ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2491.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2491/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 439.535,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 132/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. 27 C 132/2013-68, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 439.535,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud nepřitakal žalobním tvrzením, dle nichž se žalovaný měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit ve smyslu §451 obč. zák. užíváním v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků v k. ú. S., obec P., ve vlastnictví žalobkyně. Předmětné pozemky jsou svým charakterem i lokalizací určeny k plnění funkce veřejné zeleně a mohou sloužit veřejnosti jako místo k relaxaci a souvisejícím aktivitám. Prostřednictvím užívání pozemků jako veřejného prostranství byla ovšem v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 plněna zákonná povinnost uspokojovat potřeby občanů ze strany městské části P. 10, a nikoliv hlavního města P. S ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného tedy soud žalobu zamítl. Současně s odkazem na §150 o. s. ř. žalovanému odepřel právo na náhradu nákladů řízení, neboť měl za to, že žalovaný disponuje dostatkem právně erudovaných zaměstnanců, a nebylo tak důvodu, aby se nechal zastupovat advokátem.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v P., jenž je usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, i judikaturu na něj navazující, a oproti tomu na usnesení Nevyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, z nichž se podává odlišný náhled na subjekt pasivně věcně legitimovaný ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemků v hlavním městě P. jako veřejné prostranství. Rozdílnost názorů vyslovených ve vzpomínaných rozhodnutích nasvědčuje tomu, že předestřená otázka doposud nebyla jednoznačně vyřešena, a je možno vyjít i ze závěru odlišného od teze vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009. Předmětné pozemky slouží všem občanům hlavního města a rozhodování o jejich charakteru jako veřejného prostranství náleží v souladu s §59 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., do samostatné působnosti hlavního města P. Z příslušné obecně závazné vyhlášky přitom nevyplývá, že by předmětné pozemky byly místy, z nichž je městská část oprávněna vybírat poplatek za užívání veřejného prostranství. Taktéž údržba zeleně na daných pozemcích není zajišťována městskou části P. 10. S ohledem na předestřené je tedy možno pokládat za subjekt pozemky užívající (a tudíž i pasivně věcně legitimovaný) žalovaného, jehož povinnost vydat nabytý majetkový prospěch nelze vyloučit ani s ohledem na úvahy vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/2014. Odvolací soud tudíž přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytknul, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž má obec v rámci územního plánování možnost vyhnout se odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nabyté užíváním pozemků jako veřejného prostranství (v čemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005). Rovněž nebyly respektovány judikaturou (reprezentovanou například usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, a rozsudkem téhož soudu sp. zn. 33 Odo 396/2004) vymezené charakteristiky veřejného prostranství, mezi něž náleží předně veřejně prospěšná funkce dotčeného pozemku. Názor rozdílný od závěrů zastávaných dovolacím soudem byl odvolacím soudem vysloven i k otázce pasivní věcné legitimace, neboť v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013 či sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 bylo dovozeno, že u ploch plnících funkci veřejné zeleně na území hlavního města je pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení nabytého jejich užíváním příslušná městská část. Dovolatel zde poukázal na rozpornost judikatury, protože v obdobných sporech byla Nejvyšším soudem přiřčena pasivní věcná legitimace hlavnímu městu P. (mimo jiné v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 561/2012, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 28 Cdo 1265/2011). Na věc by rovněž mělo být nahlíženo pod zorným úhlem názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 581/2014 a sp. zn. II. ÚS 536/14, dle nichž by omezení vlastnického práva k pozemkům užívaným jako veřejný statek mělo být kompenzováno Českou republikou.
Dovolatel dále upozornil na rozpor výkonu žalovaného práva s dobrými mravy a poukázal na možnost komerčního využití dotčených pozemků, jež vylučuje možnost nabytí bezdůvodného obohacení jejich užíváním jako veřejného prostranství. Ze závěrů obsažených ve výše odkazované judikatuře se podává, že umožňuje-li obec, aby s pozemky bylo nakládáno jinak, než jako s veřejným prostranstvím, neobohacuje se na úkor jejich vlastníka. Nelze rovněž ztrácet ze zřetele, že ač se z územního plánu pro žalobkyni podávají jisté restrikce, jsou takto omezení všichni vlastníci pozemků v České republice podléhajících územnímu plánování, a není tak důvodu tento stav finančně kompenzovat.
Opomenuto by nemělo být ani to, že městská část je nadána vlastní právní osobností a že v souladu s §16 a násl. zákona č. 131/2002 Sb. je její povinností pečovat o plochy veřejné zeleně a další veřejná prostranství, přičemž není rozhodné, zda a jak tuto péči vykonává. Dotčené pozemky přitom slouží především obyvatelům okolních domů a svým významem nepřesahují danou lokalitu. Hrazení místního poplatku by pak v souladu s §4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, přicházelo v úvahu jen při zvláštním užívání pozemku, a je možno pochybovat, zda taková situace vůbec nastala. Podle §9 odst. 1 vyhlášky žalovaného č. 55/2000 Sb. hl. m. P. by ovšem byl tento poplatek vybírán městskou částí, z čehož je zřejmé, že i tento aspekt hovoří pro její pasivní věcnou legitimaci. Pochybením městského soudu je dle dovolatele i to, že se náležitě nezaobíral jeho argumenty poukazujícími na vadnost úvah soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení a aplikaci §150 o. s. ř., když mu měla být přiznána přinejmenším náhrada za zaplacený soudní poplatek z odvolání. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, eventuálně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě je nutno přitakat dovolateli, že se odvolací soud ve svém názoru na otázku pasivní věcné legitimace hlavního města P. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Vyslovil-li odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, domněnku, že daná otázka doposud nebyla jednoznačně vyřešena, poněkud nečekaně přehlédl, že na rozdíl od řady jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu zaobírajících se obdobnou problematikou, v tomto usnesení nebyla otázka, zda má být ve sporu o bezdůvodné obohacení nabyté užíváním veřejného prostranství pasivně legitimováno hlavní město P. či městská část, vůbec zodpovídána. Zákonná úprava dovolacího řízení účinná v době vydání předmětného usnesení totiž neumožňovala (a neumožňuje ostatně ani nyní) Nejvyššímu soudu, aby při zvažování přípustnosti dovolání přihlížel i k jiným otázkám, než které mu byly dovolatelem položeny, a revidoval právní závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí nad rámec důvodů vymezených v dovolání. Z obsahu vzpomínaného usnesení se přitom podává, že zmíněná otázka v něm nebyla (a ani nemohla být) vůbec řešena, neboť příslušný závěr odvolacího soudu nebyl dovolacími námitkami jakkoli zpochybněn.
Usuzuje-li pak také dovolatel na rozpornost judikatury vztahující se k dané problematice krom výše rozebraného rozhodnutí i z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, opomíjí, že tato rozhodnutí se vztahují k užívání veřejného prostranství ve statutárním městě B., a tudíž teze v nich vyslovené nejsou bez dalšího aplikovatelné i na právní vztahy v hlavním městě, jež se odvíjí od zvláštní úpravy obsažené v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Byť i statutární město se může v souladu s §4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, členit na městské části, zákon č. 128/2000 Sb. jim nedává shodné postavení jako v případě hlavního města – srov. zejména §3 zákona č. 131/2000 Sb., dle nějž městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Právě specifické postavení městských částí P. našlo svůj odraz v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované například rozsudky ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, jež se zaobírá problematikou užívání pozemku třetí osoby jako veřejné zeleně představující veřejné prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb. v P. a na niž lze v bližším odkázat. Zmiňovaná judikatura vychází z toho, že užíváním pozemků jako veřejné zeleně plní právě městská část svou povinnost dbát o potřeby svých občanů. Okolnost, jak a kdo konkrétně o stav pozemků pečuje, pak bez dalšího není s to předestřenou tezi popřít, byť samozřejmě může jít o jeden z aspektů, k nimž je vhodné v rámci řešení problematiky zeleně jako veřejného prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb. přihlížet. Přiléhavost vzpomínaných závěrů pak nelze mít za vyvrácenou ani prostřednictví poukazu na úpravu územního plánování či vybírání poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství. Jak již dříve připomněl Nejvyšší soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), v souladu s vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. P., kterou se vydává Statut hlavního města P. (dále též jen „Statut“), přijatou na základě zmocnění obsaženého v §17 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. je poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství příjmem městské části, jíž je také administrován (srov. §9 písm. f/, přílohu č. 3, bod 8 a přílohu č. 6 Statutu). Z povahy věci se ovšem podává, že poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství může být vybírán jen tehdy, dochází-li na příslušném pozemku k některé z aktivit podléhající zpoplatnění ve smyslu §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Rovněž v rámci územního plánování není městská část hlavního města P. bez možnosti ovlivnit způsob využití území v jejím obvodu (srovnej §25 a násl. Statutu a dále např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011–219). Úvaha odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného tedy ve světle předestřeného neobstojí jako správná.
Za dané procesní situace není namístě vyslovovat se k dalším námitkám dovolatele. Nezabývaly-li se soudy nižších stupňů s ohledem na dosavadní průběh řízení otázkami týkajícími se konkrétního stavu dotčených pozemků, možností jejich využití k podnikatelským účelům, obecných dopadů územního plánování či rozporu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy, není zde ani závěrů, jež by mohly být posuzovány v dovolacím řízení, přičemž jakékoliv úvahy Nejvyššího soudu v naznačeném směru by zde měly povahu ryze teoretickou, a tudíž vymykající se přezkumnému zaměření dovolacího řízení (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Obraně dovolatele vůči nároku žalobkyně prostřednictvím poukazu na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/2014, je nadto možno odvětit odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15, v nichž bylo vyloženo, že z úvah vyslovených jako obiter dictum v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/2014, nelze usuzovat na překonání dosavadní rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu vztahující se k problematice vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemků jako veřejného prostranství
Taktéž výtky proti správnosti nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně se vymykají rozsahu dovolacího přezkumu, neboť se k nim odvolací soud nevyjadřoval, a pro rušící povahu svého rozhodnutí ostatně ani neměl důvodu tak činit, pročež i zde absentují úvahy, jejichž korektnost by mohla být Nejvyšším soudem přezkoumána.
S ohledem na předestřené je ovšem zřejmé, že žalovaný podal dovolání důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu