ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1751.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1751/2022-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce GIENGER spol. s r. o. , se sídlem v Napajedlích, Kvítkovická 1633, PSČ 763 61, identifikační číslo osoby 44018045, zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, PSČ 702 00, proti žalovanému A. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Matejem Lofajem, advokátem, se sídlem v Praze, Pernerova 697/35, PSČ 186 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 42/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2022, č. j. 4 Cmo 138/2021-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.986 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 31. května 2019, č. j. 42 Cm 42/2019-15, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 129.080,95 Kč s 6 % úrokem od 1. února 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 430 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 26.622,50 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 1. června 2021, č. j. 42 Cm 42/2019-55, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz vůči žalovanému v plném rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 19.516,53 Kč (bod II. výroku).
3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. února 2022, č. j. 4 Cmo 138/2021-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost (posuzováno podle obsahu podaného dovolání) vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
8. Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem – co do výkladu ustanovení §175 o. s. ř. a řešení otázky, zda v projednávané věci bylo možné při projednávání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu přihlížet k tvrzení dovolatele (uplatněnému až v průběhu odvolacího řízení) o tom, že směnka (o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem) je neplatná – zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 101/2009“).
[2] Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
K tomu srov. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i R 101/2009, dále např. usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 20. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2484/2017.
9. Ani Nejvyšší soud přitom nemá pochyb o tom, že v projednávané věci dovolatel ve včasných námitkách neuvedl (poměřováno obsahem uplatněných námitek a jejich skutkovým vymezením) žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že směnka je neplatná, případně že dovolatel není ze směnky zavázán. Taková argumentace nebyla ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatněna, přičemž tvrzení o neplatnosti směnky dovolatel nepřednesl dokonce ani v dalším průběhu námitkového řízení před soudem prvního stupně (učinil tak až v odvolacím řízení, kde namítal, že směnka neobsahuje veškeré náležitosti vyžadované zákonem, neboť je v ní uvedeno neplatné a neexistující datum vystavení, neplatné a neexistující datum splatnosti, neplatné vymezení, komu nebo na jehož řad má být placeno, je uvedena neplatná směnečná suma, neplatné rukojemské prohlášení a doložka bez protestu, podpis výstavce neplní krycí funkci a jeho umístění je vadné a je rozpor mezi domicilem a platebním místem) . Za tohoto stavu nelze v poměrech projednávané věci, jak správně uzavřel odvolací soud, později tvrzené skutečnosti považovat jen za doplnění dříve (včas) uplatněné námitky; jde o námitku novou (a tudíž opožděnou), k níž odvolací soud již nemohl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
10. Námitkou, že a/ odvolací soud přihlížel k vyjádření žalobce k odvolání učiněném po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě soudu prvního stupně, b/ protokol o jednání před odvolacím soudem nebyl účastníkům řízení platně doručen, c/ zástupce žalobce vystupoval v řízení na základě plné moci zkonvertované v rozporu se zákonem, d/ odvolací soud nahrazoval (soudem prvního stupně absentující) zdůvodnění neprovedení důkazů navržených dovolatelem, e/ prvopis směnky nebyl soudu žalobcem řádně předložen, když fotokopie její zadní strany není ve spise, f/ právní zástupce žalobce (sic!) navrhoval u soudu důkazy v jeho neprospěch, g/ dovolatel nebyl odvolacím soudem řádně předvolán k jednání konaném dne 3. února 2022, h/ odvolací soud uložil právnímu zástupci dovolatele povinnost předložit listiny spojené s jinou fyzickou osobou a tyto listiny nijak nekonkretizoval, ch/ odvolací soud nepřihlédl k žalovaným (v odvolacím řízení) uplatněným skutečnostem a důkazům, i/ odvolací soud hodnotil platnost plné moci právního zástupce žalobce, aniž provedl důkaz touto listinou, j/ soudy neposkytly dovolateli poučení podle §5, §43 odst. 1 a §118a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., k/ žalobce „nesplňuje podmínku věcné legitimace“ a není tak oprávněn v řízení vystupovat jako účastník (§103 o. s. ř.) a vymáhat nároky ze směnky, k čemuž měl odvolací soud přihlédnout bez zřetele k tomu, kdy taková námitka byla žalovaným uplatněna, l/ rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť trpí vadou tzv. opomenutých důkazů, dovolatel jednak vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. [viz námitka pod písm. g)], jednak poukazuje na údajné vady řízení. Se zřetelem k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
11. K namítané zmatečnostní vadě budiž dodáno, že k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (nikoli dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. K dovolatelem předestírané problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. Přitom v dané věci odvolací soud v bodě 17. odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že důvody, pro které soud prvního stupně neprovedl další (dovolatelem navrhované) důkazy, jsou zcela zřejmé (provedení takových důkazů bylo nadbytečné vzhledem k tomu, že se měly týkat námitek dílem neprojednatelných, dílem nedůvodných).
15. Ve vztahu k námitce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze dodat, že napadené rozhodnutí je rovněž souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Jde-li o výhradu, podle níž odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §103 o. s. ř., když se odmítl zabývat (až v odvolacím řízení) uplatněnou námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace, Nejvyšší soud podotýká, že požadavku žalovaného na projednání takto (opožděně) vznesené námitky odvolací soud zjevně nemohl vyhovět již proto, že věcná legitimace, představující hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení), nepatří mezi tzv. podmínky řízení, tj. podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby). Postup předvídaný ustanoveními §103 a §104 o. s. ř. se proto ve vztahu k otázce věcné legitimace účastníků uplatnit nemůže (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009, jakož i judikaturu v něm citovanou).
17. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. je právně bezvýznamná rovněž argumentace dovolatele týkající se nepřiměřenosti délky soudního řízení a údajných trestněprávních důsledků jednání žalobce a jeho zástupce; uvedené skutečnosti (v podobě dovolatelem prezentované) nejsou (objektivně vzato) způsobilé jakkoli zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
18. Konečně dovolatelem předestírané otázky týkající se vlivu žalobcem učiněné výzvy, aby si žalovaný vyzvedl spornou směnku (s tím, že pominuly důvody pro její další držení žalobcem), na existenci směnečného závazku, nečiní dovolání přípustným již proto, že žalovaný v projednávané věci (v námitkách podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ani později v dalším průběhu řízení) žádný konkrétní důvod, pro který by měl žalobce žalovanému spornou směnku vrátit, nespecifikoval.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. července 2022 ), která podle ustanovení §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 129.510,95 Kč) částku 6.300 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 1.386 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 7.986 Kč.
20. Dovolání obsahovalo i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud samotné dovolání v přiměřené lhůtě odmítl, stal se tento návrh bezpředmětným. Nejsou-li totiž splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu