ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1668.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1668/2020-155
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně K. B. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému ARTISAN-VIK, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25670352, zastoupenému JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, se sídlem v Praze, Lucemburská 1599/13, PSČ 130 00, o zaplacení 74 487 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 451/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, č. j. 25 Co 306/2019-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, č. j. 25 Co 306/2019-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou 23. listopadu 2018 u Okresního soudu Praha-východ se žalobkyně (K. B.) domáhala po žalovaném (ARTISAN-VIK, spol. s r. o.) zaplacení 74 487 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla spočívat v poškození zemědělské půdy stavební činností žalovaného. Žalobkyně vzniklou škodu na svém majetku za úplatu odstranila pomocí třetí osoby (vykopáním suti, vyčištěním zeminy, závozem výkopu a zhutněním) a vynaloženou částku požadovala po žalovaném.
2. Rozsudkem ze dne 5. září 2019, č. j. 35 C 451/2018-109, Okresní soud Praha-východ žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Žalobkyně jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli v roce 2011 smlouvu o dílo (dále jen „smlouva o dílo 2011“), na jejímž základě se žalovaný zavázal provést na pozemku žalobkyně výkopové práce včetně odstranění betonového náspu a přípravy stanoviště za účelem promrznutí základů a žalobkyně se zavázala za tyto práce zaplatit. Součástí díla mělo být i odstranění vzniklého odpadu (suti) z pozemku žalobkyně.
[2] Žalovaný 26. září 2011 zboural betonový nájezd a v následujících dnech přemístil suť na jiné místo na pozemku žalobkyně. Ve dnech 6. až 10. října 2011 došlo k výkopovým pracím a navršení zeminy na pozemku žalobkyně.
[3] Dne 7. března 2012 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o dílo (dále jen „smlouva o dílo 2012“), jejímž předmětem byla stavba rodinného domu na pozemku žalobkyně. Dle rozpočtu stavby byly součástí díla i zemní práce.
[4] Dopisem ze dne 27. srpna 2013 žalobkyně od smlouvy o dílo 2012 odstoupila mimo jiné pro prodlení žalovaného s prováděním díla.
[5] V červenci 2016 objevila žalobkyně na svém pozemku zakopanou stavební suť, jež vznikla při provádění smlouvy o dílo z roku 2011. Suť nechala žalobkyně odstranit společností ADALU s. r. o. (dále jen „společnost A“) za částku 74 487 Kč, kterou žalobkyně dne 25. listopadu 2016 zaplatila.
[6] Insolvenčním návrhem žalobkyně doručeným dne 16. října 2014 Krajskému soudu v Praze (v rámci insolvenčního řízení dále jen „insolvenční soud“) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek žalovaného.
[7] Usnesením ze dne 12. října 2015, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-37, insolvenční soud odmítl insolvenční návrh žalobkyně (insolvenční navrhovatelky). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. září 2016, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 2 VSPH 2232/2015-A-43, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. října 2015 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[8] Usnesením ze dne 4. dubna 2017, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-58, insolvenční soud zamítl insolvenční návrh žalobkyně. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. září 2017, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 1 VSPH 908/2017-A-78, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. dubna 2017 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[9] Usnesením ze dne 23. července 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-127, insolvenční soud opětovně zamítl insolvenční návrh žalobkyně. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. listopadu 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 1 VSPH 1329/2018-A-142, usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. července 2018 potvrdil.
4. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně nepřisvědčil právnímu názoru žalobkyně, že jde o pohledávku z odpovědnosti za škodu. Za rozhodnou pro právní posouzení vymáhané pohledávky považoval okolnost, zda byla smlouva o dílo 2011 samostatná či se její plnění stalo součástí smlouvy o dílo 2012.
5. Pokud se plnění ze smlouvy o dílo 2011 nestalo součástí smlouvy o dílo 2012, pak je podle soudu prvního stupně nutné uplatňovaný nárok posoudit podle §649 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jako nárok z odpovědnosti za vady. Uplatnit práva z vadného plnění je však nutné ve lhůtě 3 let ode dne, kdy žalobkyně dílo převzala nebo měla povinnost jej převzít, což bylo v den uzavření smlouvy o dílo 2012, případně v okamžiku, „kdy se odstranění rampy do její dispozice definitivně dostalo“, nebo kdy měla převzít staveniště, podle toho, co nastalo dříve. Žalobkyně v odstoupení od smlouvy o dílo 2012 stanovila termín k předání klíčů od staveniště na dobu od 30. srpna 2013 do 1. září 2013, proto prekluzivní lhůta uplynula nejpozději 30. srpna 2016. Výzvu k odstranění vad žalobkyně zaslala prostřednictvím pošty právě 30. srpna 2016, ta se však tohoto dne nedostala do dispozice žalovaného a žalobkyně tak vyzvala žalovaného až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, „pokud by se nestavěla“.
6. Pokud se plnění ze smlouvy o dílo 2011 stalo součástí smlouvy o dílo 2012, pak s ohledem na odstoupení od smlouvy o dílo 2012 šlo o bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák., kdy strany smlouvy o dílo 2012 měly povinnost vrátit si vzájemně poskytnuté plnění. Žalovaný namítl promlčení uplatněného nároku. Vzhledem k tomu, že k odstoupení od smlouvy došlo 27. srpna 2013 (resp. v době dojití odstoupení od smlouvy žalovanému, které se však bude lišit v řádu dnů), uplynula promlčecí doba 27. srpna 2016 (resp. o pár dnů později), „pokud by nedošlo k jejímu stavění“.
7. Na majetek žalovaného bylo vedeno insolvenční řízení, proto se soud prvního stupně zabýval vlivem tohoto řízení na běh výše uvedených dob.
8. Cituje §109 odst. 1 písm. a/, odst. 3, §142 a §146 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), soud prvního stupně uvedl, že prekluzivní lhůta k uplatnění nároků z vad se účinky zahájení insolvenčního řízení nepřerušuje, neboť k uplatnění vad nedochází u orgánu veřejné moci, ale u samotného zhotovitele. Jinak je tomu u lhůty promlčecí, jež se „staví až podáním žaloby (tedy podáním přihlášky)“. V insolvenčním řízení se promlčecí lhůta stavěla vždy na dobu, kdy trvaly účinky podle §109 insolvenčního zákona. I přes kasační rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jimiž byla několikrát zrušena usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí či odmítnutí insolvenčního návrhu, byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen již v době, kdy bylo vydáno (poslední) usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu (24. července 2018), které následně Vrchní soud v Praze potvrdil. Žaloba přitom byla podána až 23. listopadu 2018.
9. Nárok žalobkyně z vadného plnění je tak buď prekludován, nebo se přeměnil na nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který již zanikl.
10. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
11. Odvolací soud, cituje §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přisvědčil závěru, že věc má být posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neztotožnil se však s tím, že uplatňovaný nárok je nárokem z titulu odpovědnosti za vady.
12. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod číslem 34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, posoudil odvolací soud nárok žalobkyně jako nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák. Vyšel z tohoto, že žalovaný se ve smlouvě o dílo 2011 zavázal odstranit betonovou parkovací rampu tak, že bude provedena její demolice a odvoz takto vzniklé stavební suti. Žalobkyně se však žalobou domáhala nákladů za vykopání suti, vyčištění zeminy, závoz výkopu a hutnění, tedy něčeho, co nebylo předmětem plnění dle uzavřené smlouvy a výslovně zdůraznila, že se nedomáhá nákladů na naložení na kontejnery a odvozu na skládku.
13. S ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení se odvolací soud dále zabýval tím, zda není nárok žalobkyně promlčen. Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody byla podle obč. zák. vedle objektivní promlčecí doby stanovena rovněž promlčecí doba subjektivní, kdy se právo promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok je přitom nutné uplatnit v době, kdy ještě platí obě doby, objektivní a v jejím rámci subjektivní. Žalobkyně nabyla vědomost o tom, že vznikla škoda, na jejíž odstranění bude třeba vynaložit částku 74 487 Kč, a o tom, že za tuto škodu odpovídá žalovaný, nejpozději 26. srpna 2016, kdy byla vyhotovena nabídka společnosti A, a od této doby nejpozději (pravděpodobně však již dříve) začala běžet objektivní a subjektivní promlčecí doba. Názor žalobkyně, že škoda vznikla až zaplacením žalované částky společnosti A, odvolací soud nesdílel, neboť měl za to, že škoda vznikla již zásahem žalovaného do vlastnického práva žalobkyně.
14. Odvolací soud se dále zabýval vlivem insolvenčního řízení na majetek žalovaného na posouzení promlčecí doby. Ke vzniku škody došlo v roce 2016, tedy po zahájení insolvenčního řízení, kdy nebylo možno pohledávku žalobkyně do insolvenčního řízení přihlásit. Žalobkyně se tak mohla domáhat nároku žalobou v civilním řízení a probíhající insolvenční řízení nebylo pro běh promlčecí doby významné.
15. Námitku promlčení pak odvolací soud neměl za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
16. Žalobkyně podala žalobu až 23. listopadu 2018, proto je její nárok po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby promlčen.
17. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i od znění právních předpisů, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Kdy počíná běh subjektivní promlčecí doby u náhrady škody podle §106 obč. zák.?
[2] Jaký má probíhající insolvenční řízení, které skončí zamítnutím insolvenčního návrhu pro překročení mezí dokazování v insolvenčním řízení, vliv na běh promlčecí doby nepřihlášené pohledávky?
[3] Může věřitel přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení po zahájení insolvenčního řízení?
[4] Může se věřitel po zahájení insolvenčního řízení domáhat po dlužníkovi svého nároku na zaplacení pohledávky, který může přihlásit, civilní žalobou?
19. Ad [1] Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.
Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, že subjektivní promlčecí doba začala běžet dne 26. srpna 2016 po vyhotovení cenové nabídky na odstranění suti, neboť zjištěním informace, že cena prací bude pravděpodobně 74 487 Kč, se její majetek nezmenšil a žádná škoda nevznikla, naopak míní, že její majetek se zmenšil a škoda vznikla dne 25. listopadu 2016 zaplacením faktury vystavené na žalovanou částku společnosti A. Názor odvolacího soudu považuje za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 29. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001, rozsudkem ze dne 14. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 633/2017, rozsudkem ze dne 14. listopadu 2019, sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, rozsudkem ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněným pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a s usnesením ze dne 25. července 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005.
Při výše uvedeném názoru odvolacího soudu by navíc začala subjektivní promlčecí doba plynout ještě před vznikem škody, což je dle judikatury, na níž dovolatelka odkazuje, nepřípustné.
Začala-li subjektivní promlčecí doba plynout dnem 25. listopadu 2016 a žaloba byla podána dne 23. listopadu 2018, pak nárok žalobkyně není promlčený, neboť do konce subjektivní promlčecí doby zbývaly po podání žaloby ještě dva dny. Navíc upozorňuje, že běh lhůty byl ovlivněn rovněž „přípravnou fází“ insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného.
20. Ad [2] Vliv vedení insolvenčního řízení na běh promlčecí doby.
Za nesprávný považuje dovolatelka názor odvolacího soudu, že insolvenční řízení na majetek žalovaného nemělo vliv na běh promlčecí doby. Takový názor považuje za nepřezkoumatelný, v rozporu s §109 odst. 3 insolvenčního zákona i judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, uveřejněným pod číslem 68/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2019“), a s usnesením ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, uveřejněným pod číslem 50/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 50/2017“).
Dovolatelka poukazuje na průběh insolvenčního řízení, v němž byla rozhodnutí o odmítnutí a zamítnutí insolvenčního návrhu zrušena odvolacím soudem a míní, že v mezidobí mezi rozhodnutím odvolacího soudu a novým rozhodnutím insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu neběžela promlčecí doba. Dovolatelka pak podrobně vypočítává běh subjektivní promlčecí doby s tím, že v případě počátku jejího běhu ode dne vyhotovení cenové nabídky společností A, tj. od 26. srpna 2016 (jak dovozuje odvolací soud) by do dne podání žaloby, tj. do 23. listopadu 2018, uplynulo celkem 308 dnů a do uplynutí promlčecí doby by tak zbývalo 422 dnů, v případě počátku běhu od zaplacení faktury dovolatelkou společnosti A, tj. od 25. listopadu 2016 (jak dovozuje dovolatelka) by do dne podání žaloby uplynulo celkem 297 dnů a do dvou let by tak zbývalo 433 dnů. V obou citovaných případech tak subjektivní promlčecí doba ke dni podání žaloby dosud neuplynula.
21. Ad [3] Přihláška pohledávky po zahájení insolvenčního řízení.
Závěr odvolacího soudu, že po zahájení insolvenčního řízení nebylo možno přihlásit dovolatelkou v tomto řízení uplatněnou pohledávku, považuje dovolatelka za nesprávný, v rozporu s §173 odst. 1 a §173a insolvenčního zákona a s R 68/2019 a R 50/2017. Podle dovolatelky bylo možné pohledávku přihlásit vždy v době trvání účinků insolvenčního řízení. Pokud odvolací soud nevysvětlil, proč nebylo možné pohledávku přihlásit a jaký (ne)měla tato nemožnost vliv na běh subjektivní promlčecí doby, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
22. Ad [4] Možnost uplatnit nárok po zahájení insolvenčního řízení žalobou.
Nepřezkoumatelným a nesprávným shledává dovolatelka závěr odvolacího soudu, že bylo možné domáhat se v tomto řízení uplatněného nároku žalobou po zahájení insolvenčního řízení. Navíc není patrné, jaký by měla taková nemožnost vliv na běh subjektivní promlčecí doby. Odkazuje na §109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona a na R 68/2019 a R 50/2017 tvrdí, že v době trvání účinků insolvenčního řízení nebylo možné žalovanou pohledávku uplatnit u soudu.
23. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
24. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v řešení části dovoláním předestřených otázek v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
25. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí ani dovolatelkou vytýkanou vadou (nepřezkoumatelností).
26. Již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
27. Poměřováno těmito závěry Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává.
28. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
30. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
31. Nejvyšší soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
32. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby.
33. Ačkoliv lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že promlčecí doba nemůže začít plynout dříve, než vznikne škoda, dovolatelka se mýlí v právním názoru, že tato škoda vznikla (až) zaplacením žalované částky společnosti A. Škoda, tak jak byla tvrzena žalobkyní a jak byla zjištěna v odvolacím soudem, spočívá v tom, že žalovaný znehodnotil pozemek žalobkyně. Ke vzniku škody tak došlo již v roce 2011 (tím, že žalovaný umístil na pozemek žalobkyně stavební suť) a žalovaná částka je nákladem, který musela žalobkyně vynaložit k tomu, aby tuto škodu sanovala (uvedla pozemek do původního stavu, tzv. restitutio in integrum).
34. Podle §3079 odst. 1 o. z., právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (§3036 o. z.).
Právo na náhradu škody a běh promlčecí doby se tak řídí zákonem č. 40/1964 Sb. (dovolací soud proto v souladu s terminologií obč. zák. používá pojem „promlčecí doba“).
Podle §106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
35. Dovolatelka nesouhlasí s okamžikem, od něhož odvolací soud určil počátek běhu subjektivní promlčecí doby, když míní, že tato doba začala plynout až zaplacením žalované částky společnosti A.
36. Ustálená rozhodovací praxe vychází z toho, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, rozsudek Nejvyššího soud ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004 a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005).
37. Jak plyne z výše citované judikatury, subjektivní promlčecí doba začne plynout v okamžiku, kdy poškozený zjistí: a/ že mu vznikla škoda, b/ alespoň přibližně její rozsah (výši) a c/ osobu škůdce. Žalobkyně zjistila, že jí vznikla škoda a kdo je škůdcem (že jí způsobil žalovaný) v červenci 2016. Když chtěla připravit záhon na keře a trvalky, narazila na stavební suť a uvědomila si, že tato vznikla činností žalovaného. Rozsah škody pak zjistila na základě předložené cenové nabídky společnosti A dne 26. srpna 2016, proto subjektivní promlčecí doba začala plynout právě tímto datem.
38. Napadené rozhodnutí je v otázce, od jakého okamžiku začala plynout subjektivní promlčecí doba, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
39. Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, že nemohla své právo uplatnit přihláškou pohledávky a insolvenční řízení tak nemělo vliv na běh promlčecí doby.
40. Podle §109 insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení nemohou být uplatněny žalobou pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze-li je uplatnit přihláškou (odstavec 1 písmeno a/). Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží (odstavec 3). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4).
Podle §110 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.
Podle §165 insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno (odstavec 3).
Podle §89 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2).
Podle §142 insolvenčního zákona jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou a/ odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost, b/ zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, c/ zamítnutí insolvenčního návrhu.
Podle §146 odst. 1 insolvenčního zákona účinností rozhodnutí podle §142 zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí.
V uvedeném znění platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době zahájení insolvenčního řízení (16. října 2014) a ani později nedoznala změn.
41. Judikatura Nejvyššího soudu (na níž přiléhavě odkazuje i dovolatelka) je ustálena na následujících závěrech:
[1] Insolvenční zákon dovoluje věřitelům uplatnit pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (tedy ve smyslu §97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona ode dne, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu); srov. k tomu §110 odst. 1 insolvenčního zákona.
[2] Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení se prosazují v zásadě automaticky (nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku; srov. §109 odst. 4 insolvenčního zákona).
[3] Jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nemohou být pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou pohledávky (§109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
[4] Zákonnou pojistkou, jež zabrání (může zabránit) tomu, aby se příslušné právo v době, kdy není individuálně žalovatelné, neprekludovalo nebo se nepromlčelo, je především §109 odst. 3 insolvenčního zákona, na jehož základě dochází ke stavení lhůt k uplatnění práv.
[5] Stavením promlčení se věřitelům vytváří dostatečný časový rámec k tomu, aby mohli dostát povinnostem spojeným s podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, jakož i k tomu, aby podání přihlášky mohli případně odložit až na dobu, kdy bude postaveno najisto, že dlužník je v úpadku [na dobu po rozhodnutí o úpadku, od kterého se odvíjí konečná (propadná) lhůta k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení].
[6] Dospěje-li soud (byť nepravomocně) k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, pak (s výjimkou danou okolnostmi případu a plynoucí z dikce §146 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona) je tímto (účinným) rozhodnutím, jimž soud rozhodne o insolvenčním návrhu jinak než tak, že zjistí úpadek (§142 insolvenčního zákona), plně v souladu též okamžitý zánik omezení, jejichž dočasné zavedení ospravedlňoval jen předpoklad (rozhodnutím insolvenčního soudu vyvrácený), že dlužník v úpadku může být.
[7] Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání (§89 odst. 2 insolvenčního zákona), je rozhodnutí účinné vůči všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci veřejným vyhlášením a vůči ostatním subjektům zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh bez jednání, je jeho rozhodnutí účinné zveřejněním v insolvenčním rejstříku.
[8] Jestliže odvolací soud na základě podaného odvolání zruší usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu a věc vrátí insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, stává se jeho usnesení účinným za podmínek formulovaných v §89 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, tj. nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku se ex nunc obnovují účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení odklizené usnesením insolvenčního soudu.
Srov. R 50/2017 a R 68/2019 a na ně navazující rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněné pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sp. zn. 29 Cdo 3906/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sen. zn. 29 NSČR 135/2018.
42. Na tomto judikatorním základě lze konstatovat, že žalobkyně mohla pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení (pohledávku na náhradu škody způsobenou poškozením nemovité věci), uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou, a to po celou dobu trvání insolvenčního řízení [od zahájení insolvenčního řízení doručením insolvenčního návrhu věcně příslušnému soudu (srov. §97 odst. 1, §105 odst. 1 věta první před středníkem, §110 odst. 1 insolvenčního zákona) do právní moci rozhodnutí, kterým bylo insolvenční řízení skončeno]. Závěr odvolacího soudu, že pohledávku žalobkyně nebylo možné v insolvenčním řízení žalovaného přihlásit, není správný.
43. Jedním z účinků zahájeného insolvenčního řízení (jež nastoupily zveřejněním vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, srov. §109 odst. 4 insolvenčního zákona) je, že lhůty k uplatnění práv, která lze uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží. Jde o tzv. stavení promlčecí doby (lhůty), které se projeví tak, že o dobu, po kterou byla promlčecí doba stavena, se celková promlčecí doba prodlužuje.
44. Zbývá určit, o jakou dobu se subjektivní promlčecí doba prodloužila (po jak dlouhou dobu se stavěla).
45. V době, kdy počala subjektivní promlčecí doba běžet (26. srpna 2016) nepůsobily účinky zahájeného insolvenčního řízení, neboť insolvenční návrh byl odmítnut usnesením insolvenčního soudu ze dne 12. října 2015, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-37 (zveřejněným dne 14. října 2015).
46. Usnesení insolvenčního soudu z 12. října 2015 bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2016, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 2 VSPH 2232/2015-A-43. Účinnost zrušujícího rozhodnutí nastala jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku, tj. 6. září 2016, a tímto dnem se promlčecí doba stavila, neboť nastoupily účinky zahájení insolvenčního řízení podle §109 odst. 3 insolvenčního zákona. Usnesením ze dne 4. dubna 2017, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-58, insolvenční soud zamítl insolvenční návrh. Rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku (a stalo se účinným) dne 5. dubna 2017 a od tohoto dne opět počala běžet promlčecí doba (účinky zahájeného insolvenčního řízení pominuly, §146 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Ke stavení promlčecí doby tak došlo od 6. září 2016 do 5. dubna 2017, tj. po dobu 212 dnů.
47. Rozhodnutí insolvenčního soudu ze 4. dubna 2017 bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2017, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 1 VSPH 908/2017-A-78. Účinnost zrušujícího rozhodnutí nastala 14. září 2017, kdy bylo rozhodnutí veřejně vyhlášeno při jednání (srov. A-75, §89 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona), a tímto dnem se promlčecí doba opět stavila. Usnesením ze dne 23. července 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-127, insolvenční soud zamítl insolvenční návrh. Rozhodnutí bylo zveřejněno (a stalo se účinným) dne 24. července 2018 a od tohoto dne počala promlčecí doba opět běžet. Ke stavení promlčecí doby tak došlo od 14. září 2017 do 24. července 2018, tj. na dobu 314 dnů. Následně došlo k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu ze dne 23. července 2018, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014,
1 VSPH 1329/2018-A-142.
48. Subjektivní promlčecí doba tak začala plynout dne 26. srpna 2016, dvakrát však došlo k jejímu stavení na celkem 526 dní (212 + 314), o něž je nutno subjektivní promlčecí dobu prodloužit. Pokud by k stavení nedošlo, uplynula by dvouletá subjektivní promlčecí doba dne 26. srpna 2018. Vzhledem k jejímu prodloužení o dobu, po níž se stavěla, by promlčecí doba uplynula dne 3. února 2020. To se však nestalo, neboť žalobkyně uplatnila dne 23. listopadu 2018 svůj nárok žalobou.
49. Napadené rozhodnutí proto není v řešení otázky běhu promlčecí doby věcně správné.
50. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně (závislých) výroků o nákladech řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
51. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu