ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3830.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3830/2020-1221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce P. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) W. Q. , narozenému XY, bytem XY, a 2) J. Š. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o nahrazení projevu vůle, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 64/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, č. j. 14 Cmo 319/2018-1062, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 17. 5. 2016 domáhá nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření smlouvy o úplatném převodu 24 akcií společnosti S. V. o. (dále též jen „společnost“) mezi žalobcem (jako prodávajícím) a žalovanými (jako kupujícími), neboť mu vzniklo právo na odkup jeho akcií podle §89 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 [dále jen „z. o. k.“].
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 38 Cm 64/2016-828, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
[3] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovolání nečiní přípustné námitky, podle nichž odvolací soud „překrucuje a dezinterpretuje výpovědi svědků“ a činí nesprávná skutková zjištění (jde-li o existenci akcionářské dohody a zjištění popsaná na str. 47 až 50 dovolání), resp. „nesprávně, neobjektivně a v některých případech zjevně účelově hodnotí důkazy“, a to již proto, že těmito námitkami dovolatel toliko zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu).
[6] Jde-li o dovolatelem zdůrazňovanou skutečnost, že mezi původními akcionáři byla uzavřena akcionářská dohoda, podle které bude každý ze tří původních akcionářů společnosti (tj. žalovaní a otec dovolatele) členem představenstva, Nejvyšší soud podotýká, že i kdyby byla tato skutečnost v řízení prokázána (jak se domnívá dovolatel), neměla by pro posouzení věci žádný význam. Případná akcionářská dohoda se totiž měla týkat osobně toliko původních akcionářů. Jinými slovy, z případné dohody, podle které se každý z původních akcionářů měl stát členem představenstva, by nebylo možné dovozovat, že stejné „právo“ (na zvolení členem představenstva) svědčí i dědicům původního akcionáře.
[7] Ve značné části dovolání dovolatel nejprve formuluje své vlastní skutkové závěry, k nimž pak připíná své právní posouzení. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[8] Z řečeného plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[9] Otázkou, zda společník musí v návrhu na uzavření smlouvy o převodu svého podílu na ovládající osobu výslovně uvést konkrétní částku (cenu), za niž má k převodu dojít, již Nejvyšší soud zodpověděl v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2451/2019 (přijatém po vydání napadeného rozsudku). V něm uzavřel (shodně s názorem dovolatele vyjádřeným v projednávané věci), že společník může v návrhu na uzavření smlouvy o převodu svého podílu na ovládající osobu toliko odkázat na cenu, která bude určena znalcem, aniž by specifikoval (konkrétní) částku, za kterou má k převodu podílu dojít. Opačný (dílčí) závěr odvolacího soudu (podle něhož by již sama absence kupní ceny v návrhu na uzavření smlouvy odůvodňovala zamítnutí žaloby) není správný.
[10] Přesto však napadené rozhodnutí obstojí, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil toliko na výše uvedeném právním posouzení; současně totiž posuzoval, zda dovolateli právo na odkup podle §89 z. o. k. vzniklo. Jeho (dovoláním zpochybněný) právní názor, podle něhož dovolateli v projednávané věci právo na odkup nevzniklo, odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud při výkladu §89 z. o. k. formuloval v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020, vydaném ve věci dovolatelova bratra a týchž žalovaných, týkající se téže společnosti a týchž skutkových okolností.
[11] V označeném rozsudku Nejvyšší soud vysvětlil, že:
1/ Ustanovení §89 z. o. k. je jedním z pravidel upravujících právo společníka na „fair exit“. Právo domoci se ukončení účasti ve společnosti (cestou odkoupení podílů ovládající osobou) mu vzniká tehdy, jsou-li kumulativně splněny všechny zde vypočtené podmínky: 1) společnost je ovládanou osobou (§74 odst. 1 z. o. k.), 2) ovládající osoba využije svého vlivu (uplatní jej), 3) postavení společníka se podstatně zhorší nebo dojde k jinému podstatnému poškození jeho oprávněných zájmů, 4) mezi jednáním ovládající osoby (využitím vlivu) a následky uvedenými v předchozím bodu je dána příčinná souvislost a 5) po dotčeném společníku nelze spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrval.
2/ Jako i v řadě jiných případů práva na „fair exit“, tj. práva ukončit za spravedlivých podmínek účast ve společnosti, je možné právo na odkup podle §89 z. o. k. využít jen tehdy, je-li to přiměřené konkrétním okolnostem. V této souvislosti je třeba vzít v potaz, že právo na odkup zasahuje do právních poměrů ovládající osoby, jež je nucena převzít podíl (podíly) dotčeného společníka a vynaložit prostředky na zaplacení přiměřené ceny (§89 z. o. k. ukládá ovládající osobě smluvní přímus).
3/ Princip proporcionality se v §89 z. o. k. výslovně promítá v podmínkách uvedených shora v první odrážce pod body 3) a 5). Ne každé zhoršení postavení společníka a ne každé poškození jeho oprávněných zájmů ospravedlňuje právo na odkup; právo na odkup může vzniknout pouze tehdy, lze-li takové zhoršení či poškození považovat za podstatné. Ani tehdy, je-li zhoršení postavení společníka či poškození jeho oprávněných zájmů podstatné, nevznikne právo na odkup, není-li naplněna poslední zákonem stanovená podmínka, podle které po společníku nelze spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrval.
4/ Z řečeného vyplývá, že právo odkupu představuje krajní řešení ( ultima ratio ), a lze je uplatnit zpravidla až tehdy, není-li možné nápravy dosáhnout využitím jiných institutů, anebo není-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu spravedlivé požadovat po dotčeném společníkovi, aby k ochraně svých práv využil jiných institutů.
5/ V poměrech akciové společnosti nelze přehlížet, že postavení akcionáře a z něj plynoucí vliv na správu společnosti jsou do značné míry určeny velikostí akciového podílu, který akcionář vlastní; od něj se obvykle odvíjí jak „velikost“ řady jeho práv (počtu hlasů, podílu na zisku či jiných vlastních zdrojích atd.), tak i velikost rizika, které dotčený akcionář (s ohledem na výši své investice) nese. Rozhodování nejvyššího orgánu společnosti je založeno nikoliv na jednomyslnosti, nýbrž na dosažení (dostatečné, zákonem či stanovami určené) většiny. Je logické, že menšinový akcionář zpravidla nemůže legitimně očekávat, že (sám) prosadí svou koncepci správy společnosti, resp. svůj pohled na to, jak má valná hromada v jednotlivých případech rozhodovat. Proto např. nebude možné obvykle dovozovat, že nepřijetí jeho návrhů (samo o sobě) představuje podstatné zhoršení postavení společníka či podstatné poškození jeho oprávněných zájmů ve smyslu §89 z. o. k.
6/ Může-li dotčený společník dosáhnout ochrany svých práv prostřednictvím jiného institutu, nebude zpravidla splněna poslední výše vypočtená podmínka práva na odkup (po společníku bude možné spravedlivě požadovat, aby setrval ve společnosti a aby svá dotčená práva hájil jinými nástroji). To platí především v případě společníků s významným (nikoliv zanedbatelným) menšinovým podílem. Bude-li mít např. takový společník za to, že rozhodnutím valné hromady bylo zasaženo do jeho práv, bude obvykle na místě, aby podal návrh podle §428 z. o. k., nikoliv aby postupoval podle §89 z. o. k.
7/ V každém jednotlivém případě je třeba posuzovat konkrétní okolnosti.
[12] Právní posouzení odvolacího soudu (učiněné v projednávané věci), podle něhož konkrétní okolnosti, v nichž dovolatel v projednávané věci spatřuje naplnění předpokladů pro odkup jím vlastněných akcií žalovanými, neodůvodňují (ve světle výše shrnutého výkladu) postup podle §89 z. o. k. (dovolateli právo na odkup nezakládají), je v souladu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku.
[13] Předně v důsledku dovolatelem tvrzených skutečností nedošlo k podstatnému zhoršení postavení dovolatele (jakožto akcionáře), resp. k poškození jeho oprávněných zájmů. Navíc, i kdyby tomu tak bylo, dovolatel (jakožto menšinový akcionář vlastnící šestinu akcií emitovaných společností), se ani nepokusil dosáhnout nápravy jeho (údajně) dotčených práv či oprávněných zájmů pomocí jiných (v úvahu přicházejících) nástrojů. Není proto naplněn ani poslední z výše vypočtených předpokladů (po dovolateli lze spravedlivě požadovat, aby setrval ve společnosti).
[14] Jelikož výklad §89 z. o. k. učiněný odvolacím soudem odpovídá (s výjimkou uvedenou v odstavci 9) judikatuře Nejvyššího soudu (přijaté po vydání napadeného rozhodnutí), není dovolání přípustné ani pro řešení jím otevřených otázek výkladu §89 z. o. k.
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 2. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu