ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2013.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2013/2022-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části Praha 7 , se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1338/38, IČO 00063754, proti žalované R. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Kolínská 1686/13, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 202/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2021, č. j. 70 Co 283/2021-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 16 C 202/2020-42, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt č. 27 o velikosti 2 + 1, který se nachází v XY. nadzemním podlaží domu č. p. XY, XY, k. ú. XY, včetně sklepu příslušejícího k bytu (dále jen „byt“) do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 70 Co 283/2021-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž 23. 8. 2019 (poté, co předchozí nájemkyně bytu, matka žalované, v červnu 2018 zemřela) uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka se žalovanou jako nájemkyní smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou do 24. 6. 2020, kterou žalobkyně následně neprodloužila. Žalovaná, která dlouhodobě žije (a i v době smrti své matky žila) v XY, ani přes výzvu byt nevyklidila. Měl za správné i závěry právní, přičemž poukázal i na to, že smluvně sjednaný nájemní režim mezi účastnicemi respektoval i pravidla nastavená §2279 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pro členy domácnosti zemřelého nájemce. K namítanému legitimnímu očekávání žalované uvedl, že právní úprava, která zde byla v době narození žalované a která se v průběhu doby změnila zejména v souvislosti s koncem totalitního režimu, nebyla s to nastolit legitimní očekávání, že se žalovaná stane po úmrtí svých rodičů, resp. své matky, automaticky nájemkyní předmětného bytu na dobu neurčitou. Žalovaná tak užívá byt bez právního důvodu a je povinna jej vyklidit. Žalobu na vyklizení neshledal za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná byt dlouhodobě neužívá, žije a pracuje v Kanadě, v případě budoucího návratu má možnost sjednat nájemní vztah k jinému bytu, zatímco žalobkyně byt jako obec potřebuje k zajištění bytových potřeb sociálně slabých občanů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a za neřešené považovala otázky, 1) zda členové nájemcovy domácnosti mladší sedmdesáti jsou diskriminováni z důvodu jejich věku, a to ustanovením §2279 odst. 2 o. z., 2) zda ustanovení §3074 odst. 1 o. z. není v rozporu s principem legitimního očekávání, 3) zda se postup obce, jakožto veřejnoprávního subjektu, která se domáhá proti přímému bezproblémovému potomku starousedlíka vyklizení bytu za účelem uzavření nájemní smlouvy s jiným nájemcem obstojí v testu proporcionality a zda se nepříčí dobrým mravům, 4) okolnost, že byt není užíván po dobu pracovního pobytu vázaného na rodinné vztahy v zahraničí, může jít k tíži nájemce. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla dovolání žalované odmítnout, příp. zamítnout.
Dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. z dále uvedených důvodů přípustné.
Námitka dovolatelky, že členové nájemcovy domácnosti mladší sedmdesáti jsou diskriminováni z důvodu jejich věku ustanovením §2279 odst. 2 o. z., přípustnost dovolání nezakládá, neboť je v dané věci zjevně bezpředmětná. Dovolatelka užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy na dobu určitou, případný přechod nájmu k bytu po smrti její matky nebyl v řízení ani tvrzen, natož prokázán.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že jí „vzniklo v době jejího narození legitimní očekávání“, že se v případě smrti své matky stane nájemkyní bytu na dobu neurčitou s ohledem na tehdy platnou právní úpravu. Princip naplnění legitimního (oprávněného) očekávání je vyjádřením obecnějšího požadavku právní jistoty. Znamená, že fyzická nebo právnická osoba, která na základě předchozí zkušenosti oprávněně dospěje k závěru, že jí svědčí určité subjektivní právo nebo že bude platit určité právo objektivní, má právo na to, aby její očekávání bylo naplněno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3419/11). Jinými slovy ze zásady legitimního očekávání vyplývá, že osobě musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by jí být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohla rozumně očekávat. V předmětné věci však dovolatelka neměla důvod legitimně očekávat, že po dobu několika desetiletí nebudou měněny zákony týkající se přechodu nájmu bytu (k principu legitimního očekávání srov. v judikatuře Nejvyššího soudu obdobně např. rozsudek ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015). Pro úplnost lze uvést, že ani ustanovení §3074 odst. 1 o. z. na danou věc nedopadá vzhledem k datu uzavření nájemní smlouvy 23. 8. 2019.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelkou předložená právní otázka (rozpor s dobrými mravy), neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Odvolací soud se otázkou výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy zabýval, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalované, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci (zejména dlouhodobého pobytu dovolatelky v zahraničí a povinnosti obce zajišťovat bytové potřeby svých občanů v nouzi) a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu („ve všech výrocích“). Napadá-li dovolatelka tedy rovněž výrok o nákladech odvolacího řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 12. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu