ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1705.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1705/2022-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně J. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalované městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, IČO 00063703, o zaplacení částky 1 023 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 608/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021, č. j. 54 Co 221/2021-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou 20. 12. 2019 domáhala zaplacení prostředků v celkové výši 1 023 005 Kč, investovaných v roce 1991 a 2002 do půdní vestavby bytu č. 6 ve 2. patře v budově č. p. XY na adrese XY, který byl v době vybudování vestavby ve vlastnictví žalované (dále jen „byt“).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 54 Co 221/2021-85, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 23. 3. 2021, č. j. 19 C 608/2019-58, jímž byla žaloba zamítnuta (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle kterých žalobkyně užívala od roku 1987 byt jako nájemkyně, rozšířila jej o vestavbu vybudovanou dle stavebního povolení v půdním prostoru domu, přičemž za realizaci vestavby zaplatila v roce 1991 částku 260 505 Kč a v roce 2002 částku 762 500 Kč. Z důvodu neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu žalovaná jako pronajímatelka žalobkyni nájem vypověděla výpovědí, k níž bylo přivoleno rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2010. Žalovaná zajistila žalobkyni v roce 2010 náhradní ubytování, které žalobkyně neakceptovala, byt nevyklidila a užívala jej až do 28. 3. 2019, kdy byla v rámci exekučního řízení z bytu vyklizena.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k názoru, že v předmětné věci šlo o zhodnocení prostoru půdy, která se nestala součástí bytu (pro nedostatek kolaudace a nezahrnutí výměry vestavby do nájemného), a nárok žalobkyně proto posuzoval jako bezdůvodné obohacení. S odkazem na ustanovení §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), měl nárok za promlčený, neboť k bezdůvodnému obohacení žalované došlo v roce 1991 a v roce 2002, kdy rovněž získala žalobkyně vědomost o tom, o kolik se žalovaná obohatila (požadovaná výše úhrady stavebním firmám za provedené práce). Počátek běhu promlčecí doby nelze počítat od okamžiku, kdy byla žalobkyně v roce 2019 pod tlakem exekuce vyklizena z bytu. I v případě, že by nárok žalobkyně měl být posouzen jako nárok dle §667 odst. 1 obč. zák. (s odkazem na použití §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), k čemuž dospěl soud prvního stupně, byl nárok uplatněn po uplynutí promlčení doby (nájemní vztah k bytu skončil v roce 2010). Vznesenou námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (počátek běhu promlčecí doby) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Jelikož ke vzniku dovolatelčina práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého investicí do půdní vestavby (realizované podle zjištění soudů bez právního důvodu) došlo nejpozději v roce 2002, řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto bezdůvodného obohacení zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“) - srov. §3028 odst. 1, 3 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019, či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).
Ustálená praxe dovolacího soudu vychází z toho, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení aplikovaná právní úprava stanoví dvojí (kombinovanou) promlčecí dobu, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze tedy právo přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, či ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodující okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní doba trvá po dobu tří let, respektive deseti let (v případě úmyslného obohacení), od tohoto okamžiku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012). Naopak pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; není přitom podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Rozhodujícím je tak subjektivní moment, kdy se oprávněný dozvěděl všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, či ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 523/2022, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Běh subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech; tato doba trvá dva roky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe, jestliže na zjištěném skutkovém základě (v daném případě nezpochybnitelném prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. začala dovolatelce, jež od počátku věděla, že žalovaná je vlastnicí nemovitosti, běžet nejpozději dnem, kdy uhradila platby za veškeré rekonstrukční práce v půdní vestavbě. Z provedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že již v okamžiku, kdy uskutečnila investici, dovolatelka prokazatelně znala všechny skutkové okolnosti rozhodné pro vznik odpovědnosti žalované za bezdůvodné obohacení, které se jí takovou investicí dostalo. Už tímto momentem (dnem úhrady stavebních úprav) jí proto začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. (a také tříletá objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák.), na což později nastalé okolnosti zdůrazňované v dovolání (zejména okolnost, kdy fakticky vyklidila byt, který spolu s půdní vestavbou užívala) nemohly mít žádný vliv.
Vznesená námitka promlčení pak není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2929/2018), neboť dovolatelka užívala půdní vestavbu dlouhodobě bez kolaudačního rozhodnutí, bezúplatně a nároky uplatnila s mnohaletým zpožděním.
Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení (uplatněné výtkou o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a výši hotových výdajů nedoložila, byly přiznány náklady za jeden úkon, který v dovolacím řízení učinila (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 o. s. ř. a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu