ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2396.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2396/2021-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce LEYRAM INVEST LLC , se sídlem 5305 River RD N STE B1, 973 03, Oregon, Spojené státy americké, registrační číslo 134805894, proti žalovanému P. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00, o zaplacení částky 586.092,85 Kč s příslušenstvím a o založení ručení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 36/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2020, č. j. 15 Cmo 3/2020-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 10. září 2019, č. j. 2 Cm 36/2018-43, ve znění (opravného) usnesení ze dne 29. ledna 2020, č. j. 2 Cm 36/2018-80, Městský soud v Praze:
[1] Uložil žalovanému (P. P.) zaplatit žalobci (LEYRAM INVEST LLC) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 586.092,85 Kč s příslušenstvím tvořeným 9% úrokem z prodlení za dobu od 22. září 2018 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Určil, že žalovaný ručí za splnění povinnosti obchodní společnosti COMBITRADING s. r. o. (dále jen „společnost C“) zaplatit žalobci pohledávku ve výši 586.092,85 Kč (bod II. výroku, první věta).
[3] Zamítl žalobu „ve zbytku nároku na stanovení povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 586.092,85 Kč“ (bod II. výroku, druhá věta).
[4] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 95.613 Kč (bod III. výroku).
2. Soud – vycházeje z ustanovení §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dovolávaje se závěrů obsažených v „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1488/2014“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 1488/2016, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ] – dospěl ve vztahu k bodu I. výroku po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Právnímu předchůdci žalobce [ Jizera Invest s. r. o. (dále jen „společnost J“) ] vznikla pohledávka (z titulu užívání předmětu nájmu) za pozdějším insolvenčním dlužníkem (společností C) v době, kdy byl žalovaný (jako tehdejší jednatel dlužníka) v prodlení se splněním povinnosti podat jménem dlužníka insolvenční návrh. V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávka (ač přihlášena) nebyla uspokojena; proto soud žalobě (potud) vyhověl podle §99 insolvenčního zákona.
4. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2020, č. j. 15 Cmo 3/2020-98:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (první výrok, věta první).
[2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku, první větě, tak, že žalobu zamítl (první výrok, věta druhá).
[3] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku, druhé větě (první výrok, věta třetí).
[4] Určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ohledně té části prvního výroku, kterou je potvrdil v bodu I. výroku, k následujícím závěrům:
6. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v době, kdy začal užívat předmět nájmu (od 1. září 2015), byl dlužník v úpadku a žalovaný (jako jednatel dlužníka) porušil povinnost podat včas insolvenční návrh (insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno až 3. května 2016, insolvenčním návrhem dlužníkova zaměstnance).
7. Společnost J přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 586.092,85 Kč, která v tomto rozsahu byla i zjištěna, leč nebyla ani zčásti uspokojena (z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty byly poměrně uspokojeny jen pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), takže škoda určená v §99 odst. 2 insolvenčního zákona (rozdíl mezi zjištěnou a uspokojenou výší pohledávky) činí celou sumu (586.092,85 Kč).
8. Je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat insolvenční návrh a vznikem škody a není zde žádný liberační důvod ve smyslu ustanovení §99 odst. 3 insolvenčního zákona.
9. V prodlení se zaplacením žalované částky je žalovaný ode dne 22. září 2018, takže žalobci vznikl též nárok na požadovaný zákonný úrok z prodlení.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež (poměřováno obsahem) směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud (v dovoláním napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř., nezjistil (řádně) skutkový stav a nehodnotil důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., když vyšel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a vzal v úvahu skutečnosti, které nebyly prokázány. Tyto skutečnosti v dovolání konkretizuje, načež uzavírá, že oba soudy se tak ve svých závěrech odchýlily (co do závěru, že dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 225/2012, a od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 ( jde o stanovisko uveřejněné pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč. ) .
12. Za nesprávné má dovolatel i právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu opírajícího se o ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona, dovozuje opět rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 225/2012, jakož i rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005 [ jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 33/2008“) ] , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018. Na tomto základě uzavírá, že skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že jednatel nepodal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti, jejímž byl statutárním orgánem, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek obdrželi; v tomto případě tedy plnění maximálně ve výši 30 % věřitelem přihlášené pohledávky.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (rozhodnutí závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
17. Způsobilý dovolací důvod nevystihuje ani skutková dovolací argumentace. Námitka dovolatele, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a vzal v úvahu skutečnosti, které nebyly prokázány, není řádným uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. Takto pojatá argumentace vystihovala tzv. skutkový dovolací důvod jen v době do 31. prosince 2012, přičemž se tak dělo pouze v případě, že dovolání směřovalo proti měnícímu nebo skrytě měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. v tehdejším znění). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, že odvolací soud nehodnotil důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v posledně označeném ustanovení) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
19. Z dovolací argumentace, jež se váže k ustanovení §99 insolvenčního zákona, pak nelze usuzovat na rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu již proto, že všechna dovolatelem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu se pojí s výkladem jiného právního předpisu (zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
20. Pro insolvenční řízení však nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání]. Srov. shodně (v poměrech výkladu §99 insolvenčního zákona) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 11/2017“).
21. V R 11/2017 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z R 33/2008 vylučují) především tím, že ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky.
22. K předpokladům, za kterých se osoby uvedené v §98 insolvenčního zákona mohou zprostit odpovědnosti za porušení povinnosti podat insolvenční návrh, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, v rozsudku ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 28, nebo v rozsudku ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4961/2017.
23. Napadené rozhodnutí je s výše označenými judikatorními závěry v souladu. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u procesně úspěšného žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu