ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2083.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2083/2022-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobců a/ H. M. , a b/ J. M. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované I. S. , bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, o zaplacení částky 173.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 279/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2022, č. j. 71 Co 308/2020-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.880,- Kč k rukám Mgr. Josefa Blažka, advokáta se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř. “) jako soud dovolací dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (odvolacího soudu) ze dne 7. března 2022, č. j. 71 Co 308/2020-419 (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 985/2017, či z 15. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 2664/2018 /ústavní stížnosti podané proti posledně citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze 14. srpna 2017, sp. zn. IV. ÚS 2219/17, a z 19. března 2019, sp. zn. I. ÚS 460/19/). Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek (jako je tomu, s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o. s. ř. /, i v projednávané věci), je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich. Jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být vymezeno jedno z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., které dovolatel považuje právě ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, či z 1. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2629/2020). Přitom z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2623/2015 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15/, či z 1. prosince 2021, sp. zn. 26 Cdo 2057/2021).
Z obsahu dovolání se sice podává nesouhlas dovolatelů se závěry, že jejich žaloba je zjevným zneužitím práva a nemůže tudíž požívat právní ochrany, že po 28. únoru 2017 (tedy po dni, kdy skončil jejich nájemní poměr k dříve pronajatému bytu /dále jen „byt“/) nejsou aktivně věcně legitimováni k vymáhání pokuty podle §13 zákona č. 67/2013 Sb., o službách, jednak ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. a jednak ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), a že jde-li o období do 28. února 2015, není žalovaná pasivně věcně legitimována (neboť nabyla vlastnické právo k domu, v němž se nachází byt, až dne 5. února 2015 a po dohodě s předchozími vlastníky začala provádět vyúčtování od 1. března 2015). Ohledně přípustnosti dovolání však dovolatelé hned v jeho úvodu pouze obecně uvedli, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Není tedy zřejmé, ke které z nastolených otázek se to které vymezení přípustnosti vztahuje, či zda jej v tomto vymezení připínají pouze k jedné z nich (což by též odpovídalo citované formulaci). Přitom okolnost, že dovolatelé nesouhlasili s napadeným rozhodnutím proto, že určité právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
K namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatelů dovolací soud dodává, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, z 28. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020, či z 3. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 753/2022).
Navíc má-li být dovolání přípustné – jak avizovali dovolatelé – podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrná nejen konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nýbrž i to, od které ustálené rozhodovací praxe (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14/) se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 2. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 110/2019). Má-li pak být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Údaj o konkrétní rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud při řešení (alespoň) jedné z nastolených otázek odchýlit, resp. údaj o tom, od kterého svého (konkrétního) řešení alespoň jedné z dotčených otázek by se měl odchýlit dovolací soud, se však z obsahu dovolání nepodává a tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. října 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18/, či z 21. dubna 2020, sp. zn. 26 Cdo 412/2020). Argumentace dovolatelů, že „výše pokuty je důsledkem dlouhodobého prodlení žalované a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou ‚denní sazbu‘“ , sice odpovídá závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. srpna 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017, či jeho usnesení z 24. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 1418/2016, a z 6. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2823/2019 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 26. dubna 2017, sp. zn. I. ÚS 656/17, a z 14. února 2020, sp. zn. II. ÚS 303/20/). Vztahuje se však k posouzení (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě v důsledku jeho případného rozporu s dobrými mravy; o to ale v projednávané věci nejde, je-li jejím předmětem pokuta za porušení povinnosti stanovená právním předpisem (penále), jejíž výše nepramení z ujednání mezi stranami. Nadto ani není zřejmé, zda se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí od takto vymezeného názoru odchýlit či zda by se od něj měl naopak nyní odchýlit dovolací soud.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelé alespoň z části objektivně ani vyhovět nemohli, neboť namítli-li v dovolání rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se důvodu zamítnutí žaloby o určení výše nájemného z bytu) a současně též vady řízení (výtkami, že soud prvního stupně nebyl k projednání věci místně příslušný a že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí), neuplatnili v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovolání „směřují do celého rozsahu napadeného rozsudku“ , tedy jakoby i proti nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 9. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu