ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2343.2022.3
sp. zn. 28 Cdo 2343/2022-1053
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 135/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2022, č. j. 10 Co 199/2021-979, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2022, č. j. 10 Co 199/2021-979, se ve výroku II. (vyjma té části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. května 2021, č. j. 3 C 135/2016-757, ve znění opravného usnesení ze dne 7. července 2021, č. j. 3 C 135/2016-801, v rozsahu týkajícím se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem č. 198-467/2021 ze dne 7. 1. 2022) a dále ve výrocích III., IV. a V., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 3 C 135/2016-757, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2021, č. j. 3 C 135/2016-801, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a ohledně dalších ve výroku I. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY žalobu o nahrazení projevu vůle žalované zamítl (výrok I.). V případě pozemků - specifikovaných ve výroku II. v katastrálním území XY, XY, XY a XY - řízení zastavil a zrušil předběžné opatření ze dne 23. 8. 2016 vztahující se k těmto pozemkům (výrok II.). Dále zastavil řízení ve vztahu k původně druhému žalujícímu V. K. (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vydání náhradních pozemků v hodnotě 1.662.509,37 Kč (výrok IV.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci a V. K. k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 1.860.640,54 Kč (výrok V.).
Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím kasačním usnesení ze dne 24. 1. 2019, č. j. 10 Co 314/2018-300, konstatoval, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, neboť se stal závětním dědicem restitučních nároků L. P. jakožto původní oprávněné osoby, a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 2 zákona o půdě). Dovodil však, že část uplatněného nároku ve výši 1.662.509,37 Kč žalobce nabyl od L. P. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2003, pročež v tomto rozsahu má žalobce postavení postupníka, a tudíž jeho nárok na vydání náhradních pozemků v uvedené hodnotě zanikl ke dni 31. 12. 2005. Jelikož hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradil rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu požadovaných náhradních pozemků. Toliko v části, jíž se žalobce dožadoval převodu pozemků, jejichž vydání brání zákonem stanovená překážka, nebylo žalobě soudem prvního stupně vyhověno.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i proti výroku IV.) a žalované (explicitně toliko proti části výroku I., jíž bylo žalobnímu žádání vyhověno, a proti výroku V.) rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 Co 199/2021-979, zastavil odvolací řízení co do pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (odvolací soud zjevně chybně uvedl parc. č. XY) v katastrálním území XY (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. týkající se pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY (vyjma pozemku parc. č. XY), XY, XY, XY, XY a XY a pozemků par. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem č. 198-467/2021 ze dne 7. 1. 2022, jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY (soudem prvního stupně nesprávně označeného jako parc. č. XY) v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem č. 198-467/2021 ze dne 7. 1. 2022, jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok III.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. zrušil (výrok IV.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci a V. K. k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalobci ve výši 727.495,80 Kč a V. K. ve výši 430.298,60 Kč (výrok V.).
Odvolací soud k otázce aktivní věcné legitimace žalobce zopakoval s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), že byť lze žalobce ohledně části uplatněného nároku ve výši 1.662.509,37 Kč považovat za postupníka, na kterého by se vztahovala k 31. 12. 2005 tzv. restituční tečka, současně je závětním dědicem, a tudíž restituční nárok žalobce k 31. 12. 2005 nezanikl, a to ani v hodnotě žalobci postoupené pohledávky. Podotkl přitom, že za stejné skutkové situace bylo vyhověno žalobě ve věci R. V., přičemž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2017, č. j. 10 Co 541/2016-214, proti němuž podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), odmítnuto. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě pozemku parc. č. XY (soudem prvního stupně nesprávně označeného jako parc. č. XY) v katastrálním území XY, jakož i pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, jež vznikly na základě oddělovacího geometrického plánu č. 198-467/2021 ze dne 7. 1. 2022, není dána žádná zákonem stanovená překážka jejich vydání žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma výroku I. a části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem č. 198-467/2021 ze dne 7. 1. 2022) podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 20. 7. 2022. Domnívá se, že žalobou vymezený restituční nárok žalobce zanikl ke dni 31. 12. 2005, jelikož tento nárok byl na právního předchůdce žalobce převeden ze strany L. P. smlouvou o postoupení pohledávky a nedošlo k jeho včasnému uplatnění. Jestliže daný nárok ze zákona zanikl k 31. 12. 2005, nemohlo dle názoru žalované později (v době, kdy již byl nárok prekludovaný) dojít k jeho obnově pouze na základě toho, že se právní předchůdce žalobce stal dědicem L. P. ve vztahu k restitučním nárokům vyplývajícím ze zcela jiných rozhodnutí pozemkového úřadu, které L. P. za svého života nepostoupila a disponovala jimi až do své smrti. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tak spatřuje v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda se tím, že se konkrétní osoba stane dědicem osoby oprávněné dle zákona o půdě a získá tak určité nevypořádané restituční nároky, obnovuje restituční nárok za jiné odňaté a nevydané pozemky, který tato osoba získala od dané oprávněné osoby postoupením a který ze zákona zanikl pro jeho neuplatnění ve stanovené lhůtě. Poukazuje též na odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má totiž za to, že některé z požadovaných náhradních pozemků nejsou vhodné k převodu oprávněné osobě – konkrétně se dle mínění dovolatelky jedná o pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť je v územní plánu dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, dále jde o pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY částečně zasahující do vodní plochy rybníka, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY částečně určený k výstavbě rodinného bydlení, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY nezpůsobilý k zemědělskému obhospodařování, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, na nichž se nachází polní cesty, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY dotčený poznámkou spornosti z důvodu probíhající soudního sporu mezi žalovanou a jinou oprávněnou osobou, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY tvořící funkční celek se stavbou rodinného domu, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY dotčený žádostí vlastníka sousedního pozemku o jeho převod a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž je zalesněný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům na žalobce a následně na třetí osoby, což může vést při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobci, k dalším soudním sporům.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 4. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky, zda uplynutím lhůty stanovené ustanovením §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. zaniká nárok na převod náhradních pozemků, jež žalobce získal od původní oprávněné osoby na základě smlouvy o postoupení pohledávky, stal-li se žalobce později dědicem téže oprávněné osoby ve vztahu k restitučním nárokům, které nebyly předmětem dané postupní smlouvy. Na rozdíl od mínění žalované považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou, přičemž odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (vycházející především ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněném pod číslem 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že obecné soudy musí ve svých právních úvahách týkajících se nároků osob, jimž byly pohledávky dle zákona o půdě postoupeny původními oprávněnými osobami, vycházet z právního stavu nastoleného nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byl mj. zrušen článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zánik nároku na náhradní pozemek podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka (srovnej dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2171/2011, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008, či ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007). „Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě §33a a §524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz závěr shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
Judikatura dovolacího soudu dále dovodila, že úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku práva postupníků na náhradní pozemek, lze vztáhnout pouze na skupinu postupníků, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a nikoli na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009).
V posuzovaném případě – jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá – získal žalobce pohledávku, o niž jde v přítomném řízení, dne 25. 6. 2003 postoupením od původní oprávněné osoby L. P. Tato pohledávka tudíž následně nemohla být a ani nebyla zahrnuta do aktiv dědictví po L. P., zesnulé dne 8. 2. 2006 (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 26 D 216/2006). V rozsahu postoupeného restitučního nároku tak žalobce získal pouze restituční nárok samý a nikoli též status původní oprávněné osoby. Nabyl-li žalobce v rámci dědického řízení po zesnulé L. P. další neuspokojené restituční nároky, které předmětem postupní smlouvy nebyly, nemohlo dojít ke změně právního postavení žalobce vůči restitučnímu nároku nabytému již dříve postoupením. Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob (včetně jejich dědiců), přičemž citovaný nález Ústavního soudu neposkytuje prostor pro modifikaci práv a povinností postupníka ve vztahu k restitučnímu nároku nabytému postupní smlouvou, stane-li se tentýž subjekt dědicem jiných restitučních nároků, jichž se daná postupní smlouva netýkala. K nastolení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem na pokojné užívání majetku ve vazbě na konkrétní okolnosti případu směřuje výjimka z prekluze práva postupníků na převod náhradního pozemku, pro jejíž aplikaci je požadováno, aby – stručně řečeno – postupník restitučního nároku podle zákona o půdě provozoval zemědělskou činnost, respektive předmětem podnikání postupníka byla zemědělská výroba (k tomu blíže srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2693/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1531/10). Ve světle výše uvedeného se sluší konstatovat, že závěr rozsudku odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku neobstojí, jestliže odvolací soud dovodil status žalobce coby dědice původní oprávněné osoby en bloc vůči všem dosud neuspokojeným restitučním nárokům, jimiž žalobce disponuje, bez ohledu na právní důvod nabytí jednotlivých restitučních nároků, přičemž se důsledně nezabýval ani tím, zda jsou v projednávané věci dány mimořádné okolnosti (viz opětovně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jež by umožňovaly rozhodnout ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek. Z obsahu spisu se do současné doby ani nepodává (nikdo to v řízení prozatím netvrdil a ani to jinak nevyšlo najevo), že by postupník ze smlouvy uzavřené dne 25. 6. 2003, pan K. S. (ročník XY), byl v poměru k oprávněné osobě osobou vyjmenovanou v ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě, na níž by se v souladu s ustanovením §13 odst. 8 zákona o půdě, vztahovala výjimka z pravidla o zániku práva na převod náhradního pozemku ke dni 31. 12. 2005 (§13 odst. 6 a 7 zákona o půdě). Jmenovaný sice byl závětí L. P. (oprávněné osoby, jíž vznikl nárok na náhradní pozemek) ustanoven dědicem (viz notářský zápis sepsaný dne 4. 12. 2001 notářem JUDr. Eduardem Kyšperským, NZ 282/2001, N 294/2001), nicméně zemřel dříve než zůstavitelka. Dědicem oprávněné osoby pak sice byl K. S. (ročník XY), nicméně ten zemřel dne 19. 5. 2012. Právní účinky spojené s osobou dědice oprávněné osoby dle ustanovení §13 odst. 8 písm. a) zákona o půdě, se tak nemohou vztahovat na žalobce, jenž není postupníkem ze smlouvy o postoupení pohledávky (restitučního nároku), jež by zakládala právo na jeho uspokojení vydáním náhradního pozemku, a současně dědicem oprávněné osoby, které takové právo náleželo. Může však být nositelem práva na vydání náhradního pozemku, pokud by jako třetí v dědické posloupnosti, jenž zdědil postoupený restituční nárok, odvozoval své právo od postupníka (K. S., ročník XY, zemřelého dne 26. 8. 2005), který by byl osobou, jež byla v poměru k osobě oprávněné dle ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě. Pokud totiž postupník zemřel v době před nastoupením účinků tzv. restituční tečky a byl osobou definovanou v citovaném ustanovení, pak by jeho právo v kvalitativně nezměněné podobě přešlo postupně na jeho dědice.
K argumentaci odvolacího soudu stran legitimního očekávání žalobce v uspokojení jeho nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích s ohledem na rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 78/2016 ve věci R. V., jenž uplatňoval tytéž nároky ze stejných rozhodnutí, jeví se vhodným zdůraznit, že i v tomto směru jsou závěry odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné, neboť odvolací soud se ve svých úvahách nikterak nevypořádal s účastníky tvrzenou okolností, že R. V. na rozdíl od žalobce přijal částku 1.662.509,37 Kč a chtěl dorovnat nároky jen z přecenění rozhodnutí pozemkového úřadu (viz např. bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Další dovolatelkou nastíněné námitky se již vztahují k otázce „vhodnosti“ pozemků, jež žalobce nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě. Jelikož však doposud nebylo v řízení najisto postaveno, zda uplynutím lhůty stanovené ustanovením §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. zanikl nárok na převod náhradních pozemků, jež žalobce získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky, dovolací soud považuje za předčasné se předestřenými výtkami zabývat. Ostatně bude-li v dalším řízení před odvolacím soudem postaveno najisto, že žalobce v řízení nedisponuje aktivní věcnou legitimací, bude již nadbytečné zabývat se vhodností pozemků požadovaných k převodu žalobci jako pozemků náhradních za pozemky, jež mu nemohly být vydány. Pokud by odvolací soud v dalším řízení dospěl k závěru, že k prekluzi práva žalobce coby postupníka na převod náhradního pozemku nedošlo, přihlédne k námitkám žalované vztahujícím se k převoditelnosti žalobcem vybraných náhradních pozemků.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. (vyjma dovoláním nenapadené části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem č. 198-467/2021 ze dne 7. 1. 2022) a ve výrocích III., IV. a V. zrušit a věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
O návrhu žalované na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.] bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, č. j. 28 Cdo 2343/2022-1048, jež nabylo právní moci dne 1. 9. 2022.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu