ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3512.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3512/2022-891
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce R. J. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za účasti 1) M. B. , narozené XY, bytem XY, 2) O. Č. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, jako vedlejších účastníků na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 165/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2022, č. j. 16 Co 97/2022-837, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2022, č. j. 16 Co 97/2022-837, se v části výroku I., v níž byl potvrzen ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. ledna 2022, č. j. 16 C 165/2020-786, o zamítnutí žaloby o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 558-260/2020 vyhotoveným L. B., a výroky III. a IV. o nákladech řízení a dále ve výrocích II. a III. o nákladech odvolacího řízení ruší ; současně se v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 558-260/2020 vyhotoveným L. B., a dále ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. ledna 2022, č. j. 16 C 165/2020-786, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 16 C 165/2020-786, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 558-260/2020 vyhotoveným L. B. (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované ve výši 2.700,- Kč a vedlejším účastníkům k rukám jejich zástupce ve výši 31.823,- Kč (výroky III. a IV.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (proti výroku I. a akcesorickým výrokům III. a IV.) i žalované (proti výroku II.) rozsudkem ze dne 19. 7. 2022, č. j. 16 Co 97/2022-837, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky uložil žalobci povinnost nahradit vedlejším účastníkům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. V případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 558-260/2020 vyhotoveným L. B. (dále „předmětný pozemek“), soudy nižších instancí přistoupily k zamítnutí žaloby, jelikož dovodily, že naturálně nelze restituentovi poskytnout více (ve smyslu výměry a bonity), než mu bylo odňato. Shledaly, že jako náhrada adekvátní odňatým pozemkům mohou být poskytnuty toliko pozemky srovnatelné výměry a bonity, přičemž případnou zbývající část nároku je namístě vypořádat finanční formou. Jiný výklad by byl dle názoru soudů nižších stupňů v rozporu se smyslem zákona o půdě. Uvedly rovněž, že v budoucnu lze očekávat změnu územního plánu a s tím spojené začlenění zmíněného pozemku parc. č. XY mezi plochy zastavitelné, pročež žalobci by byl vydán pozemek v hodnotě výrazně převyšující hodnotu jeho restitučního nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání toliko proti části výroku I. týkající se předmětného pozemku parc. č. XY) podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjádřil přesvědčení, že pro posouzení otázky vhodnosti předmětného pozemku k převodu na žalobce je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli jeho případný charakter v budoucnu. Zdůraznil, že předmětný pozemek tvoří orná půda, platným územním plánem je určen k zemědělskému obhospodařování a tímto způsobem je i fakticky užíván. Podotkl, že převodu předmětného pozemku na žalobce nebrání ani pronajmutí jeho části třetí osobě. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, jenž vylučuje převést na žalobce jako pozemek náhradní pozemek o větší výměře, než měly pozemky původně odňaté. Upozornil, že zákonodárce upřednostňuje uspokojení oprávněných osob v naturální formě, přičemž žalovaná v projednávané věci netvrdila, že žalobci není možno poskytnout jiný náhradní pozemek, pročež se žalobce neztotožnil ani s úvahou odvolacího soudu o nároku na finanční náhradu kompenzující část restitučního nároku neuspokojeného převodem náhradního pozemku srovnatelné výměry s pozemky odňatými. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě ohledně předmětného pozemku parc. č. XY vyhoví. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. č. XY v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 408/2021 odložil právní moc napadeného rozsudku.
Žalovaná a ani vedlejší účastníci se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že dovolatel je fyzickou osobou, jež má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky „vhodnosti“ a ocenění pozemku, jenž žalobce nárokuje k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11a odst. 14 zákona o půdě platí, že cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018 – zmíněné rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu či převodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě) a že cena náhradního pozemku má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán a kdy je proto nutné zachovat identitu charakteru odňatého pozemku, tedy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018).
Nejvyšší soud dále ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jež se – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určuje v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), přičemž shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., se oceňují podle ustanovení §11a odst. 14 zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17 – označená usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Není-li přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle ustanovení §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (viz rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14.), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 366/2019, a ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3018/2021).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Se zřetelem na právě připomenuté konkluze ustavené judikaturou Nejvyššího soudu sluší se konstatovat, že závěr rozsudku odvolacího soudu o potřebě poměřovat výměru a kvalitu (bonitu) odňatých pozemků s rozlohou a kvalitou pozemků náhradních neobstojí. Požadavek, aby se oprávněné osobě dostalo kvalitativně a kvantitativně odpovídající náhrady, je naplňován tím, že pozemky odňaté i náhradní budou oceňovány podle právní úpravy účinné k určitému datu (ke dni 24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě) a podle stavu k okamžiku odnětí, respektive podle stavu k době vydání (s přihlédnutím k tomu, zda zemědělské pozemky byly určeny pro výstavbu). Restituční řízení se totiž nesmí podobat loterii, tedy v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Cena přitom představuje univerzální kritérium, jehož prostřednictvím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod. (srovnej opětovně zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12). Podstatná je tudíž cena statků odňatých a cena statků nabývaných jako náhradní pozemky; výše naturální náhrady za odňaté a nevydané pozemky by v souladu s principy restitučního procesu měla být ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny pozbytých statků. Při určení ceny náhradních pozemků je třeba vycházet z ustanovení §11a odst. 14 zákona o půdě s tím, že cena pozemků se v takovém případě stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Právní posouzení věci odvolacím soudem - jde-li o shora vymezenou otázku týkající se ocenění náhradních pozemků v řízení o nahrazení projevu vůle dle zákona o půdě - je tak nesprávné, jestliže odvolací soud neposuzoval ekvivalenci mezi hodnotou pozemků odňatých a hodnotou pozemků náhradních prostřednictvím komparace jejich ocenění, nýbrž za využití kritéria jejich shodné výměry.
Lze chápat úvahu soudů nižších stupňů, že předmětný náhradní pozemek parc. č. XY může být v budoucnu zhodnocen tím, že se stane pozemkem určeným k zástavbě, čímž by došlo k přečerpání restitučního nároku žalobce, pokud by byl zmíněný pozemek vydán žalobci v jím požadované výměře. Soudy nižších instancí ovšem nezohlednily rozdílnost situací, kdy dojde ke změně pozemku ze zemědělského na stavební poté, co je na oprávněnou osobu převeden náhradní pozemek, a situací, kdy se oprávněná osoba domáhá převedení pozemku, který je již v ten okamžik určen k zástavbě. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu je předmětný pozemek parc. č. XY zemědělsky obhospodařován (jedná se o ornou půdu) a v době rozhodnutí odvolacího soudu byl platnou územně plánovací dokumentací veden jako nezastavitelná plocha území, pročež nejde o pozemek určený pro stavbu ve smyslu vyhlášky č. 182/1988 Sb. Okolnost, zda bude sporný pozemek zařazen mezi zastavitelné plochy území, je nutno pokládat za nejistou, zakládá-li se toliko na připomínce městské části XY k návrhu územního plánu hlavního města Prahy. V řízení přitom nebyly shledány žádné výjimečné okolnosti, jež by snad měly (mohly) odůvodňovat ocenění náhradních pozemků dle - od současné reality - odlišných vlastností (jako pozemků stavebních, ačkoliv podle existující územně plánovací dokumentace nejsou určeny k zastavění). V řízení pak nikterak nevyšly najevo ani jakékoli skutečnosti, jež by svědčily o spekulativních úmyslech žalobce a mohly by opodstatňovat nevydání předmětného pozemku parc. č. XY oprávněné osobě. Argumentuje-li odvolací soud též možností žalobce domáhat se finanční náhrady, sluší se připomenout, a to i s ohledem na stěžejní konkluze plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (ve věci zrušení tzv. druhé restituční tečky), že se upřednostňuje forma uspokojení nevypořádaných restitučních nároků oprávněných osob, jimž nemohly být pro zákonné překážky vydány odňaté pozemky, spočívající ve vydání náhradních pozemků oproti poskytnutí finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě.
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s konkluzí soudu prvního stupně, aprobovanou soudem odvolacím, o nevhodnosti předmětného pozemku parc. č. XY k převodu do vlastnictví žalobce též z důvodu, že jde o pozemek částečně užívaný A. E. na základě práva nájmu. V tomto směru se sluší upozornit na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž pro hodnocení, zda je oprávněnou osobou požadovaný pozemek k uspokojení jejího restitučního nároku vhodný (do jejího vlastnictví převoditelný), není (nemusí být) bez dalšího rozhodující, že jde o pozemek dočasně obhospodařovaný jinou osobou (kupř. na základě nájmu), jež není okolností nikterak výjimečnou, kdy oprávněná osoba – v případě vydání takto dotčeného pozemku – vstoupí do práv a povinností namísto dosavadního pronajímatele; vzájemná práva a povinnosti oprávněné osoby a dosavadního nájemce budou v zásadě i nadále upravena již sjednanými smlouvami, přičemž vydáním požadovaného pozemku nebude nikterak dotčeno právo nájemce daný pozemek nadále užívat (k tomu blíže srovnej zejména např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, jakož i §2221 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §25 odst. 1 zákona o půdě).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 558-260/2020 vyhotoveným L. B. a nákladů řízení před soudem prvního stupně, včetně akcesorických výroků o nákladech odvolacího řízení, zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku I. - ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezenému geometrickým plánem číslo 558-260/2020 vyhotoveným L. B. - a v akcesorických nákladových výrocích i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], neboť zrušením napadeného rozhodnutí se návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí stal bezpředmětným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, dále pak k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu