ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3041.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3041/2022-68
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalované městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, identifikační číslo osoby: 00063410, o zaplacení částky 3.194.541,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 15/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 28 Co 6/2022-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 28 Co 6/2022-54, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 14 C 15/2019-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 364.186,64 Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 16. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.). Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3.194.541,36 Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 16. 10. 2018 do zaplacení, soud prvního stupně zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne ze dne 7. 12. 2021, č. j. 14 C 15/2019-48, soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek ve výši 18.210,- Kč.
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o nároku žalobkyně na vydání užitků nemovité věci (pozemku parc. č. 2111, jehož součástí je budova č. p. 1326, v obci Praha a katastrálním území Nové Město – dále „nemovitost“) nepoctivým držitelem (žalovanou) dle ustanovení §1000 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), přičemž poctivost držby posoudil dle ustanovení §992 až 994 o. z. s přihlédnutím k principu materiální publicity zápisu ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí) vyplývajícím z ustanovení §980 odst. 1 a §986 odst. 1 o. z. Vzhledem k uplatněné námitce promlčení rozhodl o zamítnutí části nároku za žalované období od 1. 1. 2014 do 19. 1. 2016, když dovodil, že nárok za uvedené období je promlčen, neboť pokrývá dobu delší, než činí tříletá subjektivní promlčecí lhůta počítaná od podání žaloby u soudu dne 19. 1. 2019 ( žaloba byla u soudu prvního stupně ve skutečnosti podána dne 11. 1. 2019 ). Současně soud prvního stupně neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Za nepromlčené období do 2. 5. 2017 pak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalované užitek z nemovité věci vydat. Okamžik, kdy žalovaná pozbyla postavení poctivého držitele, soud prvního stupně spojil s průběhem a výsledkem restitučního sporu probíhajícího u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 147/2011, v němž se restituent (fyzická osoba) na základě uplatněného restitučního nároku domáhala na žalobkyni a žalované vydání nemovitosti v režimu zákona č. 403/1990 Sb., což vylučovalo, aby nemovitost přešla podle zákona č. 172/1991 Sb. z majetku státu do majetku obce (hlavního města Prahy) a správy žalované. Za nejzazší termín pro ztrátu poctivosti držby žalovanou pak soud prvního stupně s ohledem na přechodné ustanovení §3064 o. z. označil datum 1. 1. 2015, kdy nastaly účinky principu materiální publicity zápisu v katastru nemovitostí ve vztahu k zapsané poznámce spornosti.
3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně směřujícímu proti věcnému výroku II. rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 28 Co 6/2022-54, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a ve výroku doplňujícího usnesení potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč (výrok II.).
4. Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se ztotožnil s jeho konkluzí, že námitka promlčení uplatněná žalovanou v rozsahu nároku za období od 1. 1. 2014 do 18. 1. 2016 není v rozporu s dobrými mravy. V reakci na uplatněnou odvolací argumentaci žalobkyně, jež ani nárok za uvedené období nepovažovala za promlčený, odvolací soud dovodil, že v odvolání žalobkyně uplatňuje v rozporu s principem neúplné apelace nové skutečnosti, které v řízení před soudem prvního stupně netvrdila a neprokazovala, neboť se v něm soustředila na prokázání důvodnosti nároku za nepromlčené období od 19. 1. 2016 do 2. 5. 2017. Konkrétně připomněl, že z obsahu spisu se pro fázi řízení před soudem prvního stupně nepodávají žádné rozhodné skutečnosti a navržené důkazy k posouzení, kdy se žalobkyně měla dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil. Odvolací soud proto uzavřel, že se nemůže zabývat obranou žalobkyně proti včas vznesené námitce promlčení za období, za něž nebyl žalobkyni nárok přiznán.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu věcného výroku I.) podala dovolání žalobkyně majíc je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení (obsahově vymezené) právní otázky, a sice povahy obrany věřitele proti uplatněné námitce promlčení, jež nemá charakter nepřípustných nových skutečností dle ustanovení §205a o. s. ř., a tudíž se na ni nevztahují limity vycházející z principu neúplné apelace. Má za to, že předestřenou otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014; tato rozhodnutí jsou, stejně jako rozhodnutí dále označená, přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Z ní připomněla ty konkluze, jež obranu proti námitce promlčení identifikují jako námitku s hmotněprávními důsledky, které je možné uplatnit i v odvolacím řízení. Uvedla, že podstata procesní obrany proti námitce promlčení vyplývala již z podané žaloby (zejména z jejího článku I.), z níž bylo možné vyvodit skutková tvrzení o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, jejž dovolatelka ztotožnila s nabytím právní moci rozhodnutí soudu v řízení o určení vlastnického práva (dne 3. 5. 2017) v její prospěch. Dále žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu v dovolání specifikovanou rozvíjí další názor na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, jejž ztotožňuje s datem protokolárního předání nemovitosti žalovanou (dne 27. 6. 2017). Konečně žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že opomenul napravit pochybení soudu prvního stupně, který po sdělení právního názoru na důvodnost vznesené námitky promlčení jednal v rozporu s ustanovením §118a o. s. ř. žalobkyni nepoučil o potřebě doplnit rozhodné skutečnosti, jakož ji nepoučil ani o následcích nesplnění takové výzvy. Dovozuje, že postup odvolacího soudu se octil v rozporu se závěry vyplývajícími např. z již výše připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011(tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1060/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1065/2012, a bylo jím porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání v posuzované otázce promlčení žalobou uplatněného nároku za období od 1. 1. 2014 do 19. 1. 2016 přisvědčila správnosti závěrů přijatých v rozhodnutí soudů obou stupňů.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení právní otázky, zda v poměrech projednávané věci byla (v odvolání uplatněná) procesní obrana dovolatelky proti důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou (o promlčení žalobou uplatněného nároku za období od 1. 1. 2014 do 18. 1. 2016) spojená s předestřením nových skutečností a označením nových důkazů, tzv. nepřípustných novot, jež by odvolacímu soudu bránily se touto obranou implikující potřebu právního posouzení věci v režimu ustanovení §619 odst. 2 o. z., tj. stanovení počátku běhu (subjektivní) promlčecí lhůty pro uplatnění nároku u soudu, zabývat; tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nevyššího soudu.
10. Dovolání žalobkyně není naopak přípustné pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, jejž dovolatelka odvozuje variantně od pravomocného skončení řízení o vlastnickém právu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 147/2011 (3. 5. 2017) a faktického předání nemovitosti a příslušných podkladů žalovanou dne 27. 6. 2017. Na řešení této právní otázky není rozsudek odvolacího soudu založen a v rozsahu této argumentace proto absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je v rozsahu řešení právní otázky, pro kterou je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, rovněž důvodné.
12. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle ustanovení §609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.
15. Podle ustanovení §610 odst. 1 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.
16. Podle ustanovení §619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
17. Podle ustanovení §619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
18. Podle ustanovení §205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
19. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl uveřejněn pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění ustanovení §118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo. Jinými slovy řečeno, dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení §205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).
20. V přítomné právní věci soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně v režimu ustanovení §1000 o. z., tj. na vydání užitků z držby věci nepoctivým držitelem (nikoliv jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak v odvolání dovozuje žalobkyně, a odvolací soud tento její náhled na věc v odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku přejímá). V důsledku včas a řádně uplatněné námitky promlčení žalovanou (viz vyjádření k žalobě ze dne 4. 3. 2019 – č. l. 5 až 6 spisu) pak soud prvního stupně dospívá ve shodě s argumentací žalované k závěru, že nárok žalobkyně na vydání užitků z nepoctivé držby je za období přesahující tři roky před podáním žaloby promlčen (účastnice řízení, včetně soudu prvního stupně, mají nesprávně za to, že nárok byl žalobkyní u soudu uplatněn dne 19. 1. 2019; žaloba byla ve skutečnosti podána dne 11. 1. 2019). Proto v rozsahu částky 3.194.541,36 Kč za část nárokovaného období od 1. 1. 2014 do 18. 1. 2016 soud prvního stupně v důsledku promlčení práva žalobu zamítl. Odvolací soud se z podnětu odvolání žalobkyně otázkou (ne)promlčení práva v závislosti na uplatněné argumentaci o počátku běhu promlčecí lhůty ztotožněného s nabytím právní moci rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 147/2011 vůbec nezabýval. Dospěl k závěru, že žalobkyně k té části nároku, jež jí nebyla v řízení před soudem prvního stupně za období od 1. 1. 2014 do 18. 1. 2016 přiznána, uplatňuje v rozporu se zásadou neúplné apelace nové skutečnosti a důkazy, neboť v dosavadním průběhu řízení svou procesní aktivitu soustředila výlučně na prokázání tvrzení o důvodnosti žaloby za nepromlčené období od 19. 1. 2016 do 2. 5. 2017. S takovou konkluzí se Nejvyšší soud neztotožňuje.
21. V konstantní judikatuře Nejvyššího soudu je pevně ukotven závěr, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu neúplné apelace (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo žalobkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014). Procesní obrana proti vznesené námitce promlčení má přitom stejný charakter, tj. vyjadřuje se „zrcadlově“ k existenci (trvání) žalobou uplatněného nároku z pohledu běhu promlčecích lhůt, jež účastník promlčení namítající považuje za marně proběhlé. Svou povahou se tak jedná rovněž o námitku právní, neboť s ohledem na konkrétní znění právního předpisu věřitel argumentuje tím, že právo uplatnil v zákonem stanovené době počítané od okamžiku označovaném jako actio nata. Pokud věřitel může procesní obranu – shodně jako dlužník námitku promlčení – opřít o skutečnosti a důkazy, jež byly tvrzeny, respektive označeny v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě jinak vyšly v řízení najevo, nebo dokonce (jako v projednávané věci) byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, pak se odvolací soud takovou procesní obranou musí zabývat, neboť se jedná o vyjádření účastníka řízení k právnímu posouzení věci.
22. Jestliže v poměrech projednávané věci uplatnila žalobkyně již v žalobě tvrzení, že „Česká republika je na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2016, č. j. 17 C 147/2011-313 (právní moc nastala ke dni 3. 5. 2017) ve znění potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 20 Co 77/2017-365, výlučným vlastníkem pozemku č. parc. 2111 kat. území Nové Město, jehož součástí je budova č. p. 1326…..“ a citovaná soudní rozhodnutí byla k důkazu při jednání soudu prvního stupně dne 20. 4. 2021 navíc provedena (viz protokol o jednání na č. l. 29 a 30), pak byla odvolací argumentace žalobkyně odhalující náhled dovolatelky na počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva (v tomto směru je nyní nerozhodné, zda na vydání bezdůvodného obohacení nebo na vydání užitků věci nepoctivým držitelem) a bránící se důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou s poukazem na okamžik vědomosti o osobě povinné k vydání získaného majetkového prospěchu založena na skutečnostech a důkazech, jež za tzv. nepřípustné novoty označit nelze. Odvolací soud se měl tudíž argumentací žalobkyně o trvání soudně uplatnitelného práva i v období, za něž soud prvního stupně považoval právo za promlčené, zabývat.
23. Vzhledem k důvodu, pro který dovoláním dotčený rozsudek odvolacího nemůže obstát, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se (navíc dovoláním nedotčeným) závěrem odvolacího soudu o souladu vznesené námitky promlčení s korektivem dobrých mravů. Podle současného stavu projednávané věci je taková konkluze mimoběžná s posouzením, zda procesní obrana dovolatelky směřující proti důvodnosti námitky promlčení byla (či nebyla) založena na nových skutečnostech a důkazech.
24. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání (jako v projednávané věci přípustné), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
25. Tvrzenou vadou řízení spočívající dle dovolatelky v nesprávném postupu odvolacího soudu, jenž jí neposkytl poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. a nenapravil tak pochybení soudu prvního stupně, v čemž žalobkyně spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, se Nejvyšší soud již nezabýval. Poučení ve smyslu citovaného ustanovení ze strany soudů nižších stupňů totiž nebylo třeba za stavu, kdy potřebná tvrzení o počátku běhu promlčecích lhůt žalobkyně uplatnila a důkazy k tvrzením označila již v řízení před soudem prvního stupně (viz výklad shora), avšak odvolací soud k jejich významu pro procesní obranu proti důvodnosti námitky promlčení nijak nepřihlédl (k případům, kdy je třeba poskytnout poučení podle §118a o. s. ř. srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
26. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
27. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu