ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1812.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1812/2022-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka , se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, identifikační číslo osoby: 72074477, jako insolvenčního správce dlužníka PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, identifikační číslo osoby: 25337220, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované Střechy KMB, spol. s r. o. , se sídlem v Otrokovicích, Objízdná 1878, identifikační číslo osoby: 63489082, zastoupené Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, o zaplacení částky 108.310,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 115/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2022, č. j. 74 Co 142/2019-208, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2022, č. j. 74 Co 142/2019-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6.969,60 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Hráška, advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 11 C 115/2018-91, uložil žalované povinnost zaplatit společnosti PSJ, a. s. (dále „žalobce“) částku 108.310,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108.310,- Kč za dobu od 9. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108.310,- Kč za dobu od 9. 12. 2015 do 8. 10. 2018 (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 16.859,35 Kč (výrok III.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u Krajského soudu v Brně byl pod sp. zn. 4 Cm 109/2009 veden spor mezi žalobcem a žalovanou, v němž žalovaná byla právně zastoupena JUDr. Marií Bučkovou, která po doručení prvoinstančního rozhodnutí oznámila výpověď plné moci. Dne 17. 2. 2015 podala sama žalovaná prostřednictvím svého jednatele odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. U Vrchního soudu v Olomouci se dne 24. 9. 2015 konalo jednání, na němž byla soudu předložena plná moc udělená žalovanou Mgr. Heleně Machálkové, advokátce, a byl vyhlášen rozsudek vyhotovený pod č. j. 4 Cmo 137/2015-323. V záhlaví zmíněného rozsudku byla jako zástupkyně žalované označena JUDr. Marie Bučková, jíž byl tento rozsudek následně rovněž doručen. Na základě uvedeného rozhodnutí byl žalobce povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 108.310,- Kč, což učinil dne 23. 10. 2015 na účet sdělený JUDr. Marií Bučkovou. Vrchní soud v Olomouci vydal dne 19. 11. 2015 opravné usnesení, jímž opravil označení zástupkyně žalované v záhlaví rozsudku z JUDr. Marie Bučkové na Mgr. Helenu Machálkovou. Dne 8. 12. 2015 pak žalobce uhradil náklady řízení ve výši 108.310,- Kč na účet dle výzvy Mgr. Heleny Machálkové.
3. Soud prvního stupně konstatoval, že do 25. 11. 2015 se ze soudních rozhodnutí podávalo, že platebním místem pro náhradu nákladů řízení je JUDr. Marie Bučková, a provedl-li tak žalobce dne 23. 10. 2015 úhradu na účet sdělený JUDr. Bučkovou, plnil na platební místo určené (nesprávně) soudním rozhodnutím. Uvedl, že povinností účastníka řízení není zjišťovat aktuální změny v právním zastoupení protistrany, přičemž v případě soudního rozhodnutí platí presumpce správnosti. Dovodil proto, že žalobce náklady řízení nahradil žalované dvakrát, a tudíž žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“).
4. Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 74 Co 142/2019-147, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2021, č. j. 74 Co 142/2019-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zcela zamítl a znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2040/2021-175, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nahradil žalované náklady řízení pouze jednou, a to platbou ze dne 8. 12. 2015 zaslanou na účet Mgr. Heleny Machálkové. Nesouhlasil rovněž s názorem odvolacího soudu, že částku 108.310,- Kč připsanou na účet JUDr. Marie Bučkové nelze považovat za platbu náhrady nákladů řízení dle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323, jelikož žalovaná upozornila žalobce na změnu v jí požadovaném platebním místě, pročež chyba v označení zástupkyně žalované v záhlaví označeného rozhodnutí byla v době uskutečnění platby na účet JUDr. Bučkové oběma účastníkům řízení zřejmou.
5. Dovolací soud v označeném rozsudku (po připomenutí judikatorního náhledu na povahu bezdůvodného obohacení jako objektivně vzniklého stavu, jehož založení nepředpokládá protiprávní jednání obohaceného a ani žádnou formu zavinění některého z jeho účastníků, a na otázku věcné legitimace v řízení s upozorněním, že individualizace bezdůvodně obohaceného není spojena s tím, kdo má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo kdo jej skutečně spotřeboval, s osobou, které bylo bez právního důvodu plněno) se zaměřením na konkrétní okolnosti případu a tvrzený vznik bezdůvodného obohacení založeného duplicitně poskytnutou náhradou nákladů řízení žalované uvedl následující: Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak je ustálena i v závěru, že ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva, je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, jakož i na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 686/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019). Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2506/2012, a dále v něm citovaná rozhodnutí). Do poměrů posuzované věci dovolací soud reprodukované závěry ustálené rozhodovací praxe pak promítl do konkluze, jíž byl odvolací soud pro další řízení vázán (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.), tj. že při úvahách o vzniku bezdůvodného obohacení je třeba zohlednit jeho objektivní povahu, neboť předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví. Dovolací soud současně uvedl, že při existenci nesporného skutkového zjištění, že dne 23. 10. 2015 žalobce zaslal žalované na účet JUDr. Marie Bučkové částku ve výši 108.310,- Kč, byl obstarán relevantní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z., pokud žalovaná netvrdila a neprokazovala existenci právního důvodu, na jehož základě si smí poukázané prostředky ponechat.
6. Krajský soud v Brně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 74 Co 142/2019-208, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2022, č. j. 74 Co 142/2019-218, v napadených výrocích I. a III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.), žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 36.902,- Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Zlíně soudní poplatek z dovolání podaného žalobcem ve výši 14.000,- Kč (výrok III.).
7. Odvolací soud - vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2040/2021-175, jehož obsah rozsáhle reprodukoval – uvedl, že žalobce zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení dvakrát částku 108.310,- Kč, a to dne 23. 10. 2015 na účet její dřívější zástupkyně JUDr. Marie Bučkové a dne 8. 12. 2015 opětovně Mgr. Heleně Machálkové, pozdější zástupkyni žalované. Při nezměněném skutkovém stavu s odkazem na ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z. odvolací soud uzavřel, že příjemcem obou plateb byla žalovaná jako zastupovaný účastník, přičemž první platbu na účet JUDr. Marie Bučkové odvolací soud označil za bezdůvodné obohacení spočívající v získání majetkového prospěchu bez právního důvodu, které je žalovaná povinna ochuzenému žalobci vydat.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“) majíc je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení otázky procesního práva „vymezení okamžiku, ke kterému dochází k určení platebního místa pro náhradu nákladů řízení rozhodnutím soudu“, jíž dovolatelka považuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za dosud neřešenou. Připomněla, že vyřešení této otázky považuje za zásadní ve vztahu k posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na její straně platbou provedenou žalobcem (společností PSJ, a. s.) na náhradu nákladů řízení dne 23. 10. 2015 k rukám (na účet) advokátky JUDr. Marie Bučkové.
9. Dovolatelka namítala, že odvolací soud v poměrech projednávané věci nevzal v úvahu znění ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř., z něhož jednoznačně vyplývá, že platebním místem náhrady nákladů řízení je zástupce účastníka řízení, jemuž náhrada podle rozhodnutí soudu náleží, jímž však v době vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323 (tímto rozsudkem byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady prvostupňového řízení ve výši 108.310,- Kč), advokátka JUDr. Marie Bučková již nebyla; dovolatelka v této souvislosti poukázala na pravidlo upravující platební místo k náhradě nákladů řízení, pokud účastníka řízení v průběhu sporu zastupovalo postupně více zástupců, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Uvedla dále, že odvolací soud nevzal v úvahu okamžik vzniku nároku na náhradu nákladů řízení, který je svázán až s právní mocí soudního rozhodnutí (v tomto směru žalovaná citovala z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009). Před nabytím právní moci označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nemohlo být tudíž účinně určeno platební místo a platba poukázaná na účet advokátky JUDr. Marie Bučkové nemohla být plněním náhrady nákladů řízení pro žalovanou. Dovodil-li odvolací soud opak, potom devalvoval údaj o vyznačené právní moci na originále rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323, připadající na 21. leden 2016, kdy byl zástupkyni žalované, Mgr. Heleně Machálkové, stejnopis rozsudku doručen. Význam vyznačené doložky právní moci na prvopisu soudního rozhodnutí dovolatelka zdůraznila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a v něm připomenutý princip důvěry v právo a legitimního očekávání jednotlivce.
10. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýkala, že nevzal v potaz její jednoznačně provedenou volbu platebního místa pro případnou náhradu nákladů řízení tím, že ještě v průběhu řízení probíhajícího u Vrchního soudu v Olomouci předložením plné moci nové zástupkyně, Mgr. Heleny Machálkové, projevila autonomní vůli platební místo změnit. V tomto ohledu poukázala žalovaná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 314/2006, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, a ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02. Dále namítala, že odvolací soud v rozporu s principem vyplývajícím z ustanovení §6 o. z. akceptoval nepoctivé jednání žalobce, který – ač dobře věděl, že advokátka JUDr. Marie Bučková již žalovanou nezastupuje, tedy není platebním místem k náhradě nákladů řízení procesně úspěšné žalované – přesto na účet jmenované advokátky dne 23. 10. 2015 náhradu nákladů řízení poukázal.
11. Dovolatelka dále připomněla, že náhrada nákladů řízení byla žalobcem provedena prostřednictvím jediné platby dne 8. 12. 2015, tedy po právní moci usnesení opravujícího rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323, a platba, jež byla poukázána dne 23. 10. 2015, jež byla učiněna před právní mocí rozsudku, byla předčasná. Uzavřela, že tudíž nelze žalované přisuzovat pasivní legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení.
12. Žalovaná v dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalobce označil dovolání za nedůvodné. Připomněl, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vycházel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2040/2021-175, a přijatým závěrem nijak nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Judikatorní konkluze, že advokát je pouze platebním místem a náhrada nákladů řízení je plněním ve prospěch jím zastoupeného účastníka, je v rozhodovací praxi konstantně respektována. Upozornil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že náhrada nákladů řízení ve výši 108.310,- Kč byla přisouzena žalované a nedořešené vztahy mezi ní a jejími zástupkyněmi nelze klást k tíži žalobce. Dále uvedl, že je to právě žalovaná, která jedná nepoctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
14. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky určení pasivně legitimovaného subjektu k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve vrácení plnění duplicitně zaplaceného na náhradě nákladů řízení od ustálené (níže připomenuté) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Zodpovězení dovolatelkou vymezené otázky, ke kterému okamžiku dochází k určení platebního místa pro náhradu nákladů řízení rozhodnutím soudu, přitom není pro splnění povinnosti nahradit náklady řízení a pro určení nositele práva odpovídajícího této povinnosti právně významné (viz výklad dále).
17. Z konstantní judikatury dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 686/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019) vyplývá, že ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku (k tomu také viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3314/09). To, že zákon stanoví oprávnění advokáta přijmout jménem účastníka náhradu nákladů řízení, neznamená, že si tuto náhradu advokát může ponechat (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 10 Cmo 336/98). Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva, je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, či stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, zn. Cpjn 19/98, publikováno pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XV.).
18. V usnesení ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, Nejvyšší soud dovodil, že z ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že v případě, zastupoval-li účastníka řízení advokát a je-li proto povinný povinen zaplatit přisouzenou náhradu nákladů řízení advokátu, je věřitelem povinného účastník řízení. Vzhledem k tomu, že věřitelem (oprávněným) z pohledávky na náhradě nákladů řízení je vždy účastník řízení, nemůže být na újmu vykonatelnosti rozhodnutí soudu po materiální stránce okolnost, že v něm nebylo řádně určeno platební místo [přesně individualizován advokát, jemuž (k jehož rukám) má být náhrada nákladů řízení zaplacena]. Dále v tomto usnesení Nejvyšší soudu uvedl, že rozhodující je, zda v rozhodnutí byl přesně individualizován zastupovaný účastník, jemuž byla náhrada nákladů řízení přiznána; stane-li se tak, pak lze uzavřít, že v rozhodnutí soudu byl přesně individualizován oprávněný a že z tohoto pohledu je rozhodnutí po materiální stránce vykonatelné. Na tyto závěry pak dovolací soud odkázal i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 314/2006, z něhož žalovaná v dovolání citovala.
19. Právě citovaná pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 314/2006, ve spojení se závěry odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, jakož i ustálené konkluze rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podávající se z rozhodnutí označených v bodě 17. odůvodnění toho rozhodnutí, vedou Nejvyšší soud k závěru, že v poměrech odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 137/2015 nemohlo být pro vznik povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení ve výši 108.310,- Kč rozhodné, že v rozsudku jmenovaného soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323, bylo platební místo k náhradě těchto nákladů stanoveno chybně – nikoliv k rukám „aktuálního“ zástupce, ale toho, jehož zastoupení již dříve skončilo (ve výrokové části citovaného rozsudku je platební místo označeno obecným údajem „rukám právního zástupce“ a jeho identifikace se podává ze záhlaví rozhodnutí).
20. Pro účastníka řízení povinného k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o nákladech prvostupňového řízení (změnou rozsudku Krajského soudu v Brně) konečné a jím - ve smyslu oddálit či zvrátit právní moc a vykonatelnost rozhodnutí o povinnosti nahradit žalované náklady řízení - nezměnitelné. Na to nemohl mít vliv ani údaj o nabytí právní moci nákladového výroku, který soud vyznačil v závislosti na opětovném doručení opravovaného rozsudku zástupkyni žalované, Mgr. Heleně Machálkové, až dnem 21. 1. 2016 (zástupkyni žalobce a advokátce JUDr. Marii Bučkové byl stejnopis rozsudku doručen dne 19. 10. 2015).
21. Citovala-li dovolatelka z usnesení Nejvyššího (nikoliv Krajského) soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, větu …….. „Jestliže má účastník v průběhu řízení postupně zástupců několik, nahradí se náklady k rukám toho zástupce, který je zde v době rozhodnutí o nich“……. převzatou z komentářové literatury (viz Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol., Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 511), pak hned v následující větě…… „Popsaný závěr je logický právě proto, že jde o procesní nárok náležející úspěšnému účastníku (nikoli aktuálně zastupujícímu advokátu) proti účastníku neúspěšnému“…… dovolací soud osvětlil, že nositelem práva na náhradu nákladů řízení je zastoupený účastník a nikoliv jeho zástupce, ať již aktuální či dřívější, což implikuje nejen závěr o jediném možném nositeli práva na náhradu nákladů řízení, jímž je výlučně účastník řízení, ale i o podružné úloze údaje o platebním místě.
22. Ve světle výše uvedeného výkladu nelze dále přiznat žádnou relevanci argumentaci žalované, že odvolací soud „nevzal v potaz explicitní volbu platebního místa oprávněnou a přednost této volby.“ Je zjevné, že základ této argumentace, tj. že po vydání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323, dovolatelka projevila vůli změnit platební místo (z advokátky JUDr. Marie Bučkové označené v citovaném rozsudku na aktuální zástupkyni advokátku Mgr. Helenu Machálkovou) nemůže obstát nejen se zřetelem k tomu, že splnění povinnosti nahradit náklady řízení není vázáno na stanovení platebního místa, ale s přihlédnutím k procesním konturám věci projednávané u Vrchního soudu v Olomouci pod spisovou značkou 4 Cmo 137/2015 ani proto, že jmenovaný soud neodložil vykonatelnost opravovaného rozsudku, čímž se povinnost k náhradě nákladů řízení stala vykonatelnou (ve stanovené obecné pariční lhůtě) bez ohledu na později vydané opravného usnesení a okamžik, kdy nabylo právní moci. Cituje-li žalovaná z již výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 314/2006, sluší se uvést, že se v tomto rozhodnutí dovolací soud respektem k principu autonomie vůle nezabýval nejen obecně, ale ani v souvislostech dovolatelkou naznačených (výběr platebního místa náhrady nákladů řízení, jenž by byl pro soud o nákladech rozhodující závazný). Problematikou autonomie vůle a jejího zohlednění se sice Ústavní soud v dovolatelkou označených nálezech ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, a ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02, zabýval, nicméně ve věcech skutkově definovaných zcela nesouměřitelnými okolnostmi (prorogační dohoda o výběru místně příslušného soudu, smluvní autonomie při uzavření dvoustranné dohody o zrušení smlouvy o dílo a o jejích následcích).
23. Dovolací soud se rovněž neztotožňuje s námitkami žalované, která platbu žalobce dne 23. 10. 2015 označuje jako nepoctivé, popřípadě minimálně jako hrubě nedbalé, jednání, jež by nemělo požívat žádné právní ochrany, kteroužto však odvolací soud žalobci chybně poskytl. Ze své podstaty může být nepoctivým takové jednání, kterým se někdo snaží navodit takový stav či situaci, z nichž by mohl být prospěch, včetně prospěchu majetkového. Výsledek takového jednání pak může kolidovat nejen s obsahem konkrétní právní normy, ale může se jevit z obvykle pojímaného a zkušenostního náhledu v rozporu s pravidly slušnosti, morálky nebo obecné představy spravedlnosti. V poměrech žalobce lze ovšem stěží hovořit o majetkovém prospěchu (navíc získaného diskvalifikačním jednáním) v situaci, kdy splnil na základě pro něj již (cestou řádného opravného prostředku) nezměnitelného soudního rozhodnutí jednu a tutéž povinnost k náhradě nákladů řízení dvakrát. Výše již dovolací soud vyložil (v bodě 20. odůvodnění tohoto rozhodnutí), že pro žalobce byl posléze opravovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jeho doručením dne 19. 10. 2015 nezměnitelný ve vztahu k povinnosti k náhradě nákladů řízení, k jejímuž splnění byla stanovena - relativně krátká - (obecná) pariční lhůta. Za tohoto stavu by bylo sotva možné z pohledu zachování nejen běžné, ale i mimořádné, opatrnosti po povinném k náhradě nákladů řízení požadovat, aby správnost rozsudku jako autoritativního výsledku činnosti příslušného orgánu státu - navíc pro něj konečného - podroboval nějakému zkoumání nebo nad jeho správností vyvolával s příslušným soudem diskuzi. Ve správnost údaje o povinnosti nahradit náklady řízení žalované na v rozsudku označené platební místo byl povinný ostatně utvrzen i výzvou dřívější zástupkyně žalované JUDr. Marií Bučkovou. Dovolací soud dále v podrobnostech, jde-li o výtku o nepoctivém jednání žalujícího, odkazuje na velmi detailní a mimořádně přiléhavé hodnocení chování obou zástupkyň žalované, jakož i žalované samotné, v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 137/2015 provedené v rozsudku soudem prvního stupně (viz body 11. až 15. odůvodnění), jakož i na racionální náhled na příčinu vzniku nyní projednávaného sporu, kterému mohla žalovaná (nikoliv ovšem žalující) v součinnosti s oběma advokátkami zabránit (viz bod 17. odůvodnění). Pokud tak lze u některého z aktérů této „nákladové kauzy“ detekovat jednání, jež by se do konfliktu s pravidly právní i mimoprávní povahy mohlo dostat, pak takovou osobou nebude žalobce, ale advokát, pro nějž ze vztahu ke klientovi, byť ukončenému, vyplývala povinnost přisouzené náklady vyúčtovat, popřípadě postupovat při vypořádání náhrady nákladů řízení v dohodě s pozdějším, „aktuálním“, zástupcem žalované.
24. Sluší se v případě posouzení konečné otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované získáním dvojího plnění na náhradu nákladů řízení podle jednoho a téhož výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323, uzavřít, že konkluze odvolacího soudu o tom, že žalovaná jako zastupovaný účastník byla příjemcem náhrady nákladů řízení zaplacených v částce 108.310,- Kč žalobcem dvakrát, plně obstojí v konfrontaci s judikaturou Nejvyššího soudu vyjadřující se k otázce nositele práva na náhradu nákladů řízení a významu platebního místa (srovnej rozhodnutí označená v bodech 17. a 18. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Uvedený závěr je rovněž v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu zabývající se povahou bezdůvodného obohacení jakožto objektivně vzniklého stavu obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává, bez ohledu na případné subjektivní pohnutky účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení a reflektující vymezení aktivně a pasivně legitimovaného subjektu v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, tj. subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot, a toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil tím, že se jeho majetek na úkor jiného neoprávněně zvětšil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). Nesoulad dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu pak dovolací soud neshledává ani v otázce určení subjektu, který bezdůvodné obohacení získal. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013). V případě plnění spočívajícím v náhradě soudem přiznaných nákladů řízení je takovým adresátem účastník řízení a nikoliv jeho zástupce.
25. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Protože žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o prvostupňových nákladech, ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího a dovolacího řízení a ve vztahu k výroku III. o poplatkové povinnosti žalované v důsledku přenosu povinnosti z žalobce. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
27. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 6.969,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 5.460,- Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.209,60 Kč.
28. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 7. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu