ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1828.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1828/2022-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby: 44941439, zastoupena Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalované: Česká republika – Zemský archiv v Opavě , se sídlem v Opavě, Sněmovní 2/1, identifikační číslo osoby: 70979057, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 254/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2022, č. j. 11 Co 295/2021-400, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 11 Co 295/2021-400, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 C 254/2015-367, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání ve výroku specifikovaných movitých věcí, jež měly funkčně souviset či souvisejí s pozemkem parc. č. 1, jehož součástí je budova č. p. 1, v katastrálním území Bruntál-město (výrok I.), s tím, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i pro řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené nebo rozhodované rozdílně. Domnívá se, že soudy nižších stupňů nebyly oprávněny o věci meritorně rozhodnout, jelikož v projednávané věci byl dán důvod pro přerušení řízení dle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že posouzení žalobou uplatněného nároku závisí na okolnosti, zda žalobkyni bude vydán pozemek parc. č. 1, jehož součástí je budova č. p. 1, v katastrálním území Bruntál-město, přičemž nastíněná otázka je předmětem řízení vedeného u Okresního soud v Bruntále pod sp. zn. 16 C 210/2015. V označeném řízení žalobkyně podala ústavní stížnost, pročež v nyní posuzované kauze měly soudy nižších instancí – dle mínění žalobkyně – vyčkat na výsledek řízení o této ústavní stížnosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 2. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalobkyně splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (označené stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
Dovolání žalobkyně je se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné.
Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – §237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobkyně, tj. zda z jeho obsahu nelze některý z důvodů přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. Sluší se totiž k současně vymezenému důvodu dovolání [jímž dovolatelka klade otázku procesního práva, zdali v dané věci byl dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v situaci dosud neskončeného řízení o ústavní stížnosti ohledně vydání nemovitých věcí žalobkyni] odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se posouzení dané otázky odvolacím soudem nikterak nepříčí), dle níž je důvod pro obligatorní přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dán tehdy, závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, kterou soud nesmí sám v rámci tohoto řízení řešit (srovnej zejména otázky vymezené v ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř.), zatímco v nyní posuzované věci žalobkyně argumentovala předběžnou otázkou patřící do kompetence soudu, o níž bylo vedeno u soudu jiné řízení [tedy okolností představující důvod pro fakultativní přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ]; z tohoto důvodu bylo také dané řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soudem přerušeno – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2012, č. j. 6 C 254/2015-117. Jakmile odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno (v souvisejícím řízení bylo vydáno pravomocné rozhodnutí), byl soud povinen pokračovat v přerušeném řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018), bez zřetele na to, že proti pravomocnému rozhodnutí byla či snad mohla být podána ústavní stížnost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2376/2018). V projednávané věci se přitom nejedná ani o výjimečný případ, v němž by přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti odůvodňovala obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015). Nadto se v této souvislosti jeví vhodným podotknout, že namítaná ústavní stížnost podaná proti rozhodnutí v řízení o vydání nemovitých věcí žalobkyni vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 210/2015 již byla Ústavním soudem vypořádána, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, č. j. IV. ÚS 8/22, jímž byla zmíněná ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobkyně nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. I při velmi vstřícném přístupu k obsahu dovolání a jeho konfrontaci s požadavky vyplývajícími ze zákona a judikatury vrcholných soudů by totiž dovolání žalobkyně nemohlo obstát ani tehdy, vymezila-li by dovolatelka některé z hledisek jeho přípustnosti dle ustanovení §237 o. s. ř. řádně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu