ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2686.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2686/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: P. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené prof. Dr. h. c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, 2) městská část Praha 15 , IČO 00231355, se sídlem úřadu městské části v Praze 10, Boloňská 478/1, zastoupená JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o zaplacení částky 4 816 320 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 104/2019, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021, č. j. 35 Co 48/2021-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 33 734,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Roberta Plicky.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2020, č. j. 27 C 104/2019-90, rozhodl tak, že žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 4 816 320 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení téže částky s příslušenstvím vůči žalované 2) zamítl (výrok II.), žalovanému 1) uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III.) a žalované 2) náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví identifikovaném rozsudku odvolání žalovaného 1) proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), uložil žalovanému 1) povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok III.) a druhé žalované náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok IV.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obci XY o výměře 15 051 m 2 (dále též jen „předmětný pozemek“) nacházejícího se v území přírodního parku XY. Na tomto pozemku byly bez souhlasu právní předchůdkyně žalobce (paní N. M.) vybudovány v rámci Akce Z v 60. letech minulého století parkové úpravy, osazeny lavičky a zbudovány cesty; nařízením č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy (jímž byla nahrazena předchozí vyhláška č. 8/90 Sb. Národního výboru hlavního města Prahy) byl na tomto území zřízen přírodní park XY. Předmětný pozemek coby součást lesoparku využívají občané žalovaného 1) jako veřejné prostranství, a to především k rekreaci. Na předmětném pozemku se nacházejí přístupové cesty, je však neudržovaný a zalesněn náletovými dřevinami. Žalobce jako vlastník nemůže s pozemkem nakládat, je povinen strpět omezení ve veřejném zájmu, avšak žalovanému 1), jehož občané a návštěvníci pozemek žalobce bez právního důvodu užívají, tím vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat. Soudy nižších stupňů v tomto směru vyšly i z předchozích soudních rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu Nejvyššího) ohledně obdobných nároků, přičemž zejména poukázaly na skutečnost, že o shodném nároku právní předchůdkyně žalobce (za jiné období) rozhodoval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. Co se týče výše bezdůvodného obohacení, dospěly oba soudy k závěru, že ta odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu. Na základě žalobcem předloženého znaleckého posudku vzaly soudy za prokázané, že v posuzovaném období by přepočtené měsíční nájemné činilo měsíčně 10 Kč za m 2 , tedy za celý žalovaný časový úsek (od 1. 5. 2016 do 31. 12. 2018) celkem 4 816 320 Kč.
K odvolacím námitkám žalovaného 1) odvolací soud uvedl, že za stěžejní považuje především právní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 32 Odo 823/2003, v němž byl jednoznačně vyřešen právní základ předmětného nároku, přičemž rozhodující skutkový stav se od té doby nezměnil. Pasivně legitimovaným v daném sporu je žalovaný 1), neboť XY se rozkládá na ploše 149,9 ha, zasahuje do území čtyř městských částí, aniž by kterákoliv z těchto městských částí byla pověřena jeho správou, byť jen zčásti. V tomto směru poukázal odvolací soud i na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 276/2019 s tím, že předmětný pozemek (který je v katastru nemovitostí veden jako orná půda) je užíván jako veřejné prostranství občany celé Prahy. Skutečnost, že v důsledku „péče“ žalovaného 1) jsou na tomto pozemku náletové dřeviny, z něj nečiní pozemek lesní, a proto námitka žalovaného 1), že na souzený případ měl být aplikován §19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „lesní zákon“), je nepřípadná. Odvolací soud rovněž odmítl námitku žalovaného 1), že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť protiprávní stav, který byl vyvolán právním předchůdcem žalovaného 1), neustále trvá, a pro posouzení důvodnosti nároku tudíž nemůže být relevantní, že namísto původní vlastnice pozemku vystupuje na straně žalující její syn jako právní nástupce. Co se týče výše bezdůvodného obohacení, ztotožnil se odvolací soud s postupem soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckého posudku společnosti Moore Stephens ZNALEX, s. r. o. ze dne 19. 12. 2018, který je opatřen znaleckou doložkou, přičemž znalec vycházel z dostupných materiálů a snažil se obvyklou cenu stanovit tak, aby co nejvíce vyjadřovala situaci na trhu. První žalovaný nepředložil žádný znalecký posudek či odborné vyjádření, kterými by vyvrátil závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem. Ani odvolací soud tak neměl pochybnosti o jeho správnosti.
Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Co se týče otázky práva hmotného, odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil pasivní věcnou legitimaci žalovaného 1) a odchýlil se od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 276/2019 a sp. zn. 28 Cdo 3483/2020. Podle posledně uvedeného rozhodnutí není pozemek lesoparkem automaticky (bez dalšího), nýbrž musí být zkoumáno, jak konkrétně je pozemek určen k uspokojování potřeb občanů obce jinak než jen běžně tím, že je na něm les, ve kterém se mohou lidé procházet. Dále musí soud zcela konkrétně posoudit užívání pozemku a neomezit se na konstatování označení pozemku jiným správním orgánem. Odvolací soud naproti tomu dovodil vznik bezdůvodného obohacení na základě konstatování, že na pozemku je lesopark, který je volně přístupný a nevzal v úvahu, že pozemek je sice veden jako orná půda, ale je zcela zarostlý (v tomto ohledu měl odvolací soud posoudit, zda se nejedná o les, kam je podle §19 lesního zákona vstup obecně umožněn), a tudíž nevzniká bezdůvodné obohacení. Dovolatel namítá, že podle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3483/2020 jsou pasivně legitimovány v řízení o žalobách tohoto typu obce (tedy v daném případě městské části) a nikoliv hlavní město Praha. Možnost odchylného posouzení této otázky v případě lesoparku, jehož význam přesahuje hranice jakékoliv městské části, byla připuštěna v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 276/2019, avšak aspekty rozhodné pro dovození této výjimky nebyly podle dovolatele v předmětné věci splněny. Žalovaný 1) o předmětný pozemek totiž nepečuje, a to ani prostřednictvím Lesů hl. města Prahy, přičemž výjimka z pasivní věcné legitimace nemůže být založena pouze na tom, že samotný lesopark se rozkládá na území více městských částí. V případě, že by dovolací soud nedovodil pasivní věcnou legitimaci (více) městských částí, má dovolatel za to, že by měla být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak než v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 276/2019, neboť jím byla zpochybněna předvídatelnost a jednotnost soudních rozhodnutí v obdobných věcech. Dovolatel dále argumentuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 či s jeho usnesením 28 Cdo 1498/2014, neboť je třeba též posoudit skutečné užívání pozemku konkrétním žalovaným z hlediska tzv. materiálního kritéria funkčního určení jeho užití. Ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení případu dovolatel rovněž namítá, že předmětný pozemek se rozkládá toliko na území jedné městské části a že odvolací soud nezkoumal rozsah užití předmětného pozemku v žalovaném období (vycházel toliko z jeho užívání v minulosti). Co se týče otázky procesního práva, odvolací soud podle dovolatele zcela nesprávně a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 hodnotil znalecký posudek, jestliže se omezil na konstatování, že znalec vycházel z dostupných materiálů a snažil se obecnou cenu stanovit tak, aby co nejvíce vyjadřovala situaci na trhu. Jedná se dle dovolatele o obecnou formulaci, kterou lze vložit do jakéhokoliv rozsudku, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu v zásadě nepřezkoumatelné a příčí se judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž je třeba znalecký posudek posuzovat a hodnotit důkladně jako jiný důkaz, navíc v situaci, kdy je znalecký posudek klíčovým pro stanovení výše žalovaného nároku. Dovolatel konkrétně namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně v odstavci 19 odkazuje na usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 14. 12. 2004 č. 2141, které stanovuje zásady cenové politiky a v němž se uvádí cena za pronájem pozemků, které nejsou pozemními komunikacemi a neslouží nájemci k podnikání, ve výši maximálního ročního nájemného stanoveného výměry Ministerstva financí, avšak znalec již nezohlednil, že se nevztahuje na samostatné pozemky užívané k rekreačním účelům, které nejsou zastavěny stavbou pro individuální rekreaci a ohledně nichž zásady stanoví cenu řádově nižší. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se stanoviskem žalovaného 1) v tom smyslu, že ve vztahu k předmětnému pozemku nebyl prokázán jeho charakter coby veřejného prostranství, že se celý tento pozemek nachází na území přírodního parku XY a že se na něm v žalovaném období nacházely žalobcem uváděné prvky (cesty, parkové úpravy, altán a lavičky). Ani ve znaleckém posudku není uveden popis pozemku, jeho umístění v krajině a možnosti jeho využití. Jinak však žalovaná 2) souhlasila s tím, že ve sporu není pasivně věcně legitimovaná a odvolací soud se v řešení této otázky neodchýlil od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť XY byl zřízen z rozhodnutí žalovaného 1), má celoměstský význam a slouží všem občanům hlavního města Prahy, což je zakotveno v příslušných právních předpisech. Správu parku též vykonává hlavní město Praha, správa tohoto území nebyla svěřena žádné městské části.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalovaného 1) není důvodné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to jak ohledně otázky pasivní věcné legitimace, tak i co do posouzení charakteru lesoparku coby veřejného prostranství. Žalobce konstatoval, že i dovolacím soudem byla v minulosti opakovaně shledána oprávněnost jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž výše jeho nároku byla v předmětném sporu určena na základě znaleckého posudku, jenž splňuje veškerá zákonem a judikaturou daná kritéria. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 4. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalovaným 1/ (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jenž je zastoupen advokátem [§241 odst. 1 o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 1) přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je souladné s ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu.
Co se týče otázky pasivní věcné legitimace, je třeba vycházet ze závěrů konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž se věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) rozumí stav vyplývající z hmotného práva, přičemž nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti, a že žaloba proti němu nemůže být z tohoto důvodu úspěšná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, či ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, a dále usnesení ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001).
S ohledem na období, za které požaduje žalobce vydání bezdůvodného obohacení, bylo třeba hmotněprávní vztah mezi účastníky tohoto řízení posoudit podle stávajících právních předpisů, tedy zejména podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“).
Podle §2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Podle §2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za jiného bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle §2999 odst. 1, věty první, o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
Podle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Ve vztahu k právě citovaným ustanovením a k předmětu souzeného sporu je třeba zdůraznit, že bezdůvodné obohacení vzniká na straně obce rovněž v situaci, kdy pozemek, náležející vlastnicky třetí osobě, byť i jen zčásti tvoří součást veřejného prostranství, aniž by v soukromoprávní rovině existoval právem aprobovaný důvod pro jeho obecné užívání (např. na základě smlouvy), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005).
Nejvyšší soud se rovněž v minulosti opakovaně vyjádřil k tomu, který subjekt je v takových případech pasivně věcně legitimován (tedy bezdůvodně obohacen) v tom smyslu, že se jedná o ten územně samosprávný celek, jehož obyvatelům takto užívaný pozemek fakticky slouží a je ku prospěchu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, nebo ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015), přičemž ve specifickém případě hlavního města Prahy jsou těmito subjekty zpravidla jednotlivé městské části, na jejichž území se pozemek nachází (např. rozsudky ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Z této zásady jsou ovšem dle téže judikatury Nejvyššího soudu připuštěny výjimky v případech, kdy dotčený pozemek slouží coby součást veřejného prostranství k uspokojení potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy. V tomto směru relevantní pak může být velikost celého prostoru, jeho začlenění do okolní krajiny, historický i společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně funkční souvislost s jinými pozemky.
S ohledem na tyto obecné závěry se nejeví jako nesprávné či nepřiměřené úvahy odvolacího soudu zaujaté v dovoláním napadeném rozsudku, z nichž odvolací soud dovodil, že pasivně věcně legitimovaným (tedy bezdůvodně obohaceným) je hlavní město Praha, nikoliv jeho jednotlivé městské části. V tomto směru považoval odvolací soud za stěžejní skutkové zjištění, že XY, jehož je předmětný pozemek součástí, se rozkládá na ploše 149,9 ha, zasahuje do území čtyř městských částí, aniž by kterákoliv z těchto městských částí byla pověřena jeho správou, byť jen zčásti, a že předmětný pozemek (který je v katastru nemovitostí veden jako orná půda) je užíván jako veřejné prostranství občany celé Prahy. Pominout nelze ani zjištění, že lesopark byl vybudován i na předmětném pozemku v rámci „Akce Z“ v 60. letech minulého století, byly na něm vybudovány parkové úpravy, osazeny lavičky a zbudovány cesty a že nařízením č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy (jímž byla nahrazena předchozí vyhláška č. 8/90 Sb. Národního výboru hlavního města Prahy) byl na tomto území zřízen přírodní park XY. Předmětný pozemek coby součást lesoparku využívají podle zjištění soudů nižších stupňů občané hlavního města Prahy jako veřejné prostranství, a to především k rekreaci.
V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že nároky na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku za jiná období byly na základě žalob právní předchůdkyně žalobce v minulosti opakovaně předloženy k posouzení i Nejvyššímu soudu. Již v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, Nejvyšší soud považoval za správný závěr odvolacího soudu, že „za situace, kdy právní předchůdce žalovaného (hlavního města Prahy – pzn. dovolacího soudu ) vybudoval v tzv. „Akci Z“ na pozemku žalobkyně parkové úpravy a v souladu s územním plánem začlenil tuto část území do XY, užívá jej při absenci nájemní smlouvy bez právního důvodu na úkor žalobkyně…“ Na toto rozhodnutí pak odkázal Nevyšší soud i v pozdějším usnesení ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3804/2009, jímž odmítl dovolání žalovaného hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 35 Co 21/2009-75, jehož předmětem byl rovněž nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za předmětný pozemek. Nejvyšší soud se sporem mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovaným 1) ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení za předmětný pozemek zabýval také v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012.
Především však nelze pominout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019 (které byly učiněny opěrným bodem argumentace žalovaného 1/ v tomto dovolacím řízení), v němž se dovolací soud podrobně zabýval otázkou pasivní věcné legitimace stran povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku coby veřejného prostranství. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl, že při učinění závěru, že hlavní město Praha není subjektem pasivně věcně legitimovaným, nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti a specifika XY (jmenovitě to, že se tento lesopark rozkládá na území čtyř městských částí, že jeho správu nevykonává žádná z nich, nýbrž právě hlavní město Praha a že jeho údržbu realizuje příspěvková organizace Lesy hl. m. Prahy, která pečuje o celoměstsky významnou zeleň), že se nevyjádřil k otázce, čí potřeby uvedený lesopark saturuje, tj. zda občanů celého hlavního města či pouze některé jeho městské části, a konečně že neodůvodnil, proč rozhodl odlišně od předchozích sporů v totožných řízeních vedených původní žalobkyní (právní předchůdkyní žalobce) proti žalovanému o vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání předmětného pozemku.
Jestliže odvolací soud v právě souzeném sporu všechna uvedená kritéria, pramenící z učiněných skutkových zjištění, zohlednil a na základě nich dospěl k závěru, že stran otázky pasivní věcné legitimace je naplněna výjimka z pravidla, že bezdůvodné obohacení vzniká na straně jednotlivých městských částí, tedy že bezdůvodně obohaceným je v tomto případě hlavní město Praha, jehož obyvatelům XY slouží k rekreaci, pak se výše uvedeným judikaturním závěrům Nejvyššího soudu nezpronevěřil.
Rozsudek odvolacího soudu se nepříčí ani závěrům obsaženým v dovolatelem citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, přičemž je nutno zdůraznit, že v tomto rozhodnutí se dovolací soud nezabýval otázkou, zda povinnost vydat bezdůvodné obohacení tíží městkou část či samotné hlavní město Prahu, nýbrž se zabýval otázkou, zda je konkrétní území možno považovat za veřejné prostranství ve smyslu výše citovaného §34 zákona o obcích (tedy park či lesopark), nebo se jedná toliko o volně přístupný lesní pozemek ve smyslu §2 písm. a) lesního zákona. K tomu poznamenal, že lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností lze vnímat jako kategorii veřejné zeleně coby typ parku (lesní park) nebo též jako nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle zeleně a parku, přičemž i užíváním lesoparku širokou veřejností zásadně vzniká bezdůvodné obohacení obci, na jejímž území se nachází. Dále zdůraznil, že tomuto závěru není na překážku, naplňuje-li lesopark v konkrétním případě definiční znaky lesa, neboť i lesy mohou mít charakter veřejného prostranství. Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek. Je proto třeba odlišit na jedné straně les, který veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle §19 odst. 1 lesního zákona, a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem. Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu §2991 o. z.
Dovolatel výše uvedené závěry Nejvyššího soudu i závěry soudu odvolacího v daném případě učiněné poněkud dezinterpretuje, resp. zužuje jejich aplikační potenciál pro daný případ, dovozuje-li, že předmětný pozemek je zarostlý lesem, a že by se tedy mělo zkoumat, zda se stále jedná o pozemek sloužící k uspokojování potřeb občanů obce jinak než tím, že se v něm lidé mohou procházet. Nelze totiž přehlédnout, že v souzeném případě oba soudy po skutkové stránce uzavřely, že byť je předmětný pozemek neudržovaný a zalesněn náletovými rostlinami, je stále obyvateli žalovaného 1) užíván a nacházejí se na něm přístupové cesty. Dále lze považovat za důležité zjištění, že XY byl zřízen jako územně celistvý a ohraničený celek (zahrnující i celý předmětný pozemek), že se jedná o jeden z nejvýznamnějších rekreačních areálů v Praze a že v jeho rámci (i na předmětném pozemku) byly zřízeny asfaltové cesty, provedeny parkové úpravy, umístěn altán a lavičky a zároveň bylo vlastníkům jednotlivých pozemků zakázáno pozemky oplotit a odstranit zbudované stavby (viz str. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že žalovaný 1) v současnosti lesopark či jeho jednotlivé části neudržuje, v důsledku čehož se na předmětném pozemku nyní nacházejí náletové dřeviny, bez dalšího neznamená, že předmětný pozemek již není součástí XY nebo že samotný lesopark již neslouží obyvatelům Prahy k rekreaci. Jinými slovy řečeno, byť by současná podoba předmětného pozemku v důsledku (ne)činnosti žalovaného 1) vyhovovala fakticky spíše definici pozemku lesního, hovoří ve prospěch závěru o jeho charakteru coby veřejného prostranství jednak zjištění, že pozemek je právními předpisy žalovaného 1) stále začleněn do lesoparku XY (formální hledisko), a jednak zjištění, že tento lesopark jako jeden funkční celek slouží především k rekreaci obyvatel (hlavního města Prahy) – hledisko materiální.
Jelikož na výše uvedených právních závěrech dovozených v dosavadní rozhodovací praxi nehodlá Nejvyšší soud ničeho měnit a jelikož napadený rozsudek s těmito závěry není v rozporu, není ve vztahu k této dovolací otázce dána přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Co se týče námitek vztahujících se ke znaleckému posudku, na jehož základě soudy nižších stupňů posoudily výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného 1), ani ty přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají. Postup a závěry odvolacího soudu nejsou v tomto směru v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to ani s jeho rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007).
Odvolací soud pak k námitkám žalovaného 1) uzavřel, že znalecký posudek, který byl v daném řízení předložen žalobcem, je opatřen znaleckou doložkou obsahující prohlášení podle §127a o. s. ř., že z jeho obsahu je zřejmé, že znalec vycházel z dostupných materiálů a snažil se obecnou cenu stanovit tak, aby co nejvíce vyjadřovala situaci na trhu a že nemá pochybnosti o jeho správnosti, a to i s odkazem na závěry soudu prvního stupně. Žalovaný pak neuvádí žádné konkrétní výhrady ke znaleckému posudku a nijak nespecifikuje, v čem se mu znalecký posudek jeví jako nesrozumitelný. Jediná konkrétní námitka se vztahuje k usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 14. 12. 2004, č. 2141, kterým se od 1. 1. 2005 schvalují určité zásady cenové politiky. Z této námitky však nelze seznat, co z ní pro účely daného sporu žalovaný 1) dovozuje. V této souvislosti je možno doplnit, že uvedené usnesení nebylo jediným podkladem pro vypracování znaleckého posudku, že znalec měl určit obvyklou cenu nájemného ve vztahu k předmětnému pozemku, nikoliv cenu stanovenou dle právních předpisů, a že jako podklad pro své odborné závěry využil také metodu porovnání s jinými obdobnými nájmy a dále výpočet prostřednictvím procenta z ceny u obdobných pozemků, přičemž jednotlivé výsledky hodnocení dle těchto metod se nijak významně neliší. Ve vztahu k usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 14. 12. 2004, č. 2141 pak není nevýznamné upozornění na str. 9 znaleckého posudku, že toto usnesení se vztahuje na pozemky, které vlastní a pronajímá hlavní město Praha, kdežto znalec měl naopak určit výši pronájmu pozemků, které hlavní město Praha nevlastní a které si naopak pronajímá od třetích osob.
Ze všech výše vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto dovolání žalovaného 1) nemůže být shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. Dovolaní tak Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu