ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3598.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3598/2020-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka P. s. b. d., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, proti žalovanému P. W. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, o zaplacení 113.447 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 30/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 14 Cmo 9/2019-462, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, č. j. 36 Cm 30/2010-405, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 14 Cmo 9/2019-462, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.211,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 36 Cm 30/2010-405, uložil žalovanému zaplatit žalobci 113.447 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení a zaplacení soudního poplatku státu (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., změnil ve výroku II. a III. ohledně výše nákladů řízení a soudního poplatku a ve zbytku potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání.
[4] Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
[5] Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2483/2018).
[6] Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné.
[7] Dovolatel, jsa přesvědčen o „nadřazení insolvenčního zákona jiným právním normám“, předestírá Nejvyššímu soudu otázku, „zda je možné o nároku na vydání plnění (vrácení vyplacené mzdy) ve prospěch dlužníka, na nějž byl prohlášen konkurs, rozhodovat v civilním řízení, aniž by bylo předtím vydáno rozhodnutí insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě vedené o neplatnost nebo neúčinnost právního úkonu dlužníka“.
[8] Tato otázka však nečiní dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. již z toho důvodu, že v projednávané věci se žalobce nedomáhá zaplacení (vrácení) žalobou uplatněné částky proto, že by byla dovolateli vyplacena na základě neplatného či neúčinného právního úkonu, nýbrž proto, že byla dovolateli (členu představenstva dlužníka) vyplacena z titulu odměny člena představenstva v rozporu s podmínkami stanovenými členskou schůzí dlužníka (tyto podmínky nebyly splněny). Řešení předestřené otázky se tak nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím, a proto pro její zodpovězení nemůže být dovolání přípustné.
[9] Lze dodat, že projednávaná věc nespadá pod žádný z incidenčních sporů taxativně vypočtených v §159 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 3. 2011 (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 101 VSPH 174/2015, uveřejněné pod číslem 24/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6037/2016, uveřejněný pod číslem 82/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[10] Žalobce jakožto insolvenční správce v projednávané věci vymáhá dlužníkovu pohledávku ve prospěch majetkové podstaty způsobem podle §294 insolvenčního zákona; závěr odvolacího soudu, podle něhož nejde o incidenční spor, je v souladu s výše uvedenou judikaturou.
[11] Odvolací soud uzavřel, že dovolateli nevznikl nárok na pohyblivou složku odměny již proto, že představenstvo dlužníka v rozporu s usnesením členské schůze nevytvořilo fond odměn (a nebyly tak splněny podmínky stanovené usnesením členské schůze). Uvedený závěr dovolatel sice zpochybňuje, nicméně ve vztahu k němu Nejvyššímu soudu nepředestírá žádnou otázku hmotného či procesního práva a ani nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání, vypočtených v §237 o. s. ř., je naplněn.
[12] Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných výhradami proti popsanému závěru; proto se jimi ani nemohl zabývat (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání srov. dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[13] Jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním (řádně, v souladu s požadavky §237 o. s. ř.) zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1823/2019, odst. 14, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020).
[14] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. k tomu dále za všechna rozhodnutí usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3018/21, odst. 16, a judikaturu zde citovanou).
[15] Shora popsaný závěr odvolacího soudu, jenž zůstal (procesně korektním) způsobem nezpochybněn, obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě na vrácení vyplacené odměny.
[16] Za této situace není (nemůže být) dovolání přípustné ani k řešení další dovoláním otevřené otázky (procesního) práva (výkladu pravidel hodnocení důkazů), k níž dovolatel vymezuje jako předpoklad přípustnosti dovolání rozpor s judikaturou Ústavního soudu. Tuto otázku totiž dovolatel předkládá ve vztahu k posouzení, jak soudy hodnotily důkazy, jimiž bylo prokázáno, že dlužník neměl ani zdroje, z nichž by mohla být pohyblivá složka odměny (za předpokladu, že by představenstvo dlužníka vytvořilo příslušný fond) vyplácena. I kdyby totiž bylo možné dát dovolateli zapravdu, nemohlo by se řešení této otázky projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím, stojícím (i) na závěru o neoprávněnosti vyplacení odměny z důvodu nevytvoření zvláštního fondu odměn (napadené rozhodnutí by nemohlo být z tohoto důvodu zrušeno).
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu