ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2213.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2213/2022-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalované HOT DOG PRAGUE s.r.o. se sídlem v Praze 8, Feřtekova 739/16, IČO 28224353, zastoupené JUDr. Milošem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 8, Feřtekova 739/16, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 55/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022, č. j. 11 Co 290/2021-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 38 C 55/2020-40, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit část pozemku parcelní č. 1075 - ostatní plocha, v katastrálním území Staré Město, obec Praha, zapsaného na LV č. 122 vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, o výměře 13 m², nacházející se před objektem č. popisné 957 Na Příkopě 23, Praha 1 (dále jen „pozemek“), a vyklizenou ji žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 11 Co 290/2021-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil pozemek vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že výpověď smlouvy o nájmu ze dne 17. 7. 2018 byla dodána do datové schránky žalované dne 17. 8. 2018, kde se s ní žalovaná seznámila dne 2. 9. 2018. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že byť doručení výpovědi do datové schránky nebylo v souladu se smluvním ujednáním účastníků, dle něhož výpověď měla být žalované doručena na její adresu uvedenou v nájemní smlouvě, a že doručení do datové schránky nebylo v souladu s §18a odst. 1 zák. č. 300/2018 Sb. ve znění účinném ke dni 17. 8. 2018, neboť žalovaná nepožádala Ministerstvo vnitra o umožnění doručování do své datové schránky z datové schránky jiné právnické osoby, přičemž v daném případě žalobce vystupoval nikoli jako orgán veřejné moci, ale jako smluvní partner žalované, tedy jiná právnická osoba, tyto skutečnosti nemají za následek, že by bez dalšího bylo možno doručení výpovědi do datové schránky žalované považovat za neúčinné. Akcentoval, že dle ustálené judikatury je osobě (i nepřítomné) písemnost doručena okamžikem, kdy se dostane do sféry její dispozice, tedy kdy nabyde možnost se s obsahem písemnosti seznámit. To se v daném případě jednoznačně stalo dne 2. 9. 2018, což nezpochybňuje ani sama žalovaná. Názor soudu prvního stupně, že v takovémto případě písemnost nebyla řádně doručena jen proto, že žalobce nesprávně žalované doručoval do datové schránky, nikoli poštou na adresu jejího sídla, považoval za přepjatě formalistický. Uzavřel, že vzhledem k šestiměsíční výpovědní době nájemní poměr skončil 31. 3. 2019, po tomto datu již žalovaná užívá pozemek bez právního důvodu a je povinna jej vyklidit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu, nyní prostoru sloužícího podnikání) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost (nepřítomné) osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, na nějž odkazuje dovolatelka). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004).
S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu (v dané věci prostoru sloužícího podnikání) jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 979/2020).
Jestliže v projednávané věci na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že výpověď z nájmu byla dovolatelce doručena do její datové schránky, čímž se dostala do její dispoziční sféry (což ani sama nerozporuje), je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe. Pro závěr, že se písemnost dostala do sféry dispozice žalované, je irelevantní, zda si strany mezi sebou sjednaly jiný způsob doručení, a zda žalobce zasílal písemnost z datové schránky jako subjekt veřejného či soukromého práva. Proto nemůže být důvodná ani námitka, že jeho jednání je v rozporu s dobrými mravy. Tato skutečnost nemůže nijak ovlivnit objektivní možnost žalované se seznámit s obsahem zásilky, a to, že se písemnost dostala do sféry její dispozice. Nadto dovolací soud podotýká, že smyslem účastníky sjednaného ustanovení o adrese pro doručování jistě nebylo, aby písemnosti nebyly žalované doručeny či snad byly zatajeny, ale právě naopak, aby mohlo být bezproblémově doručováno. Doručení do datové schránky žalované pak tento účel přesně splnilo. Dovedeno ad absurdum si lze představit situaci, kdy bude písemnost předána osobně oprávněné osobě např. přímo v nemovitosti, která je určena pro doručování, a doručení bude vyhodnoceno jako vadné. Nedodržení sjednaného způsobu doručení by mohlo být významné jen tehdy, jestliže by vznikly o doručení pochybnosti, což se v daném případě nestalo.
Za stavu, kdy byla výpověď z nájemního vztahu dodána do datové schránky žalované 17. 8. 2018 a oprávněná osoba se do ní přihlásila dne 2. 9. 2018, byla ve smyslu shora uvedené judikatury tohoto dne doručena a stala se účinnou.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek ve všech jeho výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu