ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.439.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 439/2022-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalované Heineken Česká republika, a. s. , se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, PSČ 602 00, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 131/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2021, č. j. 49 Co 402/2014-548, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 14 C 131/2009-275, ve znění usnesení ze dne 24. 7. 2014, č. j. 14 C 131/2009-280, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků ve výroku blíže specifikovaných (dále též jen „pozemky“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná dovolání.
[4] Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, odmítl jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) a §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[5] Rovněž v části směřující proti prvnímu výroku napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Závěr odvolacího soudu, podle něhož společnost S., identifikační číslo osoby XY (dále též jen „společnost“), ani dovolatelka nemohly nabýt vlastnické právo k pozemkům vydržením, neboť nebyly v dobré víře, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z teze (na níž není třeba čehokoli měnit), že vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, a ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017).
[8] V poměrech projednávané věci členové představenstva společnosti, kteří za ni podepsali „Dodatek privatizačního projektu č. 5011 společnosti“ ze dne 11. 6. 1996, v němž je uvedeno, že pozemky musí být vyčleněny z majetku společnosti, „neboť nejsou jejím vlastnictvím“, i nadále působili v představenstvu společnosti. Jak se podává z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti, J. F. byl jako člen představenstva vymazán z obchodního rejstříku ke dni 14. 12. 1999, předsedovi představenstva V. M. M. zanikla funkce dne 31. 12. 2002 a F. K. dne 31. 12. 2007. Je tak zřejmé, že až do konce roku 2007 byl ve společnosti nejméně jeden člen statutárního orgánu (do konce roku 2002 dva členové statutárního orgánu), kterému byla známa skutečnost, že společnost není vlastníkem pozemků. Byla-li žaloba podána u soudu dne 17. 6. 2009 (a dovolatelce soudem doručena dne 25. 6. 2009), nemohly společnost ani dovolatelka jako její právní nástupkyně v souladu s §134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pozemky vydržet, neboť nebyly v dobré víře, že jsou jejich vlastníkem.
[9] Dovolání není přípustné pro řešení námitky dovolatelky, podle níž soudy nižších stupňů neprovedly řádně dokazování, neboť k důkazu byly provedeny fotokopie listin. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006, či ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005).
[10] Dovolání nečiní přípustným ani námitka, podle níž soud prvního stupně ani soud odvolací neprovedly důkazy navržené dovolatelkou. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle §120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017). Soud prvního stupně (stručně) odůvodnil (na straně 5 rozhodnutí), proč dovolatelkou navržené důkazy neprovedl, stejně tak učinil v bodu 20. napadeného rozsudku soud odvolací.
[11] Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nepřerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
[12] Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
[13] K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1655/2017, či ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5914/2017, a judikaturu v nich citovanou.
[14] Uzavřel-li odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 14. 6. 2021, č. j. 49 Co 402/2014-509, kterým návrh dovolatelky na přerušení řízení zamítl, že není na místě řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit, neboť řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 37/2018 bylo zahájeno později, a není ani jisté, zda bude otázka vlastnického práva žalobkyně k pozemkům v odkazovaném řízení řešena, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[15] Dovolatelka navrhovala odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Uvedený závěr se plně prosadí i ve vztahu k návrhu na odklad právní moci. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu