ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.2046.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 2046/2021-722
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně E. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému L. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Nekolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, o zaplacení 19.747.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 28/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 11 Co 273, 279/2020-615, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 63.549,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 12 C 28/2017-510, zamítl žalobu o zaplacení 19.747.800 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně „zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, jejichž výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením“ (výrok II.); usnesením ze dne 2. 7. 2020, č. j. 12 C 28/2017-575, určil výši náhrady nákladů řízení a jejich splatnost.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 11 Co 273, 279/2020-615, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (druhý výrok) a ve výroku II. jej spolu s usnesením ze dne 2. 7. 2020, č. j. 12 C 28/2017-575, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu druhého výroku) podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovoláním otevřenou otázku výkladu smlouvy o úplatném postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2016 (dále též jen „smlouva o postoupení pohledávek“) odvolací soud vyřešil v souladu s pravidly pro výklad právních jednání obsaženými v §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1) Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.
2) Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
3) Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3318/2020, vydané v obsahově totožné věci).
[6] Sporné znění článku III. bodu 5 smlouvy o postoupení pohledávek soudy vyložily v souladu s uvedenými výkladovými pravidly; vůli smluvních stran zjistily nikoliv jen z jazykového vyjádření, ale rovněž z úmyslu stran, přičemž zohlednily účel, k němuž dlouhodobě smluvní strany směřovaly, přihlédly k předchozím jednáním smluvních stran a rovněž k jejich chování po uzavření (komplexu) smluv. Argumentace dovolatelky uvedená v dovolání je pouhou polemikou s výkladem právního jednání (jeho výsledkem), k němuž dospěl odvolací soud.
[7] Přípustnost dovolání pak již nemohou založit (nezaložily) ani další dovolatelkou formulované otázky, „zda interpretací obsahu právního jednání/úkonu může soud nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle“, „zda při výkladu obsahu právního úkonu se může soud u vícestranných právních jednání spokojit se zjišťováním úmyslu pouze jednoho z účastníků smlouvy“, „ zda je platným právním jednáním simulované právní jednání a zda je platným právním jednáním disimulované právní jednání, pokud disimulované právní jednání neodpovídá vůli jedné ze stran takového jednání a nejsou u něj splněny všechny náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost“, neboť jsou dílem (s ohledem na výše uvedené) bezpředmětné, dílem na jejich řešení není přezkoumávané rozhodnutí založeno.
[8] Nejvyšší soud (s ohledem na argumentaci dovolatelky) připomíná, že správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[9] Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[10] Ani další dovoláním otevřené otázky procesního práva (pravidla hodnocení důkazů, vypořádání se s důkazními návrhy účastníků a tzv. opomenuté důkazy) nečiní dovolání přípustným, neboť soudy je ( implicite ) vyřešily (oproti názoru dovolatelky) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
[11] Důvody, pro které neprovedly některé z dovolatelkou navržených důkazů, soudy nižších stupňů jasně, srozumitelně a logicky odůvodnily (viz obsáhlý bod 22 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve spojení s bodem 13 a 19 odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí).
[12] Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jde-li o vypořádání se s důkazními návrhy a vysvětlení, proč některé z navržených důkazů neprovedly, považuje Nejvyšší soud za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, či ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3561/2019, a v nich citovaná rozhodnutí, anebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, a judikaturu v něm citovanou).
[13] Provedené důkazy soudy hodnotily v souladu s §132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97). Samo hodnocení důkazů, resp. jeho výsledek, nemůže být se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. úspěšně napaden přípustným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu