ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.610.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 610/2022-169
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované M. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 373/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021, č. j. 53 Co 277/2021- 150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021, č. j. 53 Co 277/2021 – 150, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 16 C 373/2019-114, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY, dle geometrického plánu č. 544-10/2019, vyhotoveného J. K., který tvoří nedílnou součást rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 10. 7. 2019, č. j. SPU 272173/2019, sp. zn. 1RP13078/2018-537100 (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že se vymazává zápis vlastnického práva žalované k pozemku parc. č. XY, zahrady o výměře 100 m 2 , ležícího v obci XY a katastrálním území XY, zapsanému v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, provedený v katastru nemovitostí dne 1. 4. 2005 vkladem po č. j. V-18269/2005-101 (výrok II.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 38.036,50 Kč (výrok III.).
2. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:
- Žalobce je právním nástupce (dědicem) oprávněné osoby, pana J. K., narozeného dne XY, jenž v průběhu řízení před pozemkovým úřadem rozhodujícím o restitučním nároku oprávněné osoby na vydání pozemku parc. č. XY (původně části odňatého pozemku dle PK č. XY) dne 9. 10. 2001 zemřel.
- Geometrickým plánem č. 544-10/2019, vyhotoveným J. K., byl z pozemku parc. č. XY o výměře 100 m 2 oddělen nově vzniklý pozemek parc. č. XY o výměře 86 m 2 (dále „předmětný pozemek“).
- Dne 26. 11. 2003 žalovaná písemně Městskou část XY požádala o odkoupení pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jež bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. XY, jehož je žalovaná spoluvlastnicí.
- Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 10. 7. 2019, č. j. SPU 272173/2019, sp. zn. 1RP13078/2018-537100 (dále „rozhodnutí pozemkového úřadu“), které nabylo právní moci dne 17. 7. 2019, bylo rozhodnuto tak, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY, určeného geometrickým plánem č. 544-10/2019, který je v příloze rozhodnutí.
- Městská část XY na straně prodávající a žalovaná na straně kupující uzavřely dne 1. 4. 2005 kupní smlouvu, na jejímž základě bylo na žalovanou převedeno vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY, zahrada, o výměře 100 m 2 a parc. č. XY, zahrada, o výměře 142 m 2 , nacházejícím se v obci XY a katastrálním území XY, za dohodnutou kupní cenu ve výši 292.820,- Kč.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §1 odst. 1, §4 odst. 1, §5 odst. 1 až 3 a §9 odst. 1 a 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a §986 odst. 1, §1040 odst. 1 a §1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). S obecným odkazem na „bohatou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu“, z níž zmínil usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1459/2011 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) , vysvětlil, že výlučným vlastníkem předmětného pozemku se s účinky ke dni 17. 7. 2019 stal na základě rozhodnutí pozemkového úřadu žalobce. Platným právním titulem nabytí vlastnického práva žalované pak nemůže být kupní smlouva o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY o výměře 100 m 2 , z něhož byl oddělen pozemek předmětný, neboť ta byla dne 1. 4. 2005 uzavřena s povinnou osobou, prodávající Městskou částí XY, v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě v době po účinnosti zákona o půdě (a po uplatnění restitučního nároku u povinné osoby), a jedná se tudíž o absolutně neplatný právní úkon; žalovaná se tak vlastnicí označeného pozemku platně nikdy nestala.
4. Soud prvního stupně k argumentaci žalované, že nebyla účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, a tudíž nemohla ovlivnit jeho výsledek odvislý od zkoumání, zda byly splněny podmínky pro vydání předmětného pozemku žalobci, objasnil, že žalovanou nastolená otázka nemůže být, kromě řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), jehož by žalovaná nemohla být rovněž účastníkem, předmětem řízení o určovací žalobě. V tomto řízení byl soud důsledky rozhodnutí pozemkového úřadu, jehož věcnou správnost nemohl přezkoumávat vázán (pokud jde o meze přezkumu správního rozhodnutí v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, odkázal soud prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, jenž byl uveřejněn pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž výhrady, jež by rozhodnutí správního orgánu diskvalifikovaly jako správní paakt, jenž by byl vydán například věcně nepříslušným správním orgánem, případně že rozhodnutí pozemkového úřadu není pravomocné či vykonatelné, nebyly uplatněny. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s argumentací žalované odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, z něhož, dle jeho názoru nevyplývá, právo nabyvatele restitucí dotčeného majetku na přezkum podmínek pro jeho vydání jiné osobě, ale závěr, že se správní rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno.
5. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 53 Co 277/2021-150, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY, dle geometrického plánu č. 544-10/2019, vyhotoveného J. K., který tvoří nedílnou součást rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 10. 7. 2019, č. j. SPU 272173/2019, sp. zn. 1RP13078/2018-537100, a dále tak, že se zamítá žaloba na provedení výmazu vlastnického práva žalované k pozemku parc. č. XY, zahrady o výměře 100 m 2 , ležícího v obci XY a katastrálním území XY, zapsanému v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, provedený v katastru nemovitostí dne 1. 4. 2005 vkladem pod č. j. V-18269/2005-101 (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 52.375,- Kč (výrok II.).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který zcela aproboval. Neztotožnil se ovšem s právním posouzením věci soudem prvního stupně, které – pokud jde o závěr o vlastnickém právu žalobce k předmětnému pozemku na základě rozhodnutí pozemkového úřadu – označil za nesprávné. Právnímu posouzení v individuálních poměrech posuzovaného sporu předsadil obecný výklad o judikatuře Nejvyššího soudu reflektující řešení právní otázky konfliktu vlastnického práva oprávněné osoby konstituovaného pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu a vlastnického práva dřívějšího nabyvatele téže věci, jež byla v restituci vydána, s dopady do právního postavení takové osoby, která nebyla účastníkem řízení před správním orgánem a na níž se nemohly vztahovat účinky jeho rozhodnutí, tedy ani pravomocný výrok o soukromém majetkovém (vlastnickém) právu jiné osoby (odvolací soud v této souvislosti souhrnně odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008). Závěry připomenuté judikatury Nejvyššího soudu promítl odvolací soud do poměrů projednávané věci tak, že neshledal podstatnou argumentaci o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a Městskou částí XY z důvodu vymezeného v ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě v situaci, kdy žalovaná nebyla účastníkem řízení před pozemkovým úřadem a nemohla jím být ani v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Dále doplnil, že k nabytí vlastnického práva žalované by tak jako tak došlo vydržením (odvolací soud v tomto směru odkázal na ustanovení §1089 a následující o. z.), neboť vykonávala řádnou držbu od uzavření kupní smlouvy minimálně do rozhodnutí pozemkového úřadu. Připomněl rovněž, že s výjimkou postupu podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě chrání i restituční předpisy vlastnické právo fyzických osob a dávají mu přednost před restitučními nároky všude tam, kdy restituční nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen rozhodnutím pozemkového úřadu, avšak může být saturován například vydáním náhradního pozemku nebo vyplacením finanční náhrady.
7. Odvolací soud mimo hlavní argumentační linii rozhodnutí dále uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně by také nemohl obstát pro jeho materiální nevykonatelnost. Dovodil, že konstituuje vlastnické právo k pozemku, který není zapsán ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí), přičemž soud prvního stupně v rozporu se judikaturou Nejvyššího soudu (odvolacím soudem označenou) neučinil oddělovací geometrický plán součástí rozhodnutí, čímž nemohl být pravomocný rozsudek o určení vlastnického práva podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Upozornil rovněž, že výrok o výmazu vlastnického práva žalované k pozemku parc. č. XY o výměře 100 m 2 logicky nenavazuje na výrok deklarující vlastnické právo žalobce, neboť podle oddělovacího geometrického plánu by žalovaná i po provedení zápisu vlastnického práva žalobce měla zůstat vlastnicí nově vzniklého pozemku parc. č. XY o výměře 14 m 2 .
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž je má ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, jež se týká „možnosti přezkoumat rozhodnutí správního orgánu soudem mimo soudní řízení správní“ a dále otázky „absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené v rozporu s ust. §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“. Současně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) odvolacím soudem při aplikaci blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě.
9. Dovolatel namítal, že střet vlastnického práva oprávněné osoby nabytého rozhodnutím pozemkového úřadu v restitučním řízení s vlastnickým právem jiné osoby k téže věci vyřešil na základě judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, které do poměrů projednávané věci nemohly být promítnuty. Připomněl, že - na rozdíl od skutkových okolností v nyní posuzované věci – v odkazovaných sporech řešených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006, dovolací soud nebyl konfrontován s porušením blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, neboť třetí osoby nabyly vlastnické právo k restitucí dotčenému majetku ještě před účinností zákona o půdě. Upozornil na to, že princip vyplývající z ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě blokující od účinnosti restitučního právního předpisu možnost převodu vlastnického práva k majetku, k němuž byl uplatněn restituční nárok, na třetí osoby, a to až do doby konečného rozhodnutí o takovém nároku, je rozvíjen nejen v judikatuře Nejvyššího soudu, ale i v rozhodovací praxi Ústavního soudu, a platí i pro restituční poměry zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, a ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, a dále citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1459/2011, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). Neztotožnil se také s obecně pojatým závěrem odvolacího soudu a jeho interpretací ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě směřujícím ke konkluzi o ochraně práv třetích osob a jejich prioritě před restitučními nároky, přičemž zdůraznil, že princip vyjádřený restitučním zákonodárstvím, jenž je reflektován judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, je přesně opačný.
10. Dovolatel nesouhlasil dále ani se závěrem odvolacího soudu, že i v případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi povinnou osobou a žalovanou v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě by nemohla být určovací žaloba důvodná, neboť žalovaná by nabyla vlastnické právo vydržením, neboť by jí bylo třeba považovat za dobrověrného nabyvatele. Žalobce namítal, že k této otázce nebylo v řízení provedeno vůbec žádné dokazování, přičemž odvolací soud rovněž nepřihlédl ke specifické situaci, že vlastnické právo by mělo být nabyto vydržením k pozemku, který byl předmětem restituce. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 2269/20, z něhož vyzdvihl tezi, že k prolomení blokačního ustanovení bránícího převodu majetku dotčeného restitucí pouhá dobrá víra nabyvatele jako podmínka vydržení nepostačuje.
11. V dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, „že se odvolání zamítá“, popřípadě dospěl-li by k závěru, že „podmínky pro meritorní rozhodnutí dovolacím soudem splněny nejsou“, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
13. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějším předpisů; po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
14. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
16. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je v dále uvedeném rozsahu přípustné pro řešení dovolatelem obsahově vymezené otázky hmotného práva, zda právní účinek porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, tj. absolutní neplatnost právního úkonu učiněného v rozporu se zákazem dispozice vtěleným do označeného ustanovení, může být negován tím, že nabyvatel vlastnického práva nebyl (nemohl být) účastníkem řízení před pozemkovým úřadem a pravomocné rozhodnutí v tomto řízení vydané se s ohledem na subjektivní meze jeho závaznosti nemohlo dotknout práva takového nabyvatele, byť by na něj bylo převedeno povinnou osobou v rozporu se zákonným zákazem dispozice s restitucí postiženým majetkem; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.
19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle ustanovení §9 zákona o půdě nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (odstavec 4). Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odstavců 3, 4 a 5 je možno podat žalobu k soudu (odstavec 6). Účastníky řízení podle tohoto ustanovení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a povinná osoba (odstavec 8).
22. Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením §28 nedotčeno.
23. Podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
24. Soud prvního stupně založil závěr o vlastnickém právu žalobce k nově vzniklému pozemku parc. č. XY o výměře 86 m 2 rozhodnutím pozemkového úřadu na tezi o absolutně neplatné kupní smlouvě uzavřené dne 1. 4. 2005 mezi povinnou osobou, Městskou částí XY, jako prodávající a žalovanou v postavení kupující pro porušení zákonného zákazu dispozic zakotveného v blokačním ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Věcnou správnost rozhodnutí pozemkového úřadu pak dle navazující konkluze soudu prvního stupně s ohledem na jím specifikovanou judikaturu nelze v řízení o určení vlastnického práva zpochybnit a platné nabytí vlastnického práva žalobcem nemůže ovlivnit ani ta skutečnost, že se žalovaná nemohla řízení před pozemkovým úřadem účastnit a že správního rozhodnutí v řízení vydané nemůže být pro ni závazné. Odvolací soud na skutkovém základě zjištěném soudem prvního stupně naopak účinky vyplývající z blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě upozadil právě proto, že žalovaná nebyla (a nemohla být) účastníkem řízení před pozemkovým úřadem a zpochybnit podmínky pro vydání předmětného pozemku nemohla ani v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu. Variantně pak odvolací soud dovodil, že k nabytí vlastnického práva žalované došlo na základě vydržení.
25. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem restitučního řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017). Okruh účastníků řízení před pozemkovým úřadem o vydání věci podle zákona o půdě je taxativně vymezen jeho ustanovením §9 odst. 8; definice účastenství ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je zde vyloučena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 836/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1869/2018; přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014).
26. Účastníky řízení před pozemkovým úřadem jsou oprávněné osoby, které u něj uplatnily nárok na vydání nemovitosti, a osoba povinná. Povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě je pak ta, která ke dni účinnosti citovaného předpisu věc držela (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 430/2010). Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona o půdě držby, respektive vlastnictví na základě majetkového právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se váže na ten subjekt, který věc držel ke dni 24. 6. 1991; není tedy zákonem vyžadováno, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba věc stále držela (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 961/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 890/2014).
27. Podle konstantní judikatury soudů jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 větou první zákona o půdě absolutně (ve smyslu ustanovení §39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 195/97 nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. II ÚS 411/99). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení §5 odst. 3 věty první zákona o půdě.
28. V poměrech přítomné právní věci byli účastníky řízení před pozemkovým úřadem (o vlastnickém právu žalobce k předmětnému pozemku) žalobce jako dědic oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona o půdě a Městská část XY jako osoba povinná [§5 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o půdě]. Pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání (o vlastnickém právu) předmětného pozemku žalobci tak mohlo svými účinky zavázat pouze účastníky řízení a všechny správní orgány (srovnej §73 odst. 2, věta první, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále „spr. ř.“), nikoliv osoby jiné.
29. Na výše připomenutých závěrech, jež jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dlouhodobě a konstantně ukotveny, nemá důvod dovolací soud ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci. Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu je primárně založen na konkluzi, že hmotně-právní aspekt účastenství v řízení před pozemkovým úřadem přiznávající postavení účastníka řízení toliko osobě oprávněné (žalobci) a osobě povinné – Městské části XY (viz §9 odst. 8 zákona o půdě) a z něj vyplývající subjektivní meze závaznosti vydaného správního rozhodnutí o vlastnickém právu žalobce činí nepodstatnou argumentaci o porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě a z něho rezultující závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi povinnou osobou a žalovanou dne 1. 4. 2005. Takový závěr ovšem zjevně odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, jakož i rozhodovací praxi Ústavního soudu, připomenuté výše v bodě 29. odůvodnění tohoto rozsudku, na něž dále odkazuje například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2802/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1405/2009. Závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu v důsledku porušení zákonem zapovězené možnosti právní dispozice s (restitucí) blokovaným majetkem se uplatní bez ohledu na tvrzení o nabytí vlastnického práva třetí osoby jiným, originárním, způsobem, jak se z připomenutých rozhodnutí Nejvyššího soudu podává. Právě takové tvrzení o nabytí práva jiným způsobem totiž na konkluzi o absolutní neplatnosti převodní smlouvy porušující zákonnou blokaci logicky navazuje. Odkázal-li přitom odvolací soud na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008, pak v označených věcech nebyl Nejvyšší soud konfrontován s případy nabytí vlastnického práva třetí osobou v důsledku porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, neboť k nabytí vlastnického práva takovou osobou došlo buď před účinností zákona o půdě nebo sice po jeho účinnosti, nikoliv však zákonem zakázanou dispozicí, ale dovršením běhu vydržecí doby dobrověrným držitelem.
30. Rozhodnutí soudu i správního orgánu v restitučním řízení mají konstitutivní charakter; jsou tedy právními skutečnostmi hmotného práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1293/2012, nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, nebo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21). Kromě jejich závaznosti omezené na účastníky restitučního řízení, u nich rozeznáváme tzv. právotvornost, tj. mají účinky v rovině práva hmotného, směřující ke vzniku, změně či zániku hmotněprávních poměrů. Právotvorné rozhodnutí přitom nevyvolává hmotněprávní účinky samo o sobě, nýbrž prostřednictvím právní normy, která zmocňuje orgán k jeho vydání a přiznává mu onen hmotněprávní dopad (právní následek). Právní následek v podobě vzniku vlastnického práva oprávněné osoby v restitučním řízení nastane nebo nenastane v závislosti na tom, zda je podmínka vlastnického práva na straně osoby povinné objektivně splněna, či nikoli. Proto mohou třetí osoby, jež účastníky restitučního řízení nebyly, v jiném řízení namítat, že pravomocným rozhodnutím správního orgánu nebo soudu k založení vlastnického práva oprávněné osoby nedošlo.
31. V rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006 a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, vydaných v řízeních podle části třetí občanského soudního řádu (o určení vlastnického práva) se dovolací soud otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě. V odkazovaných rozsudcích Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že z hlediska subjektivních mezí závaznosti správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno [v podmínkách zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správním řádu), přiměřeným odkazem na §159a odst. 1 o. s. ř.]. Současně uvedl, že je nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením. Konkluze, že „nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě“, je v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, převzatou citací závěru, jenž se poprvé objevuje v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005. Jak již z výkladu uvedeného výše v bodě 32. odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, tento rozsudek, jakož i rozhodnutí, která takový závěr aprobují (viz rozhodnutí uvedená v tomtéž bodě odůvodnění), jej nijak nepoměřují s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě. Proto tento závěr také nemůže zpochybnit účinky blokačního ustanovení zákona o půdě, které by se jinak stalo obsolentním.
32. Variantně otázku nabytí vlastnického práva žalované k pozemku parc. č. XY o výměře 100 m 2 , jenž výměrou 86 m 2 zahrnuje i pozemek předmětný, vydržením nastoluje i dovoláním dotčený rozsudek. Takové posouzení střetu vlastnického práva různých osob k téže věci na základě dvou různých (neslučitelných) právních titulů a řešení z něho vyplývající nelze v poměrech projednávané věci vyloučit, neboť se na (do jisté míry) srovnatelných skutkových základech podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, popřípadě i z dovolatelem připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016. Originární nabytí vlastnického práva k věci dotčené restitučním nárokem nelze pochopitelně vyloučit ani v případech, kdy věc byla dříve převedena v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, ovšemže za striktního posouzení podmínek nabytí vlastnického práva např. vydržením, jež by se v individuálních poměrech nyní posuzované věci spravovalo s ohledem na ustanovení §3028 odst. 1, věta první o. z., právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 (k běhu vydržecí doby dále srovnej ustanovení §3036 o. z.).
33. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání (jako v projednávané věci dovolání žalobce) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Odvolací soud dospěl k variantně formulovanému závěru, že k nabytí vlastnického práva žalovanou došlo vydržením, neboť žalovaná jako dobrověrný nabyvatel pozemku parc. č. XY vykonávala řádnou držbu od uzavření kupní smlouvy minimálně do rozhodnutí pozemkového úřadu. Takový právně kvalifikační závěr ovšem ve světle absence jakéhokoliv skutkového základu, jenž by si odvolací soud opatřil, nemůže obstát. Žalovaná sice svou procesní obranu vyjevenou ve vyjádření k žalobě před soudem prvního stupně a později uplatněnou i v odvolání proti prvostupňovému rozsudku založila i na tvrzení o dobré víře v platné nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, nicméně soud prvního stupně veden odlišnými úvahami o právním posouzení věci toto obranné tvrzení nechal zcela bez povšimnutí. Nijak nerozvedeno o další skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na originární nabytí vlastnického práva, však toto tvrzení zůstalo i v průběhu odvolacího řízení. Pokud tudíž odvolací soud (jako řádná skutková instance – srovnej ustanovení §213 odst. 1 a 4 o. s. ř.) hodlal právní posouzení věci přijaté soudem prvního stupně korigovat a doplnit jej o další právní (nový) náhled na posouzení věci, jenž by mohl být v jejích poměrech významný, pak musel nutně postupovat ve smyslu ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř., což neučinil (k problematice postupu odvolacího soudu při absenci tvrzení či důkazů o právně významné skutečnosti při odlišném právním názoru odvolacího soudu na věc z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1496/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017). Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
35. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
36. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 4. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu