ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1702.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1702/2022-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalované B. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntále, Palackého nám. 16/6, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 200/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2021, č. j. 57 Co 199/2020-316, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Žalobce (dále jen jako „dovolatel“) dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 2. 2020, č. j. 16 C 200/2018-249, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 300 150,52 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 155 654 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
3. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. [K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019. K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.]
7. V posuzované věci dovolatel – ač při podání dovolání obligatorně zastoupen advokátkou – ve vztahu k přípustnosti dovolání uvedl tolik, že jím napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ (čl. III., odst. 1. dovolání), a že rozhodnutí odvolacího soudu je „po právní stránce v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR“ (čl. IV., poslední odstavec).
8. Příslušné pasáže dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně nejsou způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když dovolatel toliko příkladmo cituje (nadto nepřesně) dvě z kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., aniž by však z dovolání (posuzovaném potud i z obsahového hlediska) bylo patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, resp. jakou otázku hmotného (nebo procesního) práva považuje dovolatel za vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se odvolacím soudem přijaté řešení odchyluje) [k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, nebo usnesení ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3946/2019].
9. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění).
10. Ovšem ani co do vymezení dovolacího důvodu (jímž je dovolací soud při dovolacím přezkumu vázán; srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) dovolatel zákonem stanovené povinnosti nedostál (k tomu srov. i ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., dle nějž se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení). Uvádí-li dovolatel v dovolání, že „poukazuje na nesprávné právní posouzení dvou základních listin a jejich vzájemnou vázanost“, nejde o řádné vymezení dovolacího důvodu.
11. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. S přihlédnutím k tomu, že dovolatel současně namítá, že („nesprávným postupem soudu druhého stupně“) došlo k porušení práva na spravedlivý proces, považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
13. Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nepřípadný je v tomto směru odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, neboť citované usnesení řeší otázku přípustnosti dovolání proti akcesorickým nákladovým výrokům v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017.
14. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti výroků II. a III. napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě (poté, kdy mu byl spis soudem prvního stupně předložen). Nejsou-li přitom splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí podle §243 písm. a) o. s. ř. (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či usnesení ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
15. Nad rámec uvedeného se sluší dodat, že návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti nákladových výroků II. a III. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu by nebylo možné vyhovět ani v případě splnění předpokladů pro meritorní projednání věci, jelikož dovolání proti uvedeným nákladovým výrokům není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]; přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 99/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněné pod číslem 78/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněné pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2969/2021.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
17. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu