ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1454.2020.3
8
7
sp. zn. 29 Cdo 1454/2020-193
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Z. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, PSČ 628 00, proti žalovanému D. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, PSČ 400 01, o zaplacení částky 4 914 320 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 47/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 4 Cmo 126/2019-163, takto:
I. V rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, se dovolání odmítá .
II. Jinak se dovolání zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 34 218,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. října 2018, č. j. 33 Cm 47/2014-96, Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému (D. T.) zaplatit žalobci (Z. K.) částku 4 914 320 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 3. června 2014 do zaplacení (bod I. výroku) a na náhradu nákladů řízení částku 482 716 Kč (bod II. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 4 Cmo 126/2019-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 4 914 320 Kč a ve výroku o nákladech řízení (první výrok), změnil jej ohledně 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 4 914.320 Kč za dobu od 3. června 2014 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 71 527,90 Kč (třetí výrok).
3. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů ve vazbě na obsah spisu plyne, že:
[1] Usnesením ze dne 7. června 2002, č. j. 45 K 14/2002-265, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek žalobce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
[2] Kupní smlouvou ze dne 30. srpna 2002 žalovaný (jako správce konkursní podstaty žalobce) prodal podnik žalobce společnosti INJURED s. r. o. (dále jen „kupní smlouva“ a „společnost I“).
[3] Dne 30. září 2002 žalovaný vybral v hotovosti z účtu žalobce částku 5 000 000 Kč (viz č. l. 28), kterou „sám v řízení v rámci odporu proti platebnímu rozkazu označil jako zálohu na odměnu, na kterou měl v době výběru finanční částky nárok s ohledem na zpeněžení“.
[4] Usnesením ze dne 13. června 2003, č. j. 45 K 14/2002-476, konkursní soud zprostil žalovaného funkce správce konkursní podstaty a novým správcem ustavil JUDr. Jana Menše; usnesením ze dne 2. května 2005, č. j. 45 K 14/2002-1074, konkursní soud zprostil JUDr. Jana Menše funkce správce konkursní podstaty a novým správcem ustavil JUDr. Jiřího Kadeřábka.
[5] Usnesením ze dne 17. prosince 2008, č. j. 45 K 14/2002-1488, konkursní soud potvrdil nucené vyrovnání žalobce; toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. června 2009, č. j. 1 Ko 32/2009-1617.
[6] Usnesením ze dne 23. července 2009, č. j. 45 K 14/2002-1657 (které nabylo právní moci dne 13. srpna 2009), konkursní soud (mimo jiné) určil odměnu správců konkursní podstaty celkovou částkou (včetně daně z přidané hodnoty) 10 193 046 Kč, z níž odměna žalovaného (včetně daně z přidané hodnoty) činila 85 680 Kč. V důvodech rozhodnutí uvedl, že žalovanému nenáleží podíl z odměny určené podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007), když „jím uzavřená smlouva o prodeji podniku byla soudy označena za neplatnou od samého počátku“.
[7] Usnesením ze dne 23. října 2009, č. j. 45 K 14/2002-1771, konkursní soud zrušil konkurs na majetek žalobce po splnění nuceného vyrovnání.
[8] Usnesením ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4364/2009, Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2009 ve výroku o potvrzení nuceného vyrovnání a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 23. října 2009 o zrušení konkursu po splnění nuceného vyrovnání, které mělo ve vztahu k rozhodnutí o potvrzení nuceného vyrovnání povahu závislého výroku.
[9] Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, jimiž označené soudy uložily společnosti I vydat JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi (správci konkursní podstaty žalobce) veškeré (ve výroku specifikované) věci, práva a majetkové hodnoty, „které tvoří smlouvou o prodeji podniku ze dne 30. srpna 2002 převáděný podnik“, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom dospěl k závěru, podle něhož je kupní smlouva absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když odporuje §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
[10] Usnesením ze dne 17. února 2012, č. j. 45 K 14/2002-1952, konkursní soud zrušil konkurs na majetek žalobce po splnění nuceného vyrovnání; usnesením ze dne 22. října 2012, č. j. 45 K 14/2002-2017, zprostil JUDr. Jiřího Kadeřábka funkce správce konkursní podstaty žalobce.
4. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z §8 odst. 3 ZKV a §451 a násl. obč. zák. – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „konkursní odměna“ žalovaného byla určena celkovou částkou (včetně daně z přidané hodnoty) ve výši 85 680 Kč. Jelikož žalovaný vyčerpal z prostředků konkursní podstaty „zálohu na odměnu“ ve výši 5 000 000 Kč, v rozsahu částky 4 914 320 Kč se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a vznikla mu povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobci. K vymáhání této pohledávky byl žalobce v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně věcně legitimován. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení, s tím, že čtyřletá promlčení doba začala běžet dnem právní moci usnesení konkursního soudu ze dne 23. července 2009, č. j. 45 K 14/2002-1657, a žalobce podal žalobu u soudu (již) dne 5. února 2010. Konečně odvolací soud zdůraznil, že žalovaný měl možnost nahlížet „do celého konkursního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 45 K 14/2002“, přičemž neshledal ani žádné (žalovaným namítané) vady řízení.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou měnícího výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které odvolací soud vyřešil (podle názoru dovolatele) v rozporu s ustálenou (v důvodech dovolání označenou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, popřípadě právních otázek, které dosud nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně nebo ve věci sám rozhodl a žalobu zamítl.
6. Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že porušily jeho právo na spravedlivý proces založené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že soud prvního stupně mu „odepřel plný přístup do konkursního spisu sp. zn. 45 K 14/2002, když jeho zástupci umožnil nahlížení do spisu pouze po omezený čas a bez možnosti pořizovat si kopie listin obsažených ve spise“ a neprovedl ani jím navrhovaný důkaz „celým konkursním spisem“. Za tohoto stavu byl dovolatel zkrácen na svých procesních právech, když se nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem, zejména pak k okolnostem o „údajném“ zápočtu vzájemných pohledávek žalobce a společnosti I.
7. Dále dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, že „mělo být řízení o žalobě zastaveno, neboť nebyly splněny podmínky řízení“. Žalobce totiž podal žalobu – pokračuje dovolatel – „v době, kdy proti němu konkurs neprobíhal, neboť byl rozhodnutím soudu zrušen“. Jelikož Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí o zrušení konkursu, konkurs „pokračoval“ a „řízení o žalobě bylo přerušeno“ ve smyslu §14 odst. 1 písm. c/ ZKV, když žádná z oprávněných osob nepodala návrh na jeho pokračování. Další procesní pochybení dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně nesprávně připustil změnu žaloby [a chybně posoudil (ne)důvodnost námitky promlčení].
8. Podle dovolatele usnesení ze dne 23. července 2009 (o určení výše odměny správců konkursní podstaty) představuje překážku věci rozsouzené. V této souvislosti dovolatel namítá, že záloha nebyla vypořádána výrokovou částí tohoto usnesení, proto bylo na žalobci, aby proti němu podal odvolání. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož „byla kupní cena z konkursní podstaty žalobcem kupujícímu vrácena provedením zápočtu ze dne 3. července 2009“. K uvedenému datu totiž společnost I nebyla věřitelem pohledávky z titulu vrácení kupní ceny, když ji dne 29. června 2009 postoupila společnosti STRAZZA s. r. o. (dále jen „společnost S“) a žalobci oznámila tuto skutečnost dopisem ze dne 30. června 2009. Ostatně, v situaci, kdy finanční prostředky byly dovolateli vyplaceny „z prostředků za převod podniku na základě smlouvy, která byla posléze shledána absolutně neplatnou“, šlo o prostředky, které nebyly ve vlastnictví žalobce a žalobci tak nemohla vzniknout pohledávka vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení.
9. Konečně dovolatel vznáší výhrady i proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
10. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a připomíná, že: a/ byl k podání žaloby aktivně legitimován, b/ tuto legitimaci neztratil ani v době, kdy bylo „o žalobě rozhodováno“, c/ vypořádání žalobce se společností I je právním vztahem „ležícím mimo žalobou uplatněný nárok“.
11. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. Ve zbývající části je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovolatelem předestřených otázek jde v daných skutkových souvislostech o věc dosud Nejvyšším soudem beze zbytku neřešenou.
13. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) , zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona o konkursu a vyrovnání:
Ustanovení §107 obč. zák. určuje, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Dle ustanovení §3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z ustanovení §3036 o. z. vyplývá, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Z ustanovení §8 odst. 3 ZKV plyne, že správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Do náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení §3028 odst. 2 a §3036 o. z. beze změn od 1. ledna 2014. Ustanovení §107 odst. 1 a 2 §451 obč. zák. v citované podobě (pro věc opět rozhodné) platila v době, kdy dovolatel vybral z účtu žalobce částku 5 000 000 Kč (30. září 2002) a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. Ustanovení §8 odst. 3 ZKV ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo v době od 30. dubna 2005 do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem). S přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však předmětné ustanovení uplatnilo v konkursu vedeném na majetek žalobce až do doby jeho skončení.
16. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že s přihlédnutím ke dni, kdy nabylo právní moci usnesení konkursního soudu ze dne 23. července 2009 o konkursní odměně (13. srpna 2009), potažmo ke dni, kdy dovolatel vybral z účtu žalobce částku 5 000 000 Kč (30. září 2002), jsou pro posouzení, zda se dovolatel na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a zda nárok žalobce je promlčen, i v době od 1. ledna 2014 nadále použitelná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. §3028 odst. 2 a §3036 o. z.).
17. Nejvyšší soud dále uvádí, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu zúčtování a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí. Poskytnutá záloha nezavazuje toho, kdo ji poskytl, k následnému vyplacení částky odpovídající plnění poskytnutému příjemcem zálohy, ve výši rovnající se vždy alespoň výši poskytnuté zálohy či záloh. Tím, že správce konkursní podstaty obdržel v průběhu konkursu formou záloh na konkursní odměnu částku přesahující výši konkursní odměny, na kterou mu posléze skutečně vznikl nárok, požadavek na zvýšení odměny ve smyslu §8 odst. 3 věty páté ZKV zdůvodnit nelze . Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 105, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněném pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“).
[2] Výrok pravomocného rozhodnutí, jímž konkursní soud určí odměnu správce konkursní podstaty, je pro účastníky konkursního řízení (jimž proti němu náleželo právo odvolání) závazný, což ve stejném rozsahu platí též pro všechny orgány (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř., ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.). Viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4201/2010, uveřejněného pod číslem 22/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 30. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 459/2018.
[3] Provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu. Srov. např. důvody stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněného pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněného pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (v poslední době) důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022, sp. zn. 30 Cdo 170/2022.
[4] V řízení přerušeném prohlášením konkursu na majetek účastníka (§14 odst. 1 písm. c/ ZKV) lze po zrušení konkursu (§44, §44a a §45 ZKV) pokračovat i bez návrhu. K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1654/2005, ze dne 15. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 106/2011 a ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 774/2016).
[5] K nemožnosti napadnout opravným prostředkem neexistující výrok srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2012, pod číslem 114, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 632/2021.
18. V poměrech projednávané věci se výše citované závěry promítají následovně.
19. Povinnost vrátit do konkursní podstaty odčerpanou zálohu na konkursní odměnu v rozsahu převyšujícím částku 85 680 Kč vznikla dovolateli právní mocí usnesení konkursního soudu ze dne 23. července 2009 o konkursní odměně (13. srpna 2009); zadržováním přeplatku zálohy po uvedeném dni se dovolatel nejprve obohacoval na účet konkursní podstaty žalobce a poté, co konkursní soud zrušil konkurs na majetek žalobce po splnění nuceného vyrovnání, šlo o bezdůvodné obohacení na úkor žalobce samotného. Jelikož žalobce podal žalobu v této věci v době, kdy trvaly účinky prvního zrušení konkursu na jeho majetek (5. února 2010), je odtud zjevné, že ke dni podání žaloby ještě neuplynula ani subjektivní ani objektivní promlčení doba určená ustanovením §107 odst. 1 a 2 obč. zák. k uplatnění nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení u soudu. Představu, že nároky, jež mají být vypořádány v rámci rozhodnutí, jímž konkursní soud schvaluje náklady, které správce konkursní podstaty vynaložil na udržování a správu konkursní podstaty a hotové výdaje tohoto správce a určuje jeho konkursní odměnu, by se měly promlčet dříve (ještě předtím, než je správce řádně vyúčtuje), odmítl Nejvyšší soud jako absurdní již v R 22/2014. Dovolání tak není opodstatněné ani co do tvrzeného chybného posouzení námitky promlčení. Výhrady dovolatele týkající se „připuštění změny žaloby“ a jeho důsledků ve vztahu k „promlčení“ pohledávky jsou nedůvodné již proto, že podle obsahu spisu žalobce vyjma rozšíření žaloby o úrok z prodlení [srov. podání ze dne 13. března 2018 a protokol o jednání ze dne 17. května 2018 (č. l. 54 a 56)] žádnou další změnu žaloby neučinil (a soudy nižších stupňů žádnou další změnu žaloby nepřipustily).
20. Výše odměny (včetně daně z přidané hodnoty) žalovaného z titulu výkonu funkce správce konkursní podstaty žalobce byla určena usnesením konkursního soudu ze dne 23. července 2009 částkou 85 680 Kč; výrok pravomocného usnesení ohledně výše odměny je pro účastníky konkursního řízení (jimž proti němu příslušelo právo odvolání) a všechny orgány závazný. Skutečnost, že zmíněné usnesení neobsahuje výrok ukládající žalovanému povinnost zaplatit (vrátit) do konkursní podstaty částku 4 914 320 Kč (představující rozdíl mezi částkou 5 000 000 Kč, kterou žalovaný vybral v hotovosti z účtu žalobce jako zálohu na odměnu, a určenou odměnou ve výši 85 680 Kč), a jen v jeho důvodech konkursní soud uvádí, že žalovanému nenáleží odměna za zpeněžení majetku dlužníka (absolutně neplatnou) kupní smlouvou, přitom na straně jedné neopravňovala žalobce k podání opravného prostředku proti neexistujícímu výroku usnesení a na straně druhé nebránila žalobci, aby se po zrušení konkursu na jeho majetek po splnění nuceného vyrovnání domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
21. Současně ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že vybral-li žalovaný částku 5 000 000 Kč z účtu žalobce, nepochybně se v důsledku takového výběru snížila pohledávka žalobce za bankou, u které byl jeho účet veden; skutečnost, že na účet žalobce převedla společnost I kupní cenu, je v tomto směru nevýznamná. K tomu, že finanční prostředky na účtu u banky jsou majetkem banky, přičemž majitel účtu má za bankou (jen) „pohledávku z účtu“, viz rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z týchž důvodů je bezcenná dovolací argumentace ohledně (ne)možnosti započtení pohledávek mezi žalobcem a společností I; evidentně totiž pomíjí právě skutečnost, že částku 5 000 000 Kč žalovaný odčerpal z účtu žalobce nikoli k újmě společnosti I, nýbrž k újmě žalobce.
22. Neopodstatněnou shledává Nejvyšší soud i argumentaci dovolatele ohledně absence návrhu na pokračování v řízení (přerušeném podle jeho názoru v důsledku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010) a nutnosti zastavit řízení pro nesplnění podmínek řízení. V dané věci totiž žalobce podal žalobu v době, kdy byl konkurs na jeho majetek (pravomocně) zrušen po splnění nuceného vyrovnání (usnesením ze dne 23. října 2009); skutečnost, že Nejvyšší soud následně toto usnesení zrušil, nic nemění na závěru, podle něhož po opětovném zrušení konkursu podle §44 odst. 3 ZKV (usnesením ze dne 17. února 2012) nic nebránilo, aby soud prvního stupně (i bez návrhu) pokračoval v řízení v dané věci.
23. Konečně Nejvyšší soud hodnotí jako nedůvodné i dovolací námitky stran opomenutých (dovolatelem navržených a soudy neprovedených) důkazů a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Návrh na provedení důkazu „celým konkursním spisem“ a případné provedení důkazu „celým konkursním spisem“ by totiž odporovaly ustanovení §129 odst. 1 o. s. ř., když ani z takového návrhu, ani z takto provedeného dokazování by nebylo zjistitelné, kterou z listin (či jiných důkazních prostředků) ve spise obsažených má být proveden důkaz (má soud využít) ke zjištění skutkového stavu. O tom, že soudy provedly důkaz (konkrétními) listinami z konkursního spisu, ani o tom, že žalovanému nic nebránilo, aby se s obsahem konkursního spisu detailně seznámil (viz č. l. 58), nemá pochybnosti (vzhledem k délce řízení před soudem prvního stupně a absenci jakýchkoli skutečností nasvědčujících opaku) ani Nejvyšší soud.
24. Jelikož se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné (§243d písm. a/ o. s. ř.).
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. dubna 2020), která podle §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu vypracování vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 4 914 320 Kč) částku 27 980 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 34 218,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu