ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3693.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3693/2021-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce I. J. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 111/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. srpna 2021, č. j. 20 Co 126/2021-320, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 3 C 111/2018-292, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 28.405,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 20 Co 126/2021-320, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 2.175,- Kč (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce coby osoba oprávněná se domáhá vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. 20 Co 245/2020-262, jež bylo žalobci doručeno dne 1. 12. 2020, odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 9. 2020, č. j. 3 C 111/2018-253, tak, že se řízení nepřerušuje, přičemž konstatoval, že předmětný pozemek bude pravomocně vydán v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 132/2018 k uspokojení restitučního nároku J. P. a nelze jej tedy převést na žalobce v nyní posuzované kauze. Soud prvního stupně, jehož názor následně aproboval odvolací soud, pak přistoupil k zamítnutí žaloby, neboť žalobce neoznačil jiný pozemek, přestože byl poučen ohledně možnosti během řízení zvolit jiný vhodný pozemek. Přístup žalobce, jenž jeden den před jednáním nařízeným na 8. 4. 2020 požádal o odročení jednání a o poskytnutí dvoutýdenní lhůty k označení jiného pozemku, soudy nižších instancí považovaly vzhledem ke konkrétním okolnostem věci za liknavý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že soudy nižších stupňů, jestliže shledaly předmětný pozemek nevhodným k uspokojení restitučního nároku žalobce, měly žalobce řádně procesně vyzvat a poučit podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., že je potřeba označit jiný náhradní pozemek. Na podporu svých tvrzení odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017 (zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Má za to, že argumentace žalobce o absenci řádného poučení je ryze formalistická. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť žalobcem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o převod náhradního pozemku podle ustanovení §11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). V těchto rozsudcích Nejvyšší soud vyslovil opakovaně závěr, že v situaci, kdy soudy dovodily nemožnost převodu v žalobě označeného pozemku k uspokojení práva na náhradní pozemek, porušily ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. tím, že nezjistily, zda žalobce souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. V rozsudku ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2423/2008, Nejvyšší soud zmínil, že ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí. V usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, ve věci, v níž soudy shledaly, že v žalobě označený pozemek nelze převést, Nejvyšší soud zmínil, že soudy postupovaly správně, když vedly účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. Tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobce odmítl, tj. odmítl by jiné plnění, než převodem jím označených pozemků. Bez toho by ostatně ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup soudu potřebný pro jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o povinnosti převést konkrétní pozemky.
Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).
Uvedeným právním názorům dovolacího soudu přisvědčil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, v němž vyslovil, že v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok. V bodu 38. tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že „po případném zjištění, že žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím, že soud uloží vedlejší účastnici (povinné osobě) předložit seznam vhodných pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008 ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě zmíněnými způsoby“.
V projednávané věci námitce žalobce o nesprávnosti postupu odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, jejíž podstatou je argumentace o potřebě splnění poučovací povinnosti soudem ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. v řízení o uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem náhradního pozemku oprávněné osobě, přisvědčit nelze. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně vyjádřil svůj kladný postoj k převodu jiného než žalobou zvoleného náhradního pozemku, nebude-li žalobou požadovaný pozemek vhodný k převodu jako pozemek náhradní (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. 9. 2021 na č. l. 250 spisu – zástupkyně žalobce se vyjádřila, že „v úvahu tak přichází případné označení dalšího pozemku“), načež soud prvního stupně žalobce upozornil na možnost označit jiný pozemek (viz opětovně protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. 9. 2021 na č. l. 250 spisu). Poté, co odvolací soud v usnesení ze dne 20. 11. 2020, č. j. 20 Co 245/2020-262 (žalobci bylo doručeno dne 1. 12. 2020), jímž změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 9. 2020, č. j. 3 C 111/2018-253, tak, že se řízení nepřerušuje, postavil najisto, že předmětný pozemek není vhodný k převodu na žalobce, měl žalobce možnost vybrat jiný náhradní pozemek, což však žalobce dosud neučinil, ačkoli si byl této možnosti vědom, jak vyplývá z jeho podání učiněného dne 7. 4. 2020, tedy jeden den před jednáním nařízeným v přítomné věci, v němž požádal o poskytnutí dvoutýdenní lhůty k označení jiného pozemku. Za shora uvedeného stavu, kdy se žalobci (v průběhu celého řízení zastoupeného advokátem) dostalo ze strany soudu prvního stupně poučení stran potřeby označit jiný náhradní pozemek, jež nebylo žalobcem reflektováno, neboť dosud pozemek odlišný od toho, který požadoval v žalobě, neoznačil, nelze tudíž odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se odchýlil od dovolatelem odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či od citovaného nálezu Ústavního soudu. Sluší se rovněž podotknout, že požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, aby soud zjistil, zda žalobce souhlasí s převodem i jiného vhodného pozemku podle rozhodnutí soudu, a projeví-li žalobce takový souhlas, aby soud zvolil takový postup, jehož cílem bude nalézt jiný vhodný pozemek, se nutně nepojí s výzvou dle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., byť jiný vhodný pozemek lze identifikovat i k výzvě podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. (srovnej opětovně bod 38. nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
Již nad rámec uplatněné dovolací argumentace je vhodné uvést, že označí-li žalobce namísto v žalobě požadovaného pozemku, který není vhodný k převodu, jiný (vhodný) pozemek ve vlastnictví žalované a ve správě Státního pozemkového úřadu, nejde o nový nárok, jelikož řízení o převod náhradního pozemku dle ustanovení §11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., v němž soud není žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby. Žalobce v takovém řízení tudíž ani nemusí měnit žalobu (viz např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Pokud však žalobce v takovém řízení návrh na změnu žaloby (§95 odst. 1 o. s. ř.) podá, soud o ní rozhodne; změní-li žalobce žalobu v odvolacím řízení, rozhodne o změně žaloby odvolací soud (§95 odst. 1 a §211 o. s. ř.).
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku I., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalobce výslovně uvedl, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243c odst. 3 věty první, o. s. ř. s odkazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. I když žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem náklady řízení, nepovažoval je dovolací soud za účelně vynaložené. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19), která vychází z teze, podle níž je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; přitom v případě dané věci nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu