdo 1582/2012, 21 Cdo 1815/2018, zdůrazňuje, že podání žaloby na určení vlastnictví ve spojení s předběžným opatřením a následnou neoprávněnou exekucí představovalo ze strany žalovaných šikanu. Takto šikanózně jednali žalovaní se záměrem vyřadit exekučním řízením žalobce jako konkurenci v podnikatelském prostředí s vědomím, že jim vlastnictví k sítím ani předmětné šachtě nenáleží. Podle dovolatele měl návrh na vydání předběžného opatření žalovaným opatřit pouze exekuční titul. Soudy také nezohlednily, že soudní exekutor pokutu a exekuci zrušil z důvodu splnění povinnosti, plynoucí žalobci z předběžného opatření. Dovolatel se dále domnívá, že aplikace §77a o. s. ř. není vyloučena a s odkazy na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1797/2003, 23 Cdo 2416/2012, 23 Cdo 1924/2012 a 23 Cdo 1619/2019) mělo být při zvažování příčinné souvislosti předběžné opatření posuzováno jako celek ve spojení s návrhem na exekuci. Soudu rovněž vytýká, že se dostatečně nezabýval jím uplatněnou nemajetkovou újmou, již požadoval za to, že byla omezena jeho možnost podnikat. Pro případ, že by bylo vyloučeno použití §77a o. s. ř. na daný případ, formuluje dovolatel podle něj v judikatuře dosud neřešenou otázku, zda navrhovatel předběžného opatření odpovídá za škodu způsobenou v příčinné souvislosti tím, že zahájí exekuční řízení o výkonu předběžného opatření, ačkoli jsou povinným z předběžného opatření dané povinnosti splněny. Konečně dovoláním napadá i výrok o náhradě nákladů řízení. Soudy podle něj měly postupovat podle §150 o. s. ř., neboť se výše žalovaným přiznané náhrady nákladů řízení příčí dobrým mravům. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, nebo ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy).
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích, z nichž nárok dovolatele na náhradu škody spočívající v úplatě za zprostředkování právní rady ve výši 29 500 Kč a poplatku za odvolání proti nařízenému předběžnému opatření ve výši 1 000 Kč, nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Proto je přípustnost dovolání ohledně těchto nároků vyloučena §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody podle §77a o. s. ř. ani podle §420 obč. zák. není dán. Tento nesouhlas však opírá převážně o námitky týkající se dokazování a skutkového závěru soudů nižších stupňů, že dovolatel povinnost uloženou mu předběžným opatřením nesplnil.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč. včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že splnil povinnosti uložené předběžným opatřením nebo že exekuce byla zastavena, neboť žalobce prokázal, že povinnost uloženou předběžným opatřením splnil, přestože důvodem zastavení byla skutečnost, že rozhodnutí, které bylo podkladem exekuce, bylo po jejím nařízení zrušeno) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá především na závěru, že mezi nařízením předběžného opatření a vznikem škody (povinnost zaplatit smluvní pokuty) i nemajetkové újmy, není příčinná souvislost, neboť tvrzená újma nebyla vyvolána předběžným opatřením, ale její příčinou byla skutečnost, že žalobce povinnost stanovenou předběžným opatřením nesplnil, na což původní žalovaní reagovali návrhem na nařízení exekuce, který tak nelze považovat za šikanózní.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaných a vznikem újmy je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Uvedený skutkový závěr odvolacího soudu tedy přezkumu dovolacího soudu nepodléhá.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). V tomto směru sice dovolatel pokládá právní otázku, zda „navrhovatel předběžného opatření odpovídá za škodu způsobenou v příčinné souvislosti tím, že zahájí exekuční řízení o výkonu předběžného opatření, ačkoli jsou povinným z předběžného opatření dané povinnosti splněny“. Na takové otázce, jak ji dovolatel formuloval v části V. svého dovolání, však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Jak bylo uvedeno již výše, dovolatel neprokázal, že splnil povinnost, kterou mu soud uložil předběžným opatřením. I zde tudíž platí, že dovolatel buduje svou právní argumentaci na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a proto nemůže jím předložená právní otázka založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu