ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.137.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 137/2022-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. H. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Krijcos Reality s.r.o. , se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, IČO: 07754507, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kroftova 3370/20, o zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 36 C 179/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021, č. j. 17 Co 128/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč k rukám Mgr. Karla Machánka, advokáta se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (pronajímatel tam specifikovaného prostoru sloužícího k podnikání – dále jen „předmětný prostor“) se domáhal, aby mu žalovaná (nájemkyně předmětného prostoru) zaplatila částku 160.000,- Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu dlužného nájemného za měsíce květen a červen 2020, a to v částce 80.000,- Kč měsíčně. Nárok odůvodnil tvrzením, že smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 14. října 2011 (dále jen „Smlouva ze 14. října 2011“) žalované (resp. původně její právní předchůdkyni společnosti Krijcos CS, a.s., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, IČO: 49824210) pronajal předmětný prostor do 31. prosince 2016 s možností automatického prodloužení o dalších pět let. Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 12. prosince 2016 (dále jen „Smlouva z 12. prosince 2016“) se účastníci (resp. jako nájemkyně další právní předchůdkyně žalované společnost OMEGA Krijcos, a.s., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, IČO: 26120569, zaniklá výmazem z obchodního rejstříku dne 1. září 2017) dohodli na prodloužení nájmu do 31. prosince 2021 s tím, že od 1. ledna 2017 se bude řídit zde uvedenými ujednáními. Podle čl. 2 odst. 2 Smlouvy z 12. prosince 2016 bylo účelem nájmu provozování loterií a podobných her ve smyslu zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“) a/nebo hazardních her ve smyslu zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „hazardní zákon“) a hostinské činnosti. Dodatkem ze dne 24. září 2019 strany mimo jiné nájem prodloužily do 31. prosince 2022. Dopisem ze dne 8. dubna 2020 žalovaná od smlouvy odstoupila (dále jen „Odstoupení z 8. dubna 2020“) s odůvodněním, že usnesením č. 199 ze dne 12. března 2020 vláda České republiky s účinností od 13. března 2020 od 06.00 hod. zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů některých služeb (včetně heren a kasin) a tím v podstatě zakázala (omezila) provozování hazardních her ve smyslu hazardního zákona, jak to předpokládá čl. 8 odst. 3 bod (i) Smlouvy z 12. prosince 2016, upravující možnost nájemkyně od smlouvy odstoupit. Jelikož žalobce považoval odstoupení za neplatné, v důsledku čehož nájem podle něj neskončil, domáhal se zaplacení nájemného i za následující měsíce květen a červen 2020.
Okresní soud v Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2021, č. j. 36 C 179/2020-124, žalobu zamítl (výtok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2021, č. j. 17 Co 128/2021-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku I. tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 160.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Dovolání žalované (dovolatelky), které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti měnícímu výroku I. citovaného rozsudku, a k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Ve smyslu §3074 odst. 1 věty první před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (od 1. ledna 2014), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem.
Nejvyšší soud v rozsudku z 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněném pod č. 3/2019 časopisu Soudní judikatura, přijal a odůvodnil závěr, že podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu z 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 15. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019).
Na rozdíl od právní úpravy obsažené v předchozím občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013
– dále jen „obč. zák.“), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný na str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, či z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
Ustanovení čl. II. odst. 3 Smlouvy ze 14. října 2011, jíž se nájemní vztah sjednaný v dané věci řídil do 31. prosince 2016, umožňovalo nájemkyni tuto smlouvu vypovědět před uplynutím sjednané doby, nebude-li možno z jakýchkoliv důvodů provozovat v předmětu nájmu výherní hrací přístroje a technická zařízení ve smyslu loterijního zákona, a to v intencích účelu smlouvy (např. vydání obecně závazné vyhlášky zakazující provoz VHP v lokalitě apod.). V čl. 8 odst. 3 bodě (i) Smlouvy z 12. prosince 2016 se pak účastníci dohodli, že nájemkyně je oprávněna od ní odstoupit, pokud bude vydána obecně závazná vyhláška obce nebo jiný právní předpis zakazující nebo omezující provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu loterijního zákona a/nebo hazardních her ve smyslu hazardního zákona a/nebo zařízení definovaných v čl. 9.1 této smlouvy. Za dané situace – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci a jejím souvislostem v celém vývoji daného nájemního vztahu, a to včetně doby uzavření Smlouvy z 12. prosince 2016 – se dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený názor, že ustanovení čl. 8 odst. 3 písm. (i) Smlouvy z 12. prosince 2016 se vztahuje toliko na případy, kdy by byl zakázán nebo omezen předmět činnosti dovolatelky přímými právními nebo správními akty regulujícími tuto specifickou oblast podnikání; nikoliv tedy na časově omezené uzavření provozoven podnikatelů poskytujících obchod a služby jako prostředku k zabránění nebo omezení dalšího šíření nemoci COVID-19, resp. obecně vyjádřeno na jakýkoliv (jiný) případ vyšší moci. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že při interpretaci dotčeného ujednání Smlouvy postupoval odvolací soud zcela v souladu s výše citovanými pravidly, od nichž není důvod se odchýlit. Vycházel přitom z jazykového výkladu čl. 8 odst. 3 bodu (i) Smlouvy z 12. prosince 2016, avšak neopomněl zohlednit ani význam tohoto ustanovení v kontextu celého právního jednání i předchozí Smlouvy z 14. října 2011, a zejména se zabýval také úmyslem účastníků vyplývajícím z citovaného článku uvedené smlouvy. Jelikož usiloval především o výklad zohledňující všechny možné souvislosti a tudíž o ucelený náhled na danou situaci, lze pokládat za nepřípadnou dovolatelčinu námitku, že dotčené ujednání interpretoval toliko s ohledem na jeho jazykový, potažmo historický význam, a že se takovým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu též otázku „Zda v důsledku účinnosti krizových opatření vlády a mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydaných v souvislosti s rozšířením onemocnění COVID-19 mohlo dojít k zániku závazku z důvodu následné nemožnosti plnění ve smyslu ustanovení §2006 o. z.?“ . Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky ani vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Namítla-li tedy dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména úmyslu stran při uzavírání Smlouvy z 12. prosince 2016, resp. konkrétně při formulaci jejího čl. 8 odst. 3 ohledně možnosti nájemkyně od této smlouvy odstoupit), a současně též vadu řízení (námitkou, že soudy obou stupňů nedoplnily dokazování ke zjištění skutečné vůle stran při konstruování dotčeného smluvního ujednání), neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, či z 18. července 2018, sp. zn. 26 Cdo 1792/2018). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takového vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu