ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2788.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2788/2022-1126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Z. Š. , narozené XY, bytem v XY, a b) M. U. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti obce Velhartice, se sídlem ve Velharticích 134, 341 42 Kolinec, identifikační číslo osoby: 00256242, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené JUDr. Miroslavem Mlčákem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pod Hůrkou 758, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 221/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2022, č. j. 14 Co 67/2022-994, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2022, č. j. 14 Co 67/2022-1005, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 12. 2021, č. j. 5 C 221/2020-905, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2022, č. j. 5 C 221/2020-962, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci (pro každého z nich v podílu jedné ideální poloviny) smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY a parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (výrok I.); v části požadující bezúplatný převod pozemků parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky III. a IV.).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 14 Co 67/2022-994, ve spojení s opravným a (současně) doplňujícím usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2022, č. j. 14 Co 67/2022-1005, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY a parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“) potvrdil (výrok I.); v rozsahu bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, a parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jakož i ve výroku III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že oba žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), a to žalobkyně a) na základě třinácti a žalobce b) dvanácti rozhodnutí správního orgánu. Protože soudy shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví. Konstatovaly rovněž, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, u některých z pozemků, které byly rozsudkem soudu prvního stupně žalobcům coby pozemky náhradní vydány (jedná se o pozemky označené ve výroku II. odvoláním napadeného rozsudku) dospěl k závěru, že vhodnost jejich vydání není prozatím založena na náležitě zjištěném skutkovém stavu, popřípadě se soud prvního stupně řádně nevypořádal se všemi spornými skutečnostmi, jež ohledně převoditelnosti pozemků byly do řízení vneseny; proto pro nedostatek důvodů rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil a v rozsahu výroku II. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Samostatným podáním – doručeným spolu s dovoláním Nejvyššímu soudu dne 27. 7. 2022 – žalovaná navrhla odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí – rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2022, č. j. 14 Co 67/2022-994, ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2022, č. j. 14 Co 67/2022-1005. Návrh odůvodnila tím, že spatřuje ohrožení svých práv v postupu žalobců, kteří i přes jí podané dovolání iniciovali zápis změny vlastníka sporných pozemků v katastru nemovitostí na třetí osobu. Připomněla, že Nejvyšší soud aktuálně vyhověl usnesením ze dne 13. 6. 2022, č. j. 28 Nd 301/2022-1211, návrhu žalované na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v restitučním řízení s dalšími členy rodiny U.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, č. j. 28 Nd 419/2022-23, byla právní moc výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2022, č. j. 14 Co 67/2022-994, ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2022, č. j. 14 Co 67/2022-1005, odložena do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
6. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně toliko výrok I.) napadla dovoláním žalovaná (dále jen jako „dovolatelka“), uplatňujíc coby důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nesprávné - v rozporu s judikaturou dovolacího soudu - řešení otázky jejího liknavého přístupu, popřípadě i přístupu jejího právního předchůdce, k uspokojování restitučního nároku žalobců, přičemž dovozuje, že žalobcům nevzniklo přímé právo domáhat se v režimu ustanovení §11a zákona o půdě, žalobou u soudu nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobami oprávněnými smlouvu o bezplatném převodu jimi vybraných konkrétních pozemků ve vlastnictví státu.
7. Dovolatelka připomíná, že uspokojení restitučního nároku oprávněných osob v režimu ustanovení §11a zákona o půdě mimo zákonem stanovený postup (účast ve veřejných nabídkách) je výjimečné opatření, jež mohou restituenti využít pouze tehdy, kdy se i přes svůj aktivní přístup nemohou dlouhodobě domoci svých práv. S odkazem na v dovolání specifikovanou judikaturu dovolacího soudu žalovaná uvádí, že o liknavý či svévolný přístup povinné osoby nemůže jít tehdy, pokud se oprávněná osoba aktivně veřejných nabídek neúčastnila, ač nabídky měly takové kvantitativní i kvalitativní parametry, že jejich prostřednictvím mohl být restituční nárok oprávněné osoby zcela, popřípadě alespoň částečně, uspokojen. Upozorňuje dále na skutečnost, že samotná délka doby plynoucí od rozhodnutí správního orgánu o (ne) vydání původních pozemků oprávněné osobě do uspokojení restitučního nároku, sama o sobě nesvědčí o nekorektním postupu povinné osoby. V poměrech posuzované věci dovolatelka poukazuje na skutečnost, že žalobci, respektive jejich právní předchůdci, byli, pokud šlo o účast ve veřejných nabídkách zcela pasivní (od roku 2011, popřípadě 2012, do roku 2018) a o uspokojení svých restitučních nároků se nezajímali. O tom ostatně, dle mínění žalované, svědčí i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (z inkriminované pasáže dovolatelka cituje), z něhož dovozuje, že žalobci byli při uspokojování restitučních nároků aktivní pouze aktuálně, tj. před podáním žaloby, a nikoliv dlouhodobě.
8. Žalobkyně v dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované připomínají existenci řady pravomocných soudních rozhodnutí, v nichž byl řešen jejich restituční nárok, jakož i nároky dalších příslušníkům rodiny U. V těchto rozhodnutí se soudy, včetně soudu dovolacího, vyjádřily i k otázce, jež má být z podnětu dovolání žalované v posuzované věci řešena. Upozorňují přitom na skutečnost, že opakovaně byl soudy postup žalované vůči restituentům shledán liknavým a svévolným, a to vzdor tomu, že žalobci vynaložili dostatečnou aktivitu při uplatňování restitučního nároku. Mají dále za to, že přípustnosti dovolání není možné přisvědčit již jen proto, že dovolatelka argumentaci o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešené otázce liknavého a svévolného přístupu zakládá na rozhodnutích, která jsou s projednávanou věcí vzhledem ke skutkové odlišnosti nesouměřitelná, popřípadě na rozhodnutích, která přijatými konkluzemi nesvědčí ve prospěch dovolatelky. Poukazují současně na skutečnost, že se veřejných nabídek opakovaně (každý z žalobců čtyřikrát) zúčastnili, nicméně nebyli úspěšní pro údajnou nedostatečnou hodnotu restitučního nároku, jež ovšem žalovaná soustavně evidovala v nesprávné výši. Při hodnocení požadavku aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku vycházejí ze specifika svévolného přístupu povinné osoby, která odmítá ocenit restituční nárok ve správné výši, jež může být naplněna již jen toliko žádostí (výzvou) povinné osobě o přecenění restitučního nároku na odpovídající hodnotu, kteroužto žalobci v konkrétních poměrech doložili posudkem znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové ze dne 18. 5. 2018. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu pak lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
14. Dovolání žalované, pokud jím byla k řešení předestřena právní otázka její liknavosti či svévole při uspokojování restitučního nároku žalobců ve vazbě na tvrzenou absenci aktivního přístupu oprávněných osob argumentačně soustředěnou na jejich neúčast ve veřejných nabídkách pozemků organizovaných žalovanou (Státním pozemkovým úřadem, respektive Pozemkovým fondem České republiky), není přípustné, neboť žalovanou nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
15. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu - srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č.62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
17. Při úvaze, lze-li postup žalované (a jejího předchůdce) ve vztahu ke konkrétnímu restitučnímu nároku, hodnotit jako liknavý, je nutno zohlednit, byť nikoliv výlučně, i dobu, po kterou zůstává nárok neuspokojeným, kdy nelze odhlížet ani od délky předchozího řízení před pozemkovým úřadem (k tomu opětovně srovnej důvody již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
18. Sluší se rovněž připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
19. Hodnotící závěry soudů nižších stupňů o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců, jež se veřejných nabídek, i přes nesprávně oceněný restituční nárok v několika případech účastnili, bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, pak se konkluze odvolacího soudu, že následkem liknavého postupu žalované nebylo lze po žalobce spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků, závěrům ustálené - shora připomenuté - rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak nepříčí. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí s přihlédnutím k účelu, za jakým byly pozemky státem využity, odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků. Žalobci přitom postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť si nechali zpracovat znalecký posudek o ocenění pozemků odňatých jejich právnímu předchůdci, jež předložili žalované, a vyzvali ji k přecenění pozemků odňatých a nevydaných. Do jisté míry alarmující je pak skutečnost, že oponentní znalecký posudek, jehož vypracování žalovaná zadala, sice ocenil restituční nárok (hodnotu nevydaných pozemků) žalobců na 85 % ocenění dle znaleckého posudku předloženého žalobci (částka 6.514.944,- Kč oproti částce 5.450.070,10 Kč), nicméně ani za tohoto stavu žalovaná neustoupila ze své pozice a dále evidovala restituční nároky žalobců oproti znaleckým posudkům, jež měla od roku 2018, respektive 2019, k dispozici v nesprávné (mnohonásobně nižší) výši. Za této situace vytýkat žalobcům neaktivní přístup k uspokojování jejich restitučního nároku v období, kdy jim byla účast ve veřejných nabídkách pro vskutku marginální výši nároku evidovaného žalovanou podstatně ztížena, považuje dovolací soud za nepatřičné.
20. Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a v usneseních ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, jakož i na konkluze vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána buď za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry v nyní projednávané věci (Nejvyšší soud nebyl v odkazovaných věcech, vyjma sporu posuzovaného v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, konfrontován se svévolným postojem povinné osoby spočívajícím ve lpění na nesprávném ocenění restitučního nároku oprávněné osoby), anebo přijaté závěry přisvědčují naopak důvodnosti žaloby o nahrazení projevu vůle, neboť oprávněná osoba byla aktivní (účastnila se veřejných nabídek), ale povinná osoba z různých důvodů nenabízela pozemky odpovídajících kvalitativních a kvantitativních parametrů (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, pak byly vydány za situace, kdy se oprávněné osoby domáhaly převodu pozemků, jejichž hodnota byla ve zřejmém nepoměru k jejich restitučnímu nároku, a již jen z tohoto důvodu nemohly být ve věci úspěšné. Navíc ve věci posuzované označeným usnesením si oprávněná osoba včas neopatřila podklady pro ocenění nároku. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, byla neúčast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách hodnocena v souvislosti s omezenou nabídkou vhodných pozemků a setrváním povinné osoby na nižším ocenění restitučního nároku, kteréžto se později ukázalo jako nesprávné, přičemž povinná osoba neučinila předtím nic, čím by se pokusila spornost nároku odstranit. Řešení dovoláním vymezené právní otázky aprobované odvolacím soudem v projednávané věci definované navíc skutkovými odlišnostmi, jež je třeba interpretovat ve prospěch žalobců (jejich aktivní účast ve čtyřech veřejných nabídkách a předložení znaleckého posudku jako podkladu pro správné ocenění restitučního nároku), tak nebylo v rozporu, ale naopak v souladu s konkluzemi přijatými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, Ústavní soud posuzoval situaci, kdy oprávněné osoby se o účast ve veřejných nabídkách (na rozdíl od žalobců) vůbec nezajímaly a nárokovaly coby náhradní toliko konkrétní pozemky určené k zastavění.
21. Protože dovolání žalované proti dotčenému výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
22. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
23. O návrhu žalobců na zrušení odkladu právní moci výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2022, č. j. 14 Co 67/2022-994 (ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2022, č. j. 14 Co 67/2022-1005), jenž žalobci učinili samostatným podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 22. 8. 2022 (o návrhu na odklad právní moci bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, č. j. 28 Nd 419/2022-23), již dovolací soud z důvodu procesní nadbytečnosti nerozhodoval; účinky odkladu právní moci vydáním rozhodnutí o dovolání ve věci samé totiž pominuly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu