ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3314.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3314/2021-654
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti H. K. , narozené XY, bytem XY, Z. T. , narozené XY, bytem v XY, F. M. , narozeného XY, bytem v XY, a P. M. , narozeného XY, bytem XY, jako vedlejších účastníků na straně žalované, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 330/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 28 Co 1/2021-570, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 28 Co 1/2021-570, se zrušuje v části, jíž bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 42 C 330/2016-399 (jímž rozhodl o části předmětu řízení), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jako pozemků náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon o půdě“), k uspokojení restitučních nároků žalobkyně plynoucích z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.). V části, jíž žalobkyně požadovala vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.) a uvedl, že o zbývající části nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok III.).
Podle zjištění soudu prvního stupně má žalobkyně právo na poskytnutí náhradních pozemků za původně vlastněné a odňaté pozemky (dle tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu), jež jí nebylo možno vydat pro zákonem stanovené překážky (§11 odst. 1, §11a zákona o půdě). Postup žalované při uspokojování daného restitučního nároku shledal soud prvního stupně liknavým a svévolným, pročež se žalobkyně jako oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků mimo rámec veřejných nabídek. Výše restitučního nároku byla určena na podkladě zjištění čerpaného z provedeného znaleckého posudku; dosud neuspokojený restituční nárok žalobkyně přitom řádově převyšuje hodnotu jí požadovaných pozemků, pročež ani případná chyba ve výpočtu – žalovanou namítaná – nemůže mít pro posuzovanou věc žádný význam. Za této situace soud prvního stupně žalobě vyhověl v části o převodu pozemků označených ve výroku pod bodem I. rozsudku, nenacházeje překážky, jež by vylučovaly převod těchto pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněné osoby; uzavřel, že vydání pozemků nebrání žádost hlavního města Prahy o převod pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, nájemní právo a žádost vlastníka přilehlého domu o převod pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, umístění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY za oplocením u obytného domu ani žádost jiné oprávněné osoby o převod pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Žalobu zamítl toliko v části o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (pro jeho zastavěnost) a prozatím (částečným rozsudkem) nerozhodl o převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (u nichž je sporná otázka vlastnictví žalované, jejíž posouzení si vyžaduje další dokazování).
K odvolání žalované a hlavního města Prahy coby vedlejšího účastníka na straně žalované Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 28 Co 1/2021-570, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I. tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY.
Odvolací soud – i s ohledem na své předchozí rozhodnutí ve věci (jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně výlučně pro nepřezkoumatelnost úvah stran vhodnosti požadovaných pozemků) – vzal za správné závěry soudu prvního stupně o oprávněnosti nároku žalobkyně a následně prověřil i závěry soudu prvního stupně stran vhodnosti žalobkyní požadovaných náhradních pozemků. Pozemky, ohledně nichž soud prvního stupně vyhověl žalobě, by podle odvolacího soudu nebyly zařaditelné do veřejné nabídky náhradních pozemků (a nelze je tudíž převést do vlastnictví žalobkyně k uspokojení jejího restitučního nároku). K pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY má časově neomezené nájemní právo třetí osoba – vlastník činžovního domu na přiléhající parcele; o bezúplatný převod pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY požádalo hlavní město Praha (dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY tvoří funkční celek s bytovým domem (stavbou). Převoditelný do vlastnictví žalobkyně není pak dle odvolacího soudu ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž byl již v roce 2012 zařazen do veřejné nabídky náhradních pozemků (ve smyslu §11a zákona o půdě) a v nabídkovém řízení tehdy uspěla jiná oprávněná osoba (dle protokolu ze dne 4. 12. 2012, o vyhodnocení výzvy k podání nabídky nároků na převod pozemků, bude pozemek vydán vítězi s nejvyšší nabídkou). Jiná oprávněná osoba tak pozemek získala zákonem předvídaným způsobem, pročež nelze upřednostnit později uplatněný a toliko judikaturou dovozený nárok žalobkyně k témuž pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“). Rozsudek napadla v části, jíž byla zamítnuta žaloba stran převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné považuje právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce, zda žádost jiné oprávněné osoby o převod pozemku z veřejné nabídky v roce 2012 a následné vyhodnocení její nabídky jako nejvyšší zakládá její přednostní a časově neomezené právo k pozemku, jež představuje překážku pro jeho převod žalobkyni na podkladě jí později podané žaloby. Poukazuje přitom i na znění ustanovení §11a zákona o půdě s tím, že dané ustanovení stanoví lhůty pro převod pozemku z veřejné nabídky. Dle názoru dovolatelky odvolací soud nedůvodně upřednostnil jinou oprávněnou osobu toliko na základě zjištění, že o předmětný pozemek z veřejné nabídky projevila zájem před mnoha lety. V řízení přitom nebylo zjištěno, že by předmětný pozemek byl převeden do vlastnictví jiné osoby, naopak je doposud ve vlastnictví státu (žalované České republiky).
Napadenému rozsudku dovolatelka dále vytýká i jeho nepřezkoumatelnost, jelikož odvolací soud řádně nevyložil své úvahy a není zřejmé, z jakých důkazů vycházel (v situaci, kdy nezopakoval dokazování a akcentoval jiná zjištění než soud prvního stupně; dovolatelka v této souvislosti namítá i extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy) a jaké důvody jej vedly k posouzení nároku jiné oprávněné osoby jako silnějšího oproti nároku žalobkyně, potažmo k zamítnutí žaloby na vydání tohoto konkrétního pozemku (zda je tímto důvodem již sama okolnost, že jiná oprávněná osoba o převod pozemku ve veřejné nabídce požádala anebo skutečnost, že pozemek „získala zákonem předvídaným způsobem“, přičemž však není zřejmé, co odvolací soud tímto slovním spojením míní, je-li pozemek stále ve vlastnictví žalované); odůvodnění napadeného rozsudku tak dovolatelka považuje i za vnitřně rozporné, uvádí-li odvolací soud současně, že pozemek „bude vydán“ jiné oprávněné osobě a že jej „získala“. Konečně je dle dovolatelky napadený rozsudek i překvapivým rozhodnutím, byl-li vydán v situaci, kdy se jí nedostalo žádného poučení a byla tak zbavena možnosti argumentovat, aniž by odvolací soud účastníkům dříve předestřel svůj odlišný názor na posuzovanou věc.
Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené části) byl změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně – byl-li jím nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – potvrzuje, případně aby jej Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil (a tedy věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí; přitom odkázala na důvody napadeného rozsudku, v němž odvolací soud dle jejího mínění vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a na jejich základě dospěl toliko k jinému právnímu posouzení, kdy uzavřel, že právo žalobkyně na převod předmětného pozemku není silnější než právo jiné oprávněné osoby. S tímto se žalovaná ztotožňuje, poněvadž by nebylo spravedlivé, aby restituent, jenž získal pozemek ve veřejné nabídce, o něj následně přišel na základě žaloby podané jinou osobou. Rozsudek odvolacího soudu je založen na skutečnostech, jež jsou oběma stranám známy již od počátku řízení a nejde tak ani o překvapivé rozhodnutí. V neposlední řadě mají dle žalované dovolací námitky žalobkyně skutkovou povahu, přicházejí po koncentraci řízení a dovolání nesplňuje zákonné předpoklady přípustnosti.
Vedlejší účastníci (na straně žalované) se k dovolání nevyjádřili, resp. hlavní město Praha jako jeden z původních vedlejších účastníků za dovolacího řízení sdělilo, že vystupuje z řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené (obligatorní) náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (otázka konkurence práv více oprávněných osob na převod náhradního pozemku), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
Po přezkoumání napadené části rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby (odstavec 1). S oprávněnou osobou, která o nabídnutý pozemek požádá, uzavře neprodleně pozemkový fond smlouvu o bezúplatném převodu. Smlouvu lze uzavřít pouze k uspokojení nároku uplatněného v žádosti (odstavec 8). Požádá-li o nabídnutý pozemek více oprávněných osob, vyzve je pozemkový fond, aby nabídly za pozemek nárok vyšší, než je cena pozemku stanovená podle odstavce 13. Podle výše nabídek stanoví pozemkový fond pořadí, podle kterého bude postupně navrhovat oprávněným osobám uzavření smlouvy. Lhůta pro přijetí návrhu činí 14 dnů a po jejím marném uplynutí má právo na uzavření smlouvy oprávněná osoba na dalším místě v pořadí (odstavec 9).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že jako náhradní lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné (ve vlastnictví státu), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky; při posuzování „vhodnosti“ pozemku přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí).
Opakovaně pak již Nejvyšší soud uvedl, že nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného, řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019) a ani sama skutečnost, že byl daný pozemek dotčen předběžným opatřením, jímž je žalované zapovězeno s pozemkem nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020). V případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021).
Posledně citované závěry mohou nalézt své uplatnění i v případě, kdy o převod dotčeného pozemku ve veřejné nabídce postupem dle §11a zákona o půdě požádala jiná oprávněná osoba. Každý případ konkurence více oprávněných osob s nárokem na převod náhradních pozemků je totiž značně individuální a i s ohledem na smysl restitučního zákonodárství je nezbytné na základě konkrétních skutkových zjištění posoudit, které z oprávněných osob svědčí „lepší“ právo na převod požadovaného náhradního pozemku. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu v závěru, že by bez dalšího byly nároky osob domáhajících se převodu náhradních pozemků (judikaturou aprobovaným) postupem mimo zákonem předpokládaný postup slabší oproti nárokům osob postupujících dle ustanovení §11a zákona o půdě; nelze v uvedeném směru pominout, že předpokladem oprávněnosti žaloby na nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků je nemožnost (pro liknavý, svévolný či diskriminační postup žalované při uspokojování restitučních nároků) postupu zákonným způsobem, tedy okolnost, kterou oprávněná osoba nezapříčinila.
V kontextu skutkových zjištění nyní posuzované věci lze přisvědčit poukazu dovolatelky na znění ustanovení §11a zákona o půdě, jež (ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je rozhodné v posuzované věci, byla-li žádost o převod předmětného pozemku jinou oprávněnou osobou učiněna v roce 2012; obsahově je nyní účinné znění tohoto ustanovení podobné) předpokládalo, že pozemkový fond „neprodleně“ uzavře smlouvu o bezúplatném převodu s osobou, která o nabídnutý pozemek požádá (srov. §11a odst. 8 zákona o půdě v rozhodném znění), resp. že oprávněná osoba, která v případě konkurence více oprávněných osob nabídla za převod pozemku nejvyšší nárok, musí učinit přijetí návrhu převodu pozemku ve lhůtě 14 dnů, po jejímž uplynutí má právo na uzavření smlouvy další oprávněná osoba v pořadí (srov. §11a odst. 9 zákona o půdě). Analogicky zde lze poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu stran žádostí obcí o převod pozemků dle §7 zákona č. 503/2012 Sb., kdy je třeba mimo jiné zkoumat, zda obec na převodu trvá a pro závěr o nevhodnosti pozemku k převodu nepostačuje jen stručný poukaz na podanou žádost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2419/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1520/2021); významný takto může být i časový odstup od podání žádosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 889/2020).
Lze dovolatelce přisvědčit, že úspěch ve veřejné nabídce nezakládá časově neomezené právo jiné oprávněné osoby na převod dotčeného pozemku, pročež právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž své rozhodnutí ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY založil toliko na zjištění, že tento pozemek měla „získat“ ve veřejné nabídce jiná oprávněná osoba v roce 2012, je přinejmenším předčasné. Odvolací soud pominul tu – výše již citovanou – ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž v případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest třeba zhodnotit komplexně, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Přitom se odvolací soud nezabýval ani tím, zdali právo jiné oprávněné osoby na uzavření smlouvy o převodu předmětného pozemku, vzešlé z nabídkového řízení, trvá (zda nezaniklo), jakož i důvody, pro které převodní smlouva k uspokojení jejího nároku dosud nebyla uzavřena (je-li pozemek dosud ve vlastnictví žalované).
Je-li dovolání přípustné, zabývá se dovolací soud i tím, není-li řízení postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Z obsahu spisu se žádné vady řízení nepodávají a přisvědčit nelze ani námitkám dovolatelky, jimiž poukazuje na domnělé vady řízení. Vytýká-li rozsudku odvolacího soudu nedostatečné odůvodnění, připomíná Nejvyšší soud tu rozhodovací praxi, dle níž i rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovující všem požadavkům na jeho odůvodnění není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není, je-li z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (napadený rozsudek je založen na závěru odvolacího soudu, dle něhož po úspěchu ve veřejné nabídce svědčí oprávněné osobě neomezené právo na převod nabízeného pozemku, jež vylučuje jeho převod jiné oprávněné osobě) a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) očividně nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky.
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
Zpochybňuje-li v této souvislosti dovolatelka také způsob, jakým dospěl odvolací soud k příslušným skutkovým zjištěním (kdy dovolatelka namítá, že odvolací soud nezopakoval důkazy a není ani zřejmé, z jakých důkazů soud vycházel), nelze než připomenout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (pod bodem 23. odůvodnění rozsudku) odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jenž v odůvodnění (pod bodem 15. odůvodnění rozsudku) učinil skutková zjištění o tom, že ve veřejné nabídce v roce 2012 ve vztahu k předmětnému pozemku uspěla jiná oprávněná osoba; na základě těchto skutkových zjištění pak odvolací soud učinil právní závěr o nepřevoditelnosti předmětného pozemku na žalobkyni. Nelze tak přisvědčit námitce dovolatelky, že měl odvolací soud dokazování zopakovat (převzal-li skutková zjištění soudu prvního stupně) a že není zřejmé, jak k rozhodujícím skutkovým zjištěním dospěl
(odkazuje-li v odůvodnění svého rozhodnutí na zjištění učiněná soudem prvního stupně).
Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nelze dovolatelce přisvědčit ani v námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu mohlo by být překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází pak v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění (o úspěchu jiné oprávněné osoby ve veřejné nabídce ve vztahu k předmětnému pozemku), které bylo výsledkem v řízení před soudem prvního stupně provedených důkazů a které bylo účastníkům známo.
Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu není správný (neboť spočívá na neúplném a tím i nesprávném právním posouzení věci, jde-li o závěr o nepřevoditelnosti předmětného pozemku na žalobkyni) a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v napadeném rozsahu zrušil (srov. §243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu