ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1519.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1519/2022-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, za účasti 1) L. K. , narozené XY, bytem XY, 2) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, 3) městské části Praha 16 , se sídlem v Praze 5, Václava Balého 23/3, identifikační číslo osoby: 00241598, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 304/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022, č. j. 29 Co 386/2021-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit hlavnímu městu Praze náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Janouška, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a L. K. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a městskou částí Praha 16 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 C 304/2019-254, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 11/240 na pozemcích dle PK parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, dle katastru nemovitostí parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), in eventum určení, že žalobce není vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 11/240 na předmětných pozemcích a má nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí řízení 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to účastníkovi řízení 2) k rukám jeho zástupce ve výši 37.026,- Kč a účastníkovi řízení 3) k rukám jeho zástupkyně ve výši 8.228,- Kč (výroky III. a IV.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 29 Co 386/2021-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že výše nákladů činí 2.700,- Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok II.) a ve výroku IV. změnil tak, že výše nákladů činí 600,- Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok III.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že přítomnému soudnímu řízení vedenému podle části páté občanského soudního řádu předcházelo správní řízení, v němž Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 1RP13078/2018-237100, č. j. SPU 272336/2019, podle ustanovení §9 zákona o půdě určil, že žalobce a účastnice řízení 1) nejsou vlastníky každý v ideálním podílu 11/240 předmětných pozemků, přičemž předmětné pozemky se jim nevydávají a nenáleží jim nárok na náhradu za tyto pozemky. Soudy nižších instancí shledaly, že ke dni účinnosti zákona o půdě příslušelo právo osobního užívání předmětných pozemků, jež se k 1. 1. 1992 přeměnilo na právo vlastnické, fyzickým osobám. Konstatovaly však, že fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě, pročež nepřichází v úvahu řízení podle ustanovení §9 zákona o půdě. Dovodily, že žalobce by svůj případný nárok mohl uplatnit toliko v řízení o přechodu vlastnictví na oprávněnou osobu podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, v němž jsou pasivně legitimovány právě osoby fyzické. Uzavřely, že účastníci řízení 2) a 3) pasivní věcnou legitimaci v projednávané věci postrádají. Co se týče případného nároku žalobce na vydání náhradních pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě, podotkly, že o tomto nároku nelze rozhodovat, jestliže předmětné pozemky nemohou být žalobci vydány postupem dle ustanovení §9 zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky, kterou pokládá za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to, zda porušení ustanovení §199 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále „obč. zák.“), lze považovat za restituční důvod dle ustanovení §6 zákona o půdě. Uvedl, že předmětné pozemky coby pozemky zemědělské byly vyvlastněny pro stavbu rodinných domů, pročež dle názoru žalobce vyvlastnění předmětných pozemků odporuje ustanovení §199 obč. zák. a jedná se tak o vyvlastnění bez právního důvodu. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce měl svůj nárok uplatnit dle ustanovení §8 zákona o půdě, svědčilo-li právo osobního užívání předmětných pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě fyzickým osobám. Domnívá se, že i z ustanovení §11 zákona o půdě, ve znění účinném do 27. 1. 1992, vyplývá záměr zákonodárce poskytovat při naplnění restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 zákona o půdě náhradní pozemky za původní pozemky náležející ke dni účinnosti zákona o půdě do osobního užívání fyzických osob. V této souvislosti poukazuje na odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, a „stanoviskem Cpjn 95/96“. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, maje za to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací týkající se nezákonnosti správních aktů, jimiž předmětné pozemky přešly na stát, potažmo aplikovatelnosti ustanovení §6 odst. 1 písm. n), o), p) a r) zákona o půdě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastník řízení 2) ve svém vyjádření označil dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Dle mínění účastníka řízení 2) mohl a měl žalobce postupovat dle ustanovení §8 zákona o půdě, přičemž podaným dovoláním se žalobce snaží zvrátit nepříznivý skutkový stav prostřednictvím polemiky poukazující na judikaturu nepřiléhavou na posuzovanou kauzu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
Účastníci řízení 1) a 3) se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem restitučního řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017). Okruh účastníků řízení před pozemkovým úřadem o vydání věci podle zákona o půdě je taxativně vymezen jeho ustanovením §9 odst. 8; definice účastenství ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je zde vyloučena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto způsobem je potom nezbytné přistupovat k posouzení účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (a věcné legitimaci účastníků řízení) ve sporech o vydání věci podle ustanovení §9 zákona o půdě, v nichž hmotně-právní aspekt účastenství v řízení určuje, že těmito osobami mohou být jen osoba oprávněná a osoba povinná.
Účastníky řízení před pozemkovým úřadem jsou oprávněné osoby, které u něj uplatnily nárok na vydání nemovitosti, a osoba povinná. Povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě je pak stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti citovaného předpisu věc držela (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 430/2010). Fyzické osoby tedy nejsou povinnými osobami a nemovitosti v jejich vlastnictví nelze v restituci vydat, a to s výjimkou případů, ve kterých se jeví jako spravedlivé požadovat i přechod vlastnictví z fyzických osob na osoby oprávněné (viz §8 odst. 1 zákona o půdě); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012.
Věcnou legitimaci povinné osoby podle ustanovení §5 zákona o půdě, eventuálně legitimaci osob v řízení o nároku podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, zákon spojuje s vlastnictvím nemovitostí; pouhá detence či držba, bez nabytí vlastnického práva, k uplatnění nároku nestačí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2086/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 661/10, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 507/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1165/96, uveřejněný pod číslem 10 v publikaci Zemědělské restituce a soudní praxe, C. H. Beck, Praha, 1998). Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil důvody, které jej k přijetí takového názoru vedly, a zdůraznil, že by bylo v rozporu s právem vlastníka nemovitosti na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), pokud by bylo rozhodováno o jeho vlastnickém právu bez jeho účasti v řízení. Ostatně, takový rozsudek by nebyl pro takovou fyzickou osobu (ač zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí) závazný (viz §159a odst. 1 o. s. ř.) a nemohl by být (ve vztahu k této osobě) ani titulem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí na podkladě rozhodnutí vydaného podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě ve vztahu k jiné osobě. Naproti tomu ze znění ustanovení §8 odst. l zákona o půdě se podává, že nárok na přechod vlastnického práva lze uplatnit i proti osobě, která v rozporu s tehdy platnými předpisy nabyla držbu nemovitostí, pokud je tato osoba v době rozhodování soudu vlastníkem nemovitosti. Použití ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě tak nebrání okolnost, že fyzická osoba nabyla původně sporný pozemek do osobního užívání a teprve novelou občanského zákoníku bylo toto právo k 1. 1. 1992 změněno na právo vlastnické (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 28 Cdo 2209/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1876/96).
V poměrech nyní projednávané věci, v níž se žalobce domáhá vydání předmětných pozemků podle ustanovení §9 zákona o půdě (v řízení podle části páté občanského soudního řádu), bylo tudíž rozhodující, zda jsou předmětné pozemky v držení povinných osob, tak jak je definuje ustanovení §5 zákona o půdě. Účastenství vymezené předpisem hmotného práva totiž určuje, že v řízení podle části páté občanského soudního řádu (ve věcech vydání nemovitosti podle ustanovení §9 zákona o půdě) může být rozhodováno pouze o právech a povinnostech oprávněné a povinné osoby, jejíž postavení je pro účely procesu restituce majetku petrifikováno ke dni účinnosti zákona o půdě. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že ke dni účinnosti zákona o půdě bylo v souladu s tehdejší právní úpravou evidováno právo osobního užívání k předmětným pozemkům ve prospěch fyzických osob, jež se později staly vlastníky těchto pozemků, jež samo o sobě vylučovalo formální ustavení i reálné vykonávání užívacích titulů k majetku ve vlastnictví státu dle ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o půdě [o případ ostatních nemovitostí jiného vlastníka dle ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona o půdě se z povahy věci jednat nemohlo] k rozhodnému okamžiku účinnosti zákona o půdě. Lze proto uzavřít, že účastníky řízení 2) a 3) nebylo možné ve vztahu k předmětným pozemkům označit za osoby povinné ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu, respektive v řízení před pozemkovým úřadem podle ustanovení §9 zákona o půdě, a určit s přihlédnutím k hmotněprávnímu vymezení účastenství v řízení, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných pozemků.
Co se týče dovolatelem předkládané otázky, zda lze převod předmětných pozemků v rozporu s tehdy platnými předpisy (konkrétně v rozporu s ustanovením §199 a §200 obč. zák.) podřadit pod restituční důvody vymezené v ustanovení §6 zákona o půdě, je třeba podotknout, že negativní odpověď na tuto otázku již dává judikatura dovolacího soudu, které je dlouhodobě ustálena v závěru, že přechod vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě je jiným právním institutem než vydání věci dle ustanovení §6 téhož zákona. Od skutkových okolností, jež provázely přechod nemovitostí na stát, a jež pojmově patří do restituční skutkové podstaty, je nutno odlišit ty okolnosti, které vytvářejí obsah právního vztahu mezi státem a nabyvatelem – fyzickou osobou. Posouzení otázky, zda stát nabyl nemovitosti od původního vlastníka v rozporu s tehdy platnými předpisy, má proto význam jen z hlediska restituční skutkové podstaty. Okolnost, zda stát převedl na fyzické osoby vlastnické právo coby vlastník či „nevlastník“, je tedy právně bezvýznamná z hlediska zkoumání toho, zda fyzické osoby nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1069/96, uveřejněný pod číslem 49/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1996, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 28 Cdo 267/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 488/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1699/98, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1700/2015). Pro vyřešení otázky, zda došlo zákonným způsobem k přechodu práva osobního užívání, respektive práva vlastnického, k předmětným pozemkům na fyzické osoby, je tedy nutné vést řízení jiné, a to podle ustanovení §8 zákona o půdě (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2421/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2267/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 211/2007). Smyslem řízení podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě je obnovení vlastnictví oprávněných osob v případě, že nemovitosti nabyly fyzické osoby, které sice nejsou povinnými osobami podle ustanovení §5 zákona o půdě, ale majetek nabyly za okolností popsaných v jeho ustanovení §8 odst. 1 (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5233/2007).
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že se odvolací soud měl zabývat jeho nárokem na vydání náhradního pozemku. Účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, je dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, k jejímuž vydání nedošlo na základě dohody oprávněné osoby s povinnou osobou, a v důsledku toho i rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona o půdě) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. Nelze vyloučit postup, kdy pozemkový úřad současně s vydáním rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti za podmínek uvedených v ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodne i o případných náhradách za pozemky, k nimž nelze vlastnické právo v tomto řízení obnovit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2696/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2312/2011, jakož i závěry stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V situaci, kdy účastníci řízení 2) a 3) nejsou v přítomném řízení pasivně věcně legitimováni a v úvahu nepřicházelo ani posouzení restitučního nároku žalobce skrze principy řízení před pozemkovým úřadem podle ustanovení §9 zákona o půdě, popřípadě před soudem podle části páté občanského soudního řádu, včetně zkoumání překážek pro naturální restituci vymezených v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě [případ písmene a) citovaného ustanovení se přitom s ohledem na argumentaci žalobce o protiprávním zvýhodnění fyzických osob, jimž bylo zřízeno k pozemkům právo osobního užívání, neuplatní], nemůže být otázka případných náhrad za nemovitosti, k nimž by nebylo možno vlastnické právo v restitučním řízení navrátit, předmětem tohoto řízení.
Přiléhavost postrádá odkaz dovolatele na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž se – na rozdíl od přítomné věci – týká výjimečného způsobu uspokojení restitučního nároku převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku. Rozsudek odvolacího soudu rovněž nikterak nekoliduje s dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, ročník 1999, str. 93, jelikož zmíněný nález Ústavního soudu byl vydán v řízení, v němž nevznikly žádné pochybnosti o osobě povinné. Zmiňuje-li dovolatel na podporu svých tvrzení také „stanovisko Cpjn 95/96“, jeví se vhodným dodat, že stanovisko uvedené spisové značky neprochází databází rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
Brojí-li žalobce dále proti nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu s tím, že se odvolací soud nijak nevypořádal s argumentací žalobce stran naplnění restitučních důvodů dle ustanovení §6 zákona o půdě, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Obecně platí, že se svou povahou jedná o výtku, která (je-li dána) vystihuje případ tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci, jak se z výkladu shora podává, splněna není. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobce, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Sluší se nadto rovněž podotknout, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že účastníci řízení 2) a 3) postrádají v řízení pasivní věcnou legitimaci, pročež toliko z uvedeného důvodu odvolací soud žalobnímu žádání nevyhověl. Na otázce, zda byly naplněny předpoklady aplikace ustanovení §6 zákona o půdě, tak napadený rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III., jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o nákladech prvostupňového řízení, a k výroku V. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalobce výslovně brojí též proti rozhodnutí odvolacího soudu o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a v takovém případě by dalším účastníkům řízení náležela náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. V případě statutárních měst se podle ustálené judikatury zásadně presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož se v projednávané věci nejedná o problematiku, jež by představovala výjimku z této základní zásady (tzn. velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod.), bylo účastníkovi řízení 2) přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalobce v paušální výši 300,- Kč podle ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu. Účastníkům řízení 1) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Místem splnění náhradové povinnosti žalobce vůči účastníkovi řízení 2) je zástupce tohoto účastníka řízení, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastník řízení 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu