ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.827.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 827/2022-1985
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně UNITED BAKERIES a.s. , identifikační číslo osoby 289 76 231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Sallerova výstavba Emporium II k.s. , identifikační číslo osoby 272 66 303, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupené Ass.jur. Denisem Dieterem Riedigerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 25 Co 302/2021-1924, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Ass.jur. Denise Dietera Riedigera, advokáta se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58.
III. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“), jeho výrokem pod bodem I., byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021, č. j. 18 C 190/2009-1875, ve výroku I. o věci samé [ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala ve vztahu k žalovaným 1) a 2) určení vlastnického práva žalované 1) k pozemkům parc. č. 1335/17, parc. č. 1335/29, parc. č. 1335/30, parc. č. 1335/31, parc. č. 1335/38, parc. č. 1337/2, parc. č. 1337/3, parc. č. 1338/1, parc. č. 1338/3, parc. č. 1338/12, parc. č. 1338/20, parc. č. 1338/21, parc. č. 1338/22, parc. č. 1338/23, parc. 1338/29, parc. č. 1338/11, parc. č. 1338/5, parc. č. 1338/17, parc. č. 1338/24, vše v k. ú. Jinonice, a pozemku parc. č. 2744/4 v k. ú. Stodůlky – dále jen „předmětné pozemky“], jakož i ve výrocích pod body II. a III. o nákladech řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
2. Soudy takto rozhodly po částečném zrušení jimi dříve vydaných rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2016, č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení ze dne 13. 12. 2017, č. j. 18 C 190/2009-1535, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 25 Co 96/2018-1578; dovolání proti němu podané bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728) nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, pro porušení základního práva stěžovatelky (žalované 2/) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Odvolací soud, se zřetelem na výsledky provedeného dokazování a Ústavním soudem vyslovený názor, aproboval soudem prvního stupně učiněné posouzení, že při neplatnosti dohod o vydání věci [uzavřených dle §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“) mezi oprávněnými osobami a Státním statkem hl. m. Prahy, s.p.] pro porušení ustanovení §10 odst. 4 zákona 403/1990 Sb. (jež zapovídá naturální restituci zastavěných pozemků), nabyly oprávněné osoby vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením (§134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), poté, kdy se na základě uzavřených dohod v roce 1992 chopily držby pozemků a po celou (desetiletou) vydržecí dobu byly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky po právu patří (a jejich držbu jest tedy nutno kvalifikovat jako oprávněnou; §130 odst. 1 obč. zák.). Takto nabyté vlastnické právo k předmětným pozemkům následně oprávněné osoby kupními smlouvami, uzavřenými v roce 2007, převedly na právní předchůdkyni žalované 2), jež je tak jejich vlastníkem. Žalobě požadující deklarování vlastnického práva státu (žalované 1/) tudíž nelze vyhovět.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem při řešení dovolatelkou formulovaných otázek (týkajících se problematiky závaznosti nálezu Ústavního soudu, resp. možnosti odlišného posouzení ve světle doplněného dokazování, jestliže důvodem kasace nálezem Ústavního soudu byl rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; povinnosti provést další navržené důkazy k prokázání relevantních okolností; posouzení omluvitelnosti omylu, potažmo oprávněnosti držby) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že oprávněné osoby nabyly vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, jsouc přesvědčena o tom, že od samého počátku držitelé nebyli (resp. nemohli být) v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří. Namítá, že v řízení následujícím po vydání kasačního nálezu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 tvrdila a navrhovala důkazy k prokázání skutečností vylučujících dobrou víru držitelů, z nichž soudy buď neučinily žádná skutková zjištění, případně tyto důkazní návrhy opomenuly či jejich provedení odmítly s nesprávným zdůvodněním a nevypořádaly se se všemi jejími námitkami a uplatněnou argumentací.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Nejvyšší soud předesílá, že pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje §226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle §10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím.
11. Ústavní soud nálezem ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, sice kategoricky nezavázal obecné soudy názorem, že držbu k restituci oprávněných osob (od nichž měla nabýt vlastnické právo předchůdkyně žalované 2/) jest nutno bez dalšího hodnotit jako oprávněnou a trvající po celou vydržecí dobu; obecným soudům ovšem vytkl extrémní nesoulad mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a závěry právními, jež týkají se posouzení, byli-li držitelé v dobré víře či nikoli a v tom směru se jednoznačně vyslovil i k jednotlivým soudy učiněným zjištěním a jejich významu, jež dle jím současně vysloveného názoru závěr o dobré víře držitelů podporují, resp. jejich dobrou víru nediskvalifikují.
12. Odvolací soud (jenž aproboval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění i závěry právní) se nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ani Ústavního soudu, jestliže naposledy vydaným rozsudkem odstranil Ústavním soudem vytýkaný defekt a na podkladě výsledků provedeného dokazování (z něj učiněných vlastních zjištění) učinil přiměřené závěry, zohledňující podstatné skutkové okolnosti, jejichž význam (jde-li o posouzení dobré víry držitele) nyní posoudil i ve světle nosných důvodů Ústavním soudem vydaného nálezu.
13. Pro úplnost sluší se zopakovat, že k nabytí vlastnického práva vydržením je třeba oprávněné držby, trvající po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitosti desetiletá (§134 odst. 1 obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§130 odst. 1 obč. zák.). Posouzení otázky dobré víry držitele o tom, že mu věc nebo právo patří, je zásadně věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Při jejím řešení je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Dobrou víru je pak vždy nutno hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska účastníka řízení (z hlediska jeho osobního přesvědčení), pročež je nezbytné brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4689/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 86/2018). O dobré víře lze uvažovat tam, kde se subjekt mylně domnívá, že mu určité právo svědčí, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda subjekt neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu právo náleží. Dobrá víra přitom zaniká ve chvíli, kdy se subjekt dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu právo svědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003). Uvedené úvahy pak mohou být předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
14. Ve vztahu k okolnostem, jež provázely vzetí předmětných pozemků v držbu (a její další trvání) Ústavní soud ve shora odkazovaném nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, akcentoval specifičnost nabytí věci dle restitučních předpisů (zde podle zákona č. 403/1990 Sb.), kdy lze na jednání státem zřízené povinné osoby nahlížet obdobně jako na akty státu, a pokud tedy oprávněná osoba uzavřela s povinnou osobou dohodu o vydání věci (nota bene tehdy registrované státním notářstvím, s následným zápisem vlastnického práva do evidence nemovitostí), byla tím založena důvěra oprávněné osobě v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Omluvitelnost omylu, skutkového či právního (v platnost uzavřených dohod), není však dle Ústavního soudu vyloučena ani skutečnou (či předpokládanou) vědomostí restituentů o zastavěnosti jim vydávaných pozemků a relevantní je v tomto směru i postoj státu v dalším období (zdali uplatňoval vlastnické právo k pozemkům a rozporoval platnost uzavřených dohod či nikoliv).
15. Výše uvedených hledisek se odvolací soud (před ním i soud prvního stupně) zjevně přidržel [akcentoval-li nyní specifičnost uzavřených restitučních dohod se státním podnikem, z nich plynoucí důvěru oprávněných osob v jejich platnost, jíž neovlivnila ani případná vědomost restituentů o zastavěnosti pozemků, kdy jejich dobrá víra byla udržována v neposední řadě i tím, že Česká republika se k vlastnictví předmětných pozemků až do roku 2008 aktivně nehlásila a nedomáhala se určení neplatnosti dohod o vydání předmětných pozemků či určení vlastnického práva k nim, přičemž oprávněné osoby se po celou (vydržecí) dobu chovaly jako vlastníci předmětných pozemků]. Soudy učiněné závěry – s přihlédnutím ke konkluzím vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19 (zejm. bod 66. a násl.), jakož i k individuálním (specifickým) okolnostem dané věci (jimž při svém předchozím rozhodování nepřiznaly patřičnou relevanci) – nelze tedy označit za nepřiměřené a nepříčí se tak závěrům ustálené rozhodovací praxe (a tedy ani judikatuře odkazované dovolatelkou v čl. V. dovolání, zejm. v bodě 52.).
16. Naposledy vydaným rozsudkem odvolací soud zohlednil i nálezem Ústavního soudu současně akcentovaný princip právní jistoty, tedy že bylo by nepřiměřené, aby po uplynutí doby delší dvaceti let žalovaná 2) fakticky pozbyla vlastnické právo a především někdejší restituenti by museli nést následky neplatnosti kupních smluv, jimiž vlastnické právo na předchůdkyni žalované 2) převedli. Naproti tomu o vlastnické právo žalobkyně v dané věci nejde (žádané určení se jí týká jako vlastnice na pozemku postavených staveb a její právní postavení může ovlivnit jen potud, že zjedná právní jistotu v poměru mezi vlastníkem pozemku a uživatelem stavby na něm postavené), zatímco stát (vystupující v pasivní pozici žalované 1/) o vlastnické právo aktivně neusiluje.
17. S ohledem na výsledky provedeného (doplněného) dokazování nelze pak přitakat ani těm výtkám žalobkyně (obsaženým zejm. v bodech 27. až 39. dovolání), že by snad soudy bez dalšího (tj. bez toho, že by se posouzením otázky dobré víry znovu zabývaly) jen mechanicky převzaly závěr rezultující z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2856/19, o tom, že oprávněné osoby (resp. jejich právní nástupci) byly v dobré víře.
18. Samotné skutkové závěry odvolacího soudu (o konkrétních skutkových okolnostech doprovázejících vzetí v držbu a její další trvání) se vymykají dovolacímu přezkumu (zacílenému v souladu s §241a odst. 1 věty první o. s. ř. výhradně na právní otázky) a jejich kritika přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1309/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2858/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3506/2016). Dovolatelkou tvrzené okolnosti, jež snad mohly vést k závěru, že oprávněné osoby jednaly při restituci majetku nekorektně či snad že by povinnou osobu uvedly v omyl, zjištěny nebyly.
19. I s ohledem na individuální (specifické) skutkové okolnosti projednávané věci, jež soudy nižších stupňů vzaly v potaz při hodnocení dobré víry držitelů po celou vydržecí dobu (i ve světle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2856/19), nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že by snad napadený rozsudek odvolacího soudu byl v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 699/2000 (napadené rozhodnutí není postaveno na závěru, že dobrá víra oprávněných osob byla založena /jen/ neznalostí právní úpravy), ani s usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3170/10 (citovaný odkaz je v nyní projednávané věci nepřípadný, jestliže v odkazované věci nebyla Ústavním soudem řešena otázka dobré víry, nýbrž postupu obce při uzavírání nájemních smluv podle §25 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (jehož závěrům se rozsudek odvolacího soudu nepříčí, bylo-li citovaným rozsudkem konstatováno, že ujal-li se někdo držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen; přitom v nyní projednávané věci soudy závěr o dobré víře oprávněných osob vybudovaly mimo jiné i na zjištění, že dohody o vydání předmětných pozemků byly řádně registrovány státním notářstvím), či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007 (v němž Nejvyšší soud judikoval, že podání žaloby u soudu je způsobilé vyvolat objektivně pochybnosti, zda jsou osoby skutečně výlučnými /spolu/vlastníky nemovitosti; v nyní projednávané věci však byly oprávněné osoby ve své dobré víře utvrzovány rovněž i tím, že pravomocnými rozhodnutími soudů byla opakovaně konstatována platnost dohod o vydání předmětných pozemků).
20. Vycházeje ze zjištěných okolností nyní posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani k další v dovolání odkazované judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu (koncentrované zejm. v bodech 52. a 53. dovolání), řešící otázku dobré víry držitele, potažmo oprávněnosti držby vždy na pozadí tam uvedených, oproti nyní projednávané věci odlišných skutkových okolností (a vzhledem k nim posuzující přiměřenost soudy tehdy učiněných závěrů o oprávněnosti držby).
21. Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky dovolatelky vystihující vady řízení, jež nejsou dovolacím důvodem (kterým je v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.); ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud (až) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
22. Ke vzneseným procesním výtkám (co do opomenutých důkazů či povinnosti soudu vypořádat se s účastníkem uplatněnými námitkami a argumenty) sluší se nad rámec uvést, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). O tzv. opomenuté důkazy, jak tvrdí dovolatelka, pak v dané věci ani nejde, jestliže soud prvního stupně podle obsahu spisu (viz v něm založený protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 20. 4. 2021) navrhované důkazy provedl (případně i v důvodech rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl důkazy další). Ani v tomto případě proto nelze přitakat dovolatelce v tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou jí odkazovanou v bodech 44. a 45. dovolání [tj. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (na rozdíl od situace v citovaných nálezech Ústavního soudu v nyní projednávané věci soud prvního stupně k návrhu žalobkyně provedl – doplnil – dokazování, současně soud prvního stupně zdůvodnil, proč některé žalobkyní navrhované důkazy neprovedl, provedené důkazy následně soudy hodnotily podle zásad volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., a odvolací soud se námitkami žalobkyně zabýval a vypořádal se s nimi – viz bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), či nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20 (oproti citovanému nálezu v nyní projednávané věci soudy vyšly ze skutkových zjištění a zkoumání individuálních okolností dané věci, nikoli ze svých domněnek, jak vytkl Ústavní soud obecným soudům v naposled odkazovaném nálezu)].
23. K námitce dovolatelky (jež také vystihuje vadu řízení a nejde o nesprávné právní posouzení), že soud neprovedl důkaz o komunikaci oprávněných osob (resp. jejich právních nástupců) s Ministerstvem pro správu národního majetku, aniž tento svůj postup korektně zdůvodnil, je možno uvést i tolik, že zůstává na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Přitom ani absencí odůvodnění, jde-li o neprovedení zmíněného důkazu, napadené rozhodnutí netrpí, jestliže soud prvního stupně i v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč zamítl tento návrh žalobkyně na doplnění dokazování (viz odst. 37. odůvodnění) a také odvolací soud se s námitkami žalobkyně ve vztahu k neprovedení důkazů vypořádal (viz odst. 14. odůvodnění). K výtce o nekorektním zdůvodnění (o tom, jakou skutečnost hodlala žalobkyně prokázat jí navrhovanými důkazy) lze pak odkázat i na protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 20. 4. 2021, z nějž se podává, že zástupce žalobkyně k jí navrhovaným důkazům uvedl i tolik, že „… proto je nutné posuzovat tyto nové důkazy, které prokazují, že restituenti věděli o zastavění pozemků…“; uvedenou okolnost ovšem i Ústavní soud vyhodnotil v dané věci jako nikoliv zcela relevantní. K tomu sluší se dodat, že ve světle Ústavním soudem vysloveného názoru (že na dobrou víru restituentů při uzavírání dohod o vydání pozemků v zásadě nemůže mít vliv ani případná vědomost o zastavění pozemků) nemůže být (pro hodnocení držby jako oprávněné) určující ani možné zjištění o tom, zdali oprávněné osoby případně uplatnily i nárok na peněžní náhradu (jejíž vyplacení se zde ze strany žádného z účastníků ani netvrdí), jež by bylo lze vnímat i jako požadavek eventuální, pro případ, že nebude možno nárok uspokojit prioritně restitucí naturální (k níž zde stát prostřednictví státního podniku přistoupil).
24. Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nejsou (prostřednictvím dovoláním vymezených otázek nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).
25. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalované 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly a náklady žalované 2) se skládají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu