ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.808.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 808/2022-857
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) A. R., narozená XY, bytem XY, b) J. V. , narozený XY, bytem XY, c) A. K. , narozená XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 82/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2021, č. j. 20 Co 195/2021-833, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2022, č. j. 20 Co 195/2021-853, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2021, č. j. 20 Co 195/2021-833, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2022, č. j. 20 Co 195/2021-853, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 20. 5. 2021, č. j. 7 C 82/2018-748, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2021, č. j. 7 C 82/2018-789, byl nahrazen projev vůle žalované s uzavřením smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků parcelních čísel XY, XY, XY, XY zapsaných na listu vlastnickém č. XY pro obec XY a katastrální území XY, dále pozemku parcelního čísla XY zapsaného na listu vlastnickém č. XY pro obec XY a katastrální území XY, a také pozemku parcelního čísla XY zapsaného na listu vlastnickém č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II.).
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 7. 12. 2021, č. j. 20 Co 195/2021-833, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2022, č. j. 20 Co 195/2021-853, byl rozsudek soud prvního stupně ve výroku I změněn tak, že žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.). Ve výroku II. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stalo se tak po té, co předchozí žalobě vyhovující rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2833/2020. Rozhodnutí soudů pokládal dovolací soud za nesprávná, protože v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti (vyjma toho, že od roku 1992 do roku 2015 se žalobci veřejných nabídek účastnit nemohli a od roku 2015 do rozhodnutí prvostupňového soudu se jich účastnili, ale nedosáhli plného uspokojení svých nároků), jež by mohly vést k závěru, že žalovaná při vypořádání restitučních nároků žalobců jednala liknavě, či dokonce svévolně, a tedy v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Podle Nejvyššího soudu tak nebyly splněny judikatorně dovozené podmínky pro uspokojení nároků žalobců coby osob oprávněných na vydání konkrétních vhodných pozemků mimo veřejnou nabídku.
V dalším řízení žalobci trvali na své žalobě, přičemž však bylo zjištěno, že vlastnické právo k výše uvedeným pozemkům bylo po právní moci Nejvyšším soudem zrušených rozsudků soudů nižších stupňů žalobci převedeno na společnost Přírodní park Česká Kanada s.r.o., která je též jako jejich vlastnice evidována v katastru nemovitostí. Žalovaná sdělila, že se jí nepodařilo obnovit své vlastnické právo k těmto pozemkům (jejímu návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebylo vyhověno), a proto nepřichází v úvahu, aby soud žalobě vyhověl a nahradil její projev vůle s uzavřením smlouvy, jejíž plnění by bylo od počátku nemožné. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že žaloba musí být zamítnuta a že soud by se měl toliko v odůvodnění rozsudku zabývat tím, zda požadované pozemky jsou k uspokojení restitučního nároku žalobců vhodné (a jejich hodnotu lze proto započítat na restituční nárok žalobců) či nikoliv, což by vedlo k závěru, že žalobci se na úkor žalované bezdůvodně obohatili.
Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalované, že žaloba musí být z důvodu ztráty pasivní věcné legitimace žalované zamítnuta, neboť o uplatněném restitučním nároku žalobců je třeba rozhodnout proto, aby bylo mezi účastníky najisto postaveno, zda na straně žalobců nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení odpovídajícího ceně pozemků. Po doplnění dokazování prvostupňový soud (znovu) uzavřel, že žalovaná si při uspokojování restitučních nároků žalobců počínala značně liknavě, svévolně a diskriminačně, přičemž jako organizační složka státu má disponovat dostatečným aparátem k tomu, aby bez zbytečného odkladu a důsledně bylo v co možná nejkratším termínu o nárocích oprávněných osob dle zákona o půdě rozhodováno. Žalovaná zejména tím, že včas a řádně nepřezkoumala výši restitučního nároku žalobců, způsobila, že žalobci v důsledku nesprávného ocenění svého nároku fakticky nemohli plně tyto nároky uspokojit. K přehodnocení stanoviska žalované stran této otázky došlo až po aktivním přičinění žalobců, kteří si nechali vypracovat znalecké posudky k ocenění svých nároků. Žalovaná přitom i nadále sporuje celkovou výši nároků žalobců, čímž jim znemožňuje, aby se mohli účastnit veřejných nabídek v rozsahu odpovídajícím skutečné výši svých restitučních nároků.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména pak z toho, že ke dni rozhodnutí prvostupňového soudu žalovaná nebyla vlastnicí předmětných pozemků, přičemž vlastnické právo k nim náleží třetí osobě. Uzavřel tedy, že není-li žalovaná jejich vlastníkem a právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, nelze žalobě vyhovět, neboť nelze nahradit projev vůle žalované s bezúplatným převedením vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kterým již nedisponuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení otázky procesního práva, která nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, totiž zda v případě, že oprávněná osoba převede na třetí osobu vlastnické právo k náhradním pozemkům nabyté na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které je však následně zrušeno dovolacím soudem (a věc je vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), je namístě znovu rozhodnout a žalobě vyhovět či zda je nutno v takovém případě žalobu bez dalšího zamítnout z důvodu absence vlastnického práva žalované, to vše zejména ve vztahu k otázce vzniku bezdůvodného obohacení na straně oprávněných osob. Dále mají dovolatelé za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže nevyzval dovolatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jimi uplatněný nárok, jestliže oproti soudu prvního stupně dovodil, že označené náhradní pozemky dovolatelům nelze vydat.
Ve vztahu k první otázce pokládají dovolatelé řešení přijaté odvolacím soudem za nesprávné a poukazují na některá rozhodnutí Krajského soudu v Praze (usnesení ze dne 27. 12. 2019, č. j. 21 Co 247/2019-328, a rozsudek ze dne 13. 6. 2019, č. j. 19 Co 60/2019-455), podle nichž je třeba o předmětu žaloby znovu rozhodnout a v případě důvodnosti žalobního návrhu jí vyhovět, a to i přes absenci pasivní věcné legitimace na straně žalované, neboť zrušením pravomocných rozhodnutí v dovolacím řízení jsou sice chráněna práva třetích osob, avšak nároky uplatněné v řízení před soudem nebyly mezi jeho účastníky odklizeny a je třeba je znovu upravit, jak je tomu ostatně podle komentářové literatury i v případě řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Stejně tak poukazují žalobci na obdobné závěry komentářové literatury, která označuje „za chybný názor, podle něhož by poskytnutím plnění na základě pravomocného a později zrušeného soudního rozhodnutí odpadl předmět žaloby a žalobce byl nucen vzít ji zpět, aby se vyvaroval jejího zamítnutí“ (Drápal, L., Pondikasová, T. Zrušení pravomocného soudního rozhodnutí a „bezdůvodné obohacení.“ Právní rozhledy, 2015, č. 3, s. 93-100). Tyto závěry lze podle názoru dovolatelů aplikovat i na právě souzený případ a je to nutné již proto, aby bylo zamezeno následným soudním sporům mezi účastníky řízení. Opačný názor odvolacího soudu je pak dle mínění žalobců v rozporu se zásadou ex favore restitutionis , kterak byla dovozena a aplikována zejména v rozhodovací praxi Ústavního soudu (z níž dovolatelé citují), neboť jim, coby osobám oprávněným, neposkytuje dostatečnou ochranu před následným soudním řízením, v němž by se po nich žalovaná domáhala vydání bezdůvodného obohacení za vydané pozemky v tržních cenách, čímž by žalobci byli vystaveni novým křivdám.
Pro případ, že by dovolací soud neshledal právě vyložené argumenty dovolatelů přiléhavými, je v dovolání poukázáno na judikaturu Nejvyššího soudu i soudu Ústavního týkající se přijetí finančního plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu následně zrušeného v dovolacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18). Dovolatelé sice mají za to, že tyto závěry nelze analogicky aplikovat na restituční spor, jehož předmětem je nahrazení projevu vůle (neboť vyhovující soudní rozhodnutí je v tomto případě podle ustálené judikatury rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnického práva, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu), avšak pokud by byl dovolací soud jiného názoru, pak se odvolací soud podle dovolatelů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť zcela opomněl vypořádat se v rámci odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku s kruciální otázkou důvodnosti či nedůvodnosti podané žaloby.
V každém případě se podle dovolatelů odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 28 Cdo 287/2021) i Ústavního soudu (IV. ÚS 1152/20), jestliže v situaci, kdy dospěl k závěru o nemožnosti vydání žalobci označeným pozemků, nevyzval žalobce k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jimi uplatněný nárok.
Rozsudek odvolacího soudu je dále podle přesvědčení dovolatelů nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť odvolací soud se vůbec nevypořádal s argumentací dovolatelů a s jejich poukazem na judikaturu Krajského soudu v Praze. Od této rozhodovací praxe se odklonil, aniž řádně vysvětlil, proč tyto právní závěry nesdílí. Rovněž se odvolací soudu podle názoru dovolatelů nevypořádal s meritem věci, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně se vůbec nevyjádřil k liknavosti a svévoli žalované, přestože příslušné závěry prvostupňového soudu byly napadeny právě v odvolání žalované.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu osobami oprávněnými (žalobci) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu se ocitlo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže se odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nevypořádal s otázkou, zda žalobcům svědčil nárok na vydání předmětných náhradních pozemků či nikoliv.
Bylo-li dovolání shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud tím, zda dosavadní řízení není postiženo zmatečnostmi (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) či jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto směru bylo třeba posoudit zejména námitky dovolatelů vytýkající odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání
– na újmu uplatnění práv dovolatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž tak z §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Z pohledu právě vyložených závěrů nelze mít dovoláním napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Odvolací soud v dané věci vyložil (byť stručně), z jakého důvodu nelze žalobě vyhovět, přičemž vypořádání se s dalšími v úvahu přicházejícími otázkami považoval evidentně za nadbytečné. Jinými slovy řečeno, odvolací soud zohlednil pro něj jedinou podstatnou (a novou) okolnost, že vlastnické právo k předmětným pozemkům již nesvědčí žalované, nýbrž třetí osobě, a proto nelze než žalobu zamítnout, neboť v případě vyhovění by jeho rozhodnutím byly – v rozporu s §243g odst. 2 o. s. ř. – dotčeny právní poměry této osoby, která není účastníkem řízení. Důvody přijatého rozhodnutí byly tedy odvolacím soudem exponovány zcela zřetelně, a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak žalobcům nebránilo pro účely podání dovolání ve vyložení důvodů, pro které s tímto rozsudkem nesouhlasí.
Jelikož v dovolání namítaném postupu odvolacího soudu nebyla shledána vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a žádné takové vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud otázkou, pro kterou bylo dovolání shledáno přípustným.
Podle §96 odst. 6 o. s. ř. platí, že byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.
K aplikaci právě citovaného ustanovení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019 (v řízení o uložení platební povinnosti žalovanému) uvedl, že „ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř., které bylo do občanského soudního řádu vloženo účinností zákona č. 296/2017 Sb., neumožňuje žalobci vzít žalobu (z tohoto důvodu) účinně zpět (k povinnosti soudu rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3958/2018, ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019 či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1104/2019). Soud je tak povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08) i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (k otázce závaznosti zamítavého výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Ústavní soud pak v nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jímž zamítl návrh Městského soudu v Praze (taktéž v řízení o uložení platební povinnosti žalovanému) na zrušení §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., v bodu 33 uzavřel: „Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz §135 odst. 2, §159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno – ve vztahu k řízení původnímu – znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch žalobce zprostředkovaný úsudkem o „úspěchu“ žalobcovy pohledávky. Zamítnutí žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. V situaci, kdy ani žalovaný nemá zájem na dalším vedení řízení, lze postupovat odklonem od speciálního pravidla upraveného v §96 odst. 6 o. s. ř. k pravidlu obecnému upravenému v §96 odst. 3 o. s. ř.“.
Uvedené judikatorní závěry byly aplikovány dovolacím soudem nejen v řízeních o uložení platební povinnosti, nýbrž rovněž v řízeních o převod náhradního pozemku osobám oprávněným (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021), z čehož nepochybně vyplývá, že i v těchto řízeních (o žalobách na nahrazení projevu vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu s vydáním náhradních pozemků podle §11a zákona o půdě) musí být v obdobných situacích soudy sledován stejný judikatorní přístup jako v řízeních o uložení platební povinnosti. Jinými slovy řečeno, jestliže v mezidobí od právní moci rozsudku (odvolacího) soudu, kterým bylo takové žalobě vyhověno do jeho zrušení dovolacím soudem, dojde ke změně poměrů spočívající v tom, že žalobci převedou vlastnické právo k pozemku (nabyté na základě pravomocného a později zrušeného soudního rozhodnutí) na jinou osobu, musí se soud v dalším řízení vypořádat s otázkou, zda žaloba byla podána důvodně (tedy zda žalobcům svědčilo právo na vydání konkrétních náhradních pozemků mimo postup stanovený zákonem, tj. zda postup žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců byl liknavý či svévolný a zároveň, zda jsou požadované pozemky vhodné pro uspokojení restitučního nároku) nebo nikoliv, jsa přitom vázán právním názorem obsaženým v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Až rezultát takové úvahy by následně vedl k otevření otázky, zda z hlediska výrokového bylo či nebylo možno žalobě vyhovět. Odvolací soud se – jak uvedeno shora – v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu otázkou důvodnosti žalobci uplatněného nároku nezabýval, neboť ji měl za nadbytečnou. Jím zaujaté právní posouzení je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
Nad rámec nutného odůvodnění lze doplnit, že až v případě, kdyby odvolací soud (vázán právními závěry předchozího zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu) dospěl k závěru, že předmětná žaloba byla podána důvodně, musel by se nutně zabývat tím, zda je možno ve výroku rozsudku nahradit projev vůle žalované s převodem vlastnického práva k předmětným pozemkům či zda je přesto nezbytné žalobu zamítnout. Ve smyslu výše citované judikatury by enunciát rozsudku i v takovém případě byl zřejmě zamítavý, avšak znovu je třeba zdůraznit, že v odůvodnění rozsudku se musí soud tak jako tak vyslovit k tomu, z jakého důvodu k zamítnutí žaloby přistoupil. Zda proto, že žalobcům nesvědčil jimi původně uplatněný nárok, nebo proto, že tento nárok důvodný byl, avšak byl již uspokojen tím, že na základě později zrušeného pravomocného rozsudku se žalobci stali spoluvlastníky předmětných pozemků a toto vlastnické právo následně převedli na třetí osobu. Jiné řešení založené na názoru, že přes shora popsanou změnu okolností je třeba znovu žalobě ve výroku rozsudku vyhovět, by ostatně nevyhnutelně vedlo k vytvoření duplicitního vlastnictví, neboť žalobci by se stali vlastníky předmětných pozemků na základě rozhodnutí státního orgánu (viz §1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017), přičemž právní postavení osoby nabyvší předešle vlastnické právo od žalobců by nemohlo být tímto rozhodnutím dotčeno (srov. např. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002). Takový stav by neodpovídal účelu výše vyložené judikatorní intepretace §96 odst. 6 o. s. ř., tedy zamezení řetězení sporů.
Nejvyšší soud shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími otázkami artikulovanými v dovolání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu